V článku Rémiho Carayola Haïti, année zéro (Haiti, rok nula) se časopis Jeune Afrique věnoval této, donedávna zpola zapomenuté části frankofonního světa. Silné zemětřesení 12. ledna zničilo klíčovou infrastrukturu tohoto karibského státu a nechalo za sebou až statisíce obětí. Kolik let ale bude třeba pro rekonstrukci jedné z prvních nezávislých kolonií? Podle informací statistiků postihlo zemětřesení každého třetího obyvatele země. Těžko ale říci, že by pro Haiťany byly přírodní katastrofy něčím neznámým. S ohledem na to, že se jich od roku 1900 přes ostrov přehnalo asi šedesát a z toho počtu jen v posledním desetiletí téměř deset, patří výjimečné situace neoddělitelně k historii země. V roce 2004, kdy si Haiti připomínalo dvě stě let nezávislosti, postihly jeho severovýchodní část záplavy. Ty za sebou nechaly na třicet tisíc mrtvých. V roce 2008 se pak přes zemi přehnaly celkem čtyři cyklony, které zničily asi 15 procent národního bohatství. I přes tato neštěstí, provázená navíc katastrofální politikou místních zkorumpovaných elit, se země zvolna dostávala z nejhoršího. Po několika letech vlády prezidenta René Prévala, jehož cílem bylo nastolit právní stát, se situace v Haiti po půlstoletí krvavých diktatur nejprve otce a potom syna Duvaliera a nakonec Jeana-Bertranda Aristida relativně normalizovala. To bylo vidět i na faktu, že valná většina zničených budov nebyla improvizovanými přístřešky (bidonvilles), ale relativně solidními domky tamní, stále silnější střední třídy. Richterova stupnice má devět bodů určujících sílu zemětřesení a Haiti postihlo zemětřesení o síle bodů sedmi. Epicentrum bylo vzdáleno necelých 15 kilometrů od středu hlavního města Port au Prince. Za své proto vzala i velká část vládních budov, včetně parlamentu a prezidentského paláce. Někteří, jako sociolog Laënnec Hurbon, dokonce tvrdí, že se stát ve dnech následujících zemětřesení dočista rozplynul. Tomu by nasvědčovalo i to, že prezident země vyhlásil výjimečný stav až asi týden po katastrofě a pro zaručení hladké distribuce humanitární pomoci musela Evropská unie do země poslat darem rotu francouzských policistů.
Několik týdnů před regionálními volbami ve Francii se lednové vydání měsíčníku Regards pozastavilo v článku autorů Erika Branka a Arnauda Folcha nad praktickým zmizením Le Penovy Národní fronty (FN – Front national) z francouzské politické scény. S ohledem na to, že článek přináší některé dosud nepříliš známé souvislosti současné francouzské pravice, myslím, že není od věci mu věnovat větší prostor, než je na těchto stránkách obvyklé. Nesnadnou pozici nejkrajnější francouzské pravicové strany vidí autoři zejména ve faktu, že většinu její agendy nenápadně přebrala Sarkozyho vládní UMP (Union pour un Mouvement Populaire – Unie pro lidové hnutí). Ta totiž po sázce na bezpečnostní kartu, s níž kandidát pravice vyhrál poslední prezidentské volby, obrátila pozornost na otázky související s národní identitou a zejména s imigrací a islámem. Tím se ale podle autorů pustila UMP na tenký led. Kolonizací představ krajní pravice dala UMP ve snaze získat si voliče FN jejím myšlenkám nebezpečnou legitimitu. Některé současné projevy politiků UMP tak skutečně připomínají daleko více krajní než liberálně-konzervativní pravici. Ministr Brice Hortefeux například prohlásil k jednomu ze stranických delegátů původem z maghrebské rodiny, že mu nevadí, když je jeden. Problémy ale podle Hortefeuxe nastávají, když je Francouzů maghrebského původu víc. Lokální politik UMP André Valentin zase prohlašoval, že je potřeba něco dělat s tím, že je ve Francii už deset milionů těch, které Francouzi platí za to, aby nic nedělali. Tyto