V posledních letech byly doceněny osobnosti, které vstoupily na domácí scénu na přelomu 50. a 60. let, ovlivněny vlnou informelního výtvarného umění. Dočkaly se často výstav, případně i monografií. Jan Pikous však stojí při zhodnocování této linie až jaksi v druhém sledu. Kniha Subjektivní fotografie naznačuje proč.
Subjektivitou se u Jana Pikouse (1929) rozumí fakt, že jeho fotografie si přizpůsobují svět. Výsledný obraz vznikl složením z několika negativů, autor využil metody vícenásobných expozic a montáží. Tím se odlišuje od „strukturálních“ fotografů Stanislava Bence, Čestmíra Krákého, Karla Kuklíka nebo Aloise Nožičky, kteří otisky struktur rovnou, bez dodatečných zásahů nalézali v betonových nebo asfaltových plochách, na stěnách domů, ve strukturách dřevin, trav či kovů. Kromě toho Pikousův námětový rejstřík byl rozprostřen do neskonale větší šíře než u obsedantně, avšak plodně jednostrunných Krátkého či Nožičky. Ano, oprýskaná plocha Květy zla (1969) má relativně blízko k informelní tvorbě, ale hadrem přikryté torzo sochy postavené na schody je téměř sudkovské (Záhada úsměvu, 1969), Znamení II (1985) vyhlíží jak od Emily Medkové a nejedna práce má obligátní vzhled montáží, které v české fotografii určitou dobu docela hojně vznikaly. Doslovující, někdy nabubřelé, jindy – ve spojení s příslušným obrazem – i nechtěné komické jsou názvy, které Pikous zvolil (Běda přemoženým!, Kam kráčíš, člověče?).
V kruhu beze stopy
Pikousovy fotografie sice vznikaly pracně a autor prokázal značnou technickou zručnost, nicméně naznačená rozkročenost ukazuje na určitou roztěkanost, neposednost. Důsledkem toho je, alespoň v knize Subjektivní fotografie, nevývoj: svazek přináší průřez autorovým černobílým dílem ze šedesátých až osmdesátých let, snímky jsou poskládány bez chronologie, a když si zakryjeme datace prací a zkusíme odhadnout, z jakého asi tak roku záběr může být, mnohdy se spleteme, neboť šedesátá a osmdesátá léta se u Pikouse liší jen velmi málo. Jistě, je to výrazová věrnost sobě samému, ale současně pohyb v kruhu (motiv kruhu Pikous často používá). Pikousovým bezmála určujícím znakem je odvozenost – všechno je to od něj, ale zároveň téměř každá jednotlivina je jako „od někoho“. Zatímco fotografické období u Čestmíra Krátkého (který ostatně v šedesátých letech, než emigroval, působil stejně jako Pikous v Liberci a pochopitelně se znali) trvalo jen několik roků a těžiště díla Aloise Nožičky očividně leží v témže období (jeho nejnovější, barevné a digitální práce, jsou co do významu chabým odleskem jeho informelní etapy), dráha Jan Pikouse je setrvalejší. Je vyrovnanější, ovšem bez evidentního vrcholu, který by se do české fotografie silně otiskl.
Jiní (a jací?) Pikousové
Musíme však zdůraznit, že zde hovoříme o Pikousovi šedesátých až osmdesátých let, o výběru publikovaném v recenzované knize! Liberecký tvůrce totiž pracuje i s barvou. Tato díla prezentoval v roce 1992 v tamějším muzeu. Zhlédla je i Japonka Hiroe Naito. Unesena jeho dílem, uspořádala mu v centru Tokia, v Contax Photosalonu, výstavu. Následovalo dalších osm samostatných Pikousových představení v Japonsku. Lze to vyčíst z docela rozsáhlého rozhovoru, připojeného za obrazovou částí publikace; jde o interview upovídané, na můj vkus rozšafně vedené, nicméně umožní nám o Pikousovi jako člověku i tvůrci leccos pochopit. Kdežto z úvodního textu spisovatele a kurátora Jaromíra Typlta si ucelenou představu o vývoji a významu díla Jana Pikouse udělat nelze. Zručný Typltův příspěvek básní a asociuje, ale vážnější vymezení Pikousovy tvorby, artikulování jejího vývoje, tu schází. Dodejme ještě, že kniha Subjektivní fotografie je vytištěna únosně (nikoliv brilantně), její cena (169 korun) je více než přijatelná a že je dobré, že tak obchodně nevděčné dílo našlo nakladatele.
Autor je šéfredaktor Kavárny, kulturní přílohy MF Dnes.
Jan Pikous: Subjektivní fotografie.
Předmluva Jaromír Typlt, interview s autorem Jan Šebelka. Jiří Tomáš – Akropolis, Praha 2008, 112 stran.