Popová jímavost a syrový hluk se pozoruhodným způsobem střetávají v tvorbě minneapoliského dua.
Americký label Kranky na sklonku loňského roku příjemně překvapil. Prokázal totiž, že se nehodlá spokojit pouze s vydáváním osvědčených jmen, jako jsou ambientní Stars Of The Lid, které jsme nedávno mohli spatřit v Praze, či psychedeličtí Charalambides, a přijal do své stáje zatím neokoukané To Kill a Petty Bourgeoisie, kteří svou novinkou nazvanou The Patron dokázali, že skloubit jde i to, co si na první pohled odporuje.
Zmíněné duo z Minneapolis již dříve vydalo několik kratších CDR či EP (většinou na své vlastní značce The Riley Bushman Recordings & Archives), kde už sice pracovalo na svérázném rukopisu, opravdové pozornosti a prostoru se mu ale dostalo až nyní. Nutno říct, že zaslouženě. Nádherný vokál pohledné Jehny Wilhelmové uhrane hned na první poslech. Částečně připomene Beth Gibbonsovou z Portishead v její nejlepší formě. Poté, co se však k jejímu zpěvu, kytaře a efektovým pedálům přidá tvrďácky vyhlížející Marc McGee se svým laptopem, vyvstane v paměti škála odkazů: od My Bloody Valentine přes Broadcast až po zvukové inženýrství Bena Frosta a hlukovou vášeň KK Nulla. Vedle popu se zde náhle postavil noise; tyto dva prvky na labelu Kranky protíná i americká čtveřice Deerhunter, která loni vystoupila i v Praze. To Kill a Petty Bourgeoisie oproti nim ale pracují s kontrastnější skladbou nálad; zasněné a až triphopově nostalgické pasáže vedené hlasem Wilhelmové se střídají a různě proplétají s momenty téměř syrového hluku. Noise je porůznu filtrován a ne vždy má nutně navrch. McGee s ním citlivě manipuluje zcela v zájmu epického budování skladeb a na několika místech mu dodává téměř melodické rozměry.
Ku prospěchu i na vrub kontrastu
The Patron vtahuje do pochmurného a hypnotického světa s dávkou romantiky i násilí. Tam, kde zpěv Jehny Wilhelmové zprvu působí téměř milostným dojmem, dochází postupně k navození pocitů samoty, izolace i zániku, aniž by výsledek ztrácel na přitažlivé kráse. Vokál je často zkreslený, vrství se a uniká v ozvěnách. Všudypřítomné napětí nevychází pouze ze střetů s hlukem, který je zde zprostředkovatelem vrcholných momentů; vypočítavě se na něm podílí veškerá McGeeova práce včetně jemných detailů v zadních plánech.
Osmiminutová Long Arms tak již od začátku pulsuje dunivými spodky a syntezátory. Vzduch jitří motiv připomínající zamlženou zvonkohru digitálních hodinek. Kradmo se přidávají různá ševelení, která postupně nabývají téměř pochodového charakteru. Hlas se pomalu tvaruje do takřka srozumitelného popěvku a atmosféra začíná houstnout xylofonem, lupanci i posilující distorzí. Long Arms působí téměř jako magnetická ukolébavka do nočních můr.
Oproti tomu úvodní skladba, podle níž se celá deska jmenuje, začíná sice krátkým, avšak překvapivým hlukovým nakopnutím, které záhy odeznívá do dáli a později se opět vrací v přidušené bestiálnosti, doprovázejíc omamný zpěv. Zvukové zkraty a kytarové vazbení se tak ve vírech proplétají okolo hlasu, který ale nikdy zcela nezastíní. Dalo by se říci, že na první poslech získáme z alba dojem převažujícího hluku, ale to jde spíše na vrub kontrastu, který noisové partie do nasládlých skladeb vnášejí.
The Patron je směsicí vlivů sahajících od trip hopu přes dekadentní folk až po špetku drone a doom metalu s vše prostupující příchutí psychedelie. Nejfolkovější píseň Lovers & Liars vyniká jednoduchým bubnem a kytarou, houpavou rytmikou i o něco optimističtějším zpěvem než zbytek alba. K tomu se přidávají vpády nekompromisních distorzí, které však neopouštějí nastolený řád, provokují a vyostřují situaci.
Ačkoli většina skladeb na své ploše několikrát prolétne očistcem vyhrocených momentů, jejich konce se obloukem vracejí ke klidu, z nějž vše začalo. Podobně je tomu i s poslední baladickou Window Shopping, která se bez jakéhokoli narušení odkolébá do ztracena... a hluku se už nedočkáme.
Autor je vizuální umělec.
To Kill A Petty Bourgeoisie: The Patron. Kranky; 2007.