Edgar Dutka ve své nové knize Záliv Osamění & Zapomenuté australské povídky pokračuje v tvorbě krátkých forem (U Útulku 5, Staženi z kůže ze tmy vycházíme), tematicky má ale nová kniha nejblíže románu Slečno, ras přichází, který byl rovněž situován do Austrálie. Titul knihy, skládající se ze dvou částí, vystihuje fakt, že kniha sestává z jedenácti krátkých povídek, uvedených delším textem, lehce ironicky stylizovaným jako literární scénář televizní seriálové epizody. Na první pohled jsou viditelné především odlišnosti obou částí, protože skoro šedesátistránkovému Zálivu osamění dominuje odvíjení akce v přítomném čase a hra s žánrem, kdežto krátké Zapomenuté australské povídky vyúsťují s železnou pravidelností do pocitu, jde v nich především o navození nálady střípkem děje, vytaženým z minulosti.
Povídky spojuje čechoaustralská identita autorského vypravěče, respektive vyprávějící postavy jménem Charlie. Ten si v zemi s blahovičníky, kde se zvedá červený prach, leccos prožil a zkušenosti své i lidí ze svého okolí vpravuje do textu. Tématy se stávají malé i větší lidské tragédie: smutný konec generála, ekonomický kolaps českých emigrantů, zmizení podváděného muže, nenaplněnost vztahu. Ačkoli si Dutkův vypravěč udržuje odstup, snaží se být k sobě i ostatním „rovný“, cítíme, že potřeba vyprávět se zakládá právě na tom, že ho vyprávěné události zasáhly víc než jiné.
Hořká příchuť minulosti
Dutka nejčastěji vypráví o zvláštních setkáních bez budoucnosti; definitiva rozloučení je přítomná už v prvních pohledech a slovech, která si postavy mezi sebou vymění. Nevyhnutelnost odloučení, pociťovaná postavami i čtenářem, je dána povahou okolí nebo povahou vypravěče. O australském zakotvení textu, postaveného oproti těkavému vypravěči, beatnicky nezávislému cestovateli, poháněnému z místa na místo, svědčí nejvýmluvněji Cal jako Colin a Muž v dutém stromě, povídky, v nichž Dutka zapojuje do ideologie svých textů venkovský respekt ke společenství mrtvých, živých a nenarozených a proplétá příběhy s lokální mytologií tradičních obyvatel.
Setkání, o která v povídkách jde, pravidelně vyúsťují v míjení a minulost má nahořklou příchuť. Minulost je ostatně to, co Dutku fascinuje trvale – dominuje všem jeho knihám. Nejvýrazněji, ale také nejtezovitěji je dědictví minulosti konfrontováno s postavami (v kontextu širších společenských souvislostí) ve Staženi z kůže ze tmy vycházíme, kde ale Dutka také nejvíce ztrácí vyrovnaný postoj ke křivdám minulosti. (Nejvíc imunní a nejvyrovnanější je naopak klukovský vypravěč z děcáku U útulku 5.) V novince Záliv Osamění & Zapomenuté australské povídky tvoří dějiny pouze pozadí; zatímco se například odehrává historicky první demonstrace za práva Aboriginů, potkává vypravěč okouzlující dívku. Ostatně důležitost sexu pro postavy je zřetelnější než všechny politické nebo dějinné motivy dohromady.
Citové pohnutí vs. vypravěčská střízlivost
Dutkovou hlavní spisovatelskou devízou je schopnost tvořit atmosféru, pracovat úsporně s dialogy, které někdy tvoří i převážnou část textu – lze připustit, že tady se projevila Dutkova dlouholetá scenáristická profese. Repliky charakterizují své postavy velmi konkrétně, přitom ale nenásilně, nejlépe je to vidět v povídce Ad hoc. Úsporně a zkušeně nakládá Dutka i s dějem: v povídkách směřuje za jediným cílem, neodbočuje, text je maximálně soustředěný, dramaturgicky důkladně ošetřený. Celé dohromady to dává čtenářsky velmi atraktivní styl, úliteb vkusu široce pojatého modelového čtenáře tu najdeme ale málo. Jednou takovou je kunderovsky nazvaný Valčík na rozloučenou, kde téma odchodu do války vyžaduje přece jen originálnější zpracování, aby nevyznělo banálně, nebo General Gordon Public Bar, kde pointa vyjde najevo příliš brzy a delší povídka, umístěná na samém konci knihy, může ve srovnání s vybroušenějšími miniaturami působit dojmem, že sentiment zdaleka nezůstal na lopatkách a stále číhá na svoji příležitost, jen dočasně zatlačený do defenzivy úsporným vypravěčským stylem.
Autor na záložce knihy konstatuje, že povídky nosil v hlavě od svého prvního australského pobytu na konci šedesátých let: „Nejen jejich obsahy, ale i styl, kterým jsem je chtěl před lety napsat,“ píše doslova. Úspornost a lakoničnost stylu, hlavní pozitivum Dutkovy novinky, byly ale dost pravděpodobně prověřeny sítem paměti a krystalizovaly do současné podoby, která je hlavním kladem knihy. Nechat text čtyřicet let odležet, otestovat schopnost tématu udržet se v paměti a pak se rozhodnout, zda kniha stojí za vydání, to by každopádně prospělo řadě jiných českých spisovatelů.
Autor je bohemista.
Edgar Dutka: Záliv Osamění & Zapomenuté australské povídky.
Listen, Jihlava 2007, 157 stran.