Afghánských uprchlíků je čím dál méně v Calais a čím dál více v Paříži, píše ve svém článku z poloviny listopadu v deníku Le Monde Laetitia Van Eeckhout. I když jsou Afghánci v regionu Pas-de-Calais stále přítomni, stali se v nejsevernějším francouzském regionu po masivním policejním zákroku proti improvizovaným tábořištím v dunách u francouzského ústí Eurotunelu takřka neviditelnými. Naproti tomu je čím dál zjevnější jejich přítomnost v hlavním městě. Tento výsledek policejní represe proti „džungli“ v dunách francouzského pobřeží Lamanšského průlivu 22. září tohoto roku není podle autorky ničím novým. Obdobně bylo podle ní možné pozorovat „příliv“ afghánských uprchlíků do Paříže v souvislosti se zavřením uprchlického tábora v Sangatte v roce 2002, kdy se desítky a stovky migrantů začaly shromažďovat zejména v okolí dvou pařížských nádraží – Gare du Nord a Gare de l‘Est. To, co se navenek může jevit jako marginální problém, vyvrací pozorování autorky v severovýchodní části francouzské metropole – každý večer se asi 250 migrantů, z nichž je většina právě Afghánců, shromažďuje před výdejnou teplého jídla provozovanou Armádou spásy. Odsud se ti nejšťastnější dostanou do ubytovny v Boulangerie. Ta však nemá kapacity, aby ubytovala všechny zájemce, a řada z nich tak musí hledat improvizovaný přístřešek pod mosty, v průjezdech nebo pod pingpongovými stoly v parku. Od konce srpna tohoto roku pak po střetu mezi migranty a zástupci radnice nesmí nikdo z migrantů přenocovat v parku na náměstí Villemin. Park v noci bedlivě střeží pořádkové sily a nikdo z migrantů se do něj nedostane. Autorka v článku předkládá čtenářům příběh jednoho z afghánských migrantů, třicetiletého Kefattulaha. Tomu se podařilo dostat do Velké Británie, kde půl roku pracoval. Po této době se Kefattulah snažil legalizovat svůj pobyt v zemi a přihlásil se na policii. Ta ho však v souladu s Dublinskou úmluvou (tzv. Dublin II) poslala nazpět do Francie, kde mu tamní policie už v minulosti sňala otisky prstů. Dublin II totiž zavazuje své signatáře vydat migranty do té země Evropské unie, kde byli poprvé identifikováni policií. „Měl jsem v Anglii všechno: práci, domov, přátele. Teď mě poslali do Francie a musím spát venku!“ nechává autorka hovořit svého informátora. Navíc podle ní stále noví a noví migranti do města nepřetržitě přijíždějí. Problémem je i to, že než se úřady rozhodnou, zda cizince pošlou v rámci úmluvy Dublin II do Řecka nebo Itálie, může uplynout i několik měsíců. Současně není jasné, jakou část problému by mělo řešit město a o co by se měly postarat státní složky. Podle informací pařížské radnice totiž až dvě třetiny migrantů potulujících se bezprizorně po městě čekají na administrativní rozhodnutí o svém statutu. Jako každý rok se však s blížící zimou jejich vyhlídky zhoršují.
Pařížský regionální deník Le Parisien přinesl v polovině listopadu článek autorů Frédérika Gerschela a Nathalie Schuckové o problémech prezidenta Sarkozyho se svým profilem na Facebooku. Francouzský tisk totiž poměrně rychle prezidentovi odpustil jeho prozatím poslední velkou aféru týkající se snahy protlačit do čela společnosti EPAD syna Jeana a ukázal se tak být vůči prezidentovi daleko smířlivější než tisk zahraniční. Le Parisien nebyl v tomto ohledu výjimkou a orientoval se na tuto, spíše úsměvnou epizodu z prezidentova života: prezidentův profil na Facebooku se stal terčem takových komentářů, že reakce musí být napříště filtrovány. Mezi stovkami vzkazů na jeho profilu si prezident mohl přečíst například i zbožné přání: „Doufejme, že tvoje diktatura skončí v roce 2012.“ V tomto roce totiž skončí prezidentovo první funkční období. Sarkozyho profil má však na 185 tisíc přátel, což z něj činí populárnějšího internauta, než je miláček tradičních médií Silvio Berlusconi. Sarkozy však v popularitě na Facebooku stále zaostává za Barackem Obamou, na jehož profilu můžeme najít téměř sedm milionů přátel. Sarkozy nechává své přátele na Facebooku nahlédnout do toho, co si myslí o Tour de France nebo o globálním oteplování, dělí se s nimi o dojmy z knih nebo z filmů a dokonce se svěřuje se svými zdravotními problémy. „Internetový odbor“ Elysejského paláce přitom cenzuruje některé reakce, údajně však pouze nenávistné příspěvky antisemitského nebo homofobního charakteru.
Po zkušenostech z kvalifikačních zápasů na mistrovství světa ve fotbale mezi Egyptem a Alžírskem se zdá, že se fotbalové války neomezují na střední Ameriku. Poté, co v předvečer zápasu zaútočili na autobus alžírské reprezentace egyptští fanoušci a dokonce několik fotbalistů lehce zranili, nabourali se alžírští hackeři na webový portál egyptské fotbalové asociace, kde umístili egyptskou vlajku doplněnou o Davidovu hvězdu. Alžírské státní aerolinky Air Algérie dokonce daly k dispozici zdarma na tři tisíce letenek pro skalní fanoušky, aby se necítila alžírská reprezentace v Káhiře osamocená. Extrémní rivalita mezi alžírskou a egyptskou reprezentací sahá do osmdesátých let, kdy byly oba týmy obdobně vyrovnané jako dnes. V Alžírsku se v sobotu 14. listopadu navečer takřka zastavil veškerý život a téměř všichni, kdo měli oči, je usilovně upírali na televizní obrazovky. Deník El Watan přinesl v polovině listopadu sérii článků a komentářů, v nichž se autoři pozastavovali nad dvojím metrem Mezinárodní fotbalové federace, která incident v Káhiře nijak neodsoudila. Zajímavou reportáž přináší El Watan i z québeckého Montréalu, kde se ve čtvrti Petit Maghreb zastavil v sobotní podvečer život obdobně jako v Alžíru. Fotbalovou mánií byla zasažena i některá místa Paříže, Marseille, Bruselu a dalších měst s velkou koncentrací alžírské diaspory. Pod obrovským psychologickým tlakem nakonec zeleno-bílo-červení v Káhiře Faraony porazili, avšak body, které tam získali, nestačily na kvalifikaci na mistrovství světa v Jižní Africe. Rozhodující zápas mezi oběma týmy se sehraje na neutrální půdě v súdánském Chartúmu, a jak dodává El Watan, „děj se vůle Alláhova a naši se kvalifikují“.