anekdotické výroky ilustrují to, co si řada obyčejných Francouzů v skrytu duše myslí, dosud ale patřilo k dobrému tónu se od obdobných výroků distancovat a přenechat je populistickým xenofobům z FN. Jenže Sarkozy při prezidentských volbách v roce 2007 přetáhl do svého tábora až čtvrtinu voličů, kteří ve volbách v roce 2002 podpořili Le Pena. Sarkozyho apel na vytvoření ministerstva imigrace a národní identity pak otevřel podle autorů bulvár k rasismu a xenofobii. Podstatnými složkami tohoto posunu se pro UMP staly otázky přípustnosti burky a minaretů. Za své netolerantní postoje si Sarkozyho strana vysloužila kritiku jak zprava (z úst Alaina Juppé, Françoise Baroina nebo Sarkozyho odvěkého rivala v rámci UMP Dominika de Villepina), tak od současně asi nejvlivnějšího francouzského myslitele Alaina Badioua. Ten se o logice myšlenkových pochodů současné UMP vyjádřil jako o neofašistické a poukázal na to, že veškeré debaty o francouzské identitě a civilizaci neprobíhají v závislosti na tom, jakými hodnotami jsou naplněny, ale zejména na tom, vůči komu jsou namířeny. Hovořit v současném světě plném hybridních a heterogenních forem o jakékoli identitě obecně je podle filosofa holý nesmysl. Z řady statistik vyplývá také poměrně jasně fakt, že většina Francouzů dává v regionálních volbách před otázkami souvisejícími s národní identitou přednost ekonomickým tématům – přesouvání francouzských továren do zahraničí a s ní související nezaměstnanosti, dosahující v některých segmentech ekonomiky závratných výšin. Současně podle autorů nic nenasvědčuje tomu, že by se Sarkozymu nutně muselo podařit zopakovat svůj volební úspěch z roku 2007. Tehdy dokázal Le Penovi odvést vzdělanější, umírněnější a zejména ženskou část voličské základny FN. Na druhé straně je třeba jasně přiznat, že FN není ve své nejlepší formě. Straně se nepodařilo vyrovnat se s katastrofálním výsledkem posledních prezidentských voleb a stále řeší roztržku mezi Jean-Marie Le Penem a Brunem Mégretem z roku 1998. Strana ztratila mnoho kádrů a její situaci komplikuje i nástupnictví po Le Penovi, které by měl vyřešit kongres, ohlášený na rok 2011. I když se do vysoké politiky dostala řada témat, která FN reflektovala po dlouhá desetiletí, strana sama je paralyzovaná natolik, že by podle některých komentátorů regionální volby neměly ani tak ukázat, zda a jak silná je, ale zda s ní bude třeba vůbec na francouzské politické scéně do budoucna počítat. Rozhodující přitom může být, jakou pozici v rámci strany zaujme dcera Jeana--Marie Le Pena a jeho pravděpodobná nástupkyně Marine Le Pen. Její kandidaturu zatím podporuje poměrně velká část tvrdého jádra militantů. Princezna FN Marine Le Pen si již mohla v prvním kole místních voleb v Hénin-Beaumont přičíst 39,34 % hlasů a FN s ní s největší pravděpodobností nečeká pohřeb, ale spíše nová role, srovnatelná s krajně pravicovými vládními stranami v Itálii – Ligou severu nebo Národní aliancí (Alleanza nazionale). Co se týče pozice UMP, shoduje se řada komentátorů, že přebíráním diskursu FN hraje strana nebezpečnou hru, neboť se pouští na hřiště, kde není pánem situace. Zatímco hesla o Francii, která vstává brzo, aby více pracovala a více tak vydělala, byla jistou doménou Sarkozyho liberálně-konzervativní pravice, v tematice imigrace, islámu a národní identity bude Le Pen před Sarkozym vždy o krok napřed. Současně bude pro UMP značným problémem najít pokračování pro svou současnou politiku. Hru s nejistotou není možné zničehonic zastavit, ale bude třeba najít nové téma, kam strach veřejnosti směřovat. To jistě nevěstí nic dobrého pro Francii obecně, ať už FN u regionálních voleb dopadne jakkoli.