Memoárová kniha Jana Mazance, nazvaná Čím to, že jste tak klidný, formou rozhovorů důkladně opisuje život katolického duchovního Václava Dvořáka, jedné z předních osob podzemní církve v době komunistické totality.
Katolická církev u nás působí již přes tisíc let a jako národ jí za mnohé vděčíme. Křesťanství sice přišlo na Velkou Moravu z Balkánu, ale oba soluňští bratři se vztahovali k Římu, a byl to papež, kdo prohlásil staroslověnštinu za čtvrtý bohoslužebný jazyk (po hebrejštině, řečtině a latině). Přesto je postavení této církve v českém národě dlouhodobě mnohem horší než prakticky u všech jeho sousedů, tedy Poláků, Slováků, Rakušanů či Bavorů. Nemyslím, že by rozdíl pramenil v dobách reformace a protireformace – v tomto konfliktu byly národnostní aspekty až druhotné. Konečně zásluha katolického duchovenstva o českou barokní kulturu je nepopiratelná, a právě církev se stavěla proti germanizačnímu tlaku státu za josefínských reforem. Odcizení nastalo až v 19. století, kdy se katolická hierarchie (na rozdíl od některých prostých kněží) nezapojila do aktivit národního obrození; mnozí preláti byli zároveň šlechtického stavu, ale sami se ještě více než zemská šlechta přikláněli k habsburské monarchii. Katolická církev se z dlouhodobého hlediska neprozíravě distancovala od národního hnutí, příkladem budiž zřízení tělocvičné organizace Orel, jakéhosi rivala národoveckého Sokola. Přímo ostudný pak byl postoj církve v průběhu hilsneriády, kterou také její vinou T. G. Masaryk prohrál. To se po vzniku republiky pochopitelně moc nepřipomínalo, ale za Masaryka se tehdy postavili pouze sociální demokraté a Hilsner seděl ve vězení až do konce války.
Podzemní církev
Velkou zásluhu na zlepšení vztahů mají jistě statečné postoje katolického kléru za obou totalit minulého století, postoje, které někdy ústily až v mučednictví (za všechny jmenujme Josefa Toufara, 1902–1950). Jednu z nejsvětlejších kapitol pak u nás katolicismus napsal takzvanou podzemní církví. Jejím předním aktivistou byl v padesátých letech perzekvovaný a posléze i sedm let vězněný katolický kněz Václav Dvořák (1921, Bechyně). Letos na jaře vyšla kniha – interview s ním, nazvaná Čím to, že jste tak klidný?, kterou napsal Jan Mazanec (1976). Autorova důkladnost se projevuje prakticky na každé stránce, od úvodu exministra školství a Dvořákova kolegy Petra Piťhy až po uživatelsky praktický biografický přehled a jmenný rejstřík. Mazancovy stručné otázky svědčí nejenom o jeho obecné znalosti naší nejmodernější historie, ale i o hluboké zasvěcenosti do domácích poměrů v katolické církvi, do jejích vnitřních problémů, stejně jako do trvalého traumatu spojeného s obtížným přizpůsobováním výzvám popřevratové současnosti.
Dělník i intelektuál
Přečetl jsem v posledních letech desítky memoárů a vzpomínkových rozhovorů vypovídajících o 20. století, ale jen ojediněle jsem se setkal s tak samozřejmým projevem neokázalé mužnosti, jakýmsi „chlapáctvím“, u kněze až překvapivým. Vedle vrozených povahových vlastností a dispozic vyplývá zřejmě i z prostředí, ve kterém se převážnou část života pohyboval. Dalo by se říci, že z marxisticky třídního hlediska bylo přímo vzorné. Otec venkovský zedník; Dvořák sám zažil první zaměstnání jako dvacetiletý dělník v rakouské zbrojovce za totálního nasazení, od devětadvaceti opět dělník (ovšem u PTP), sedm let horníkem v uranových dolech (ovšem jako vězeň) a pak dalších sedm let v textilní fabrice Gamma. Za takovou dobu už člověk dělníky dobře pozná nejenom jako sociální vrstvu, ale i jako jednotlivce. Krátce: ačkoli měl Dvořák opravdu důkladné vzdělání, získané doma i v cizině, bylo by velice nepřesné označit jej za intelektuála.
Pro utváření pevného charakteru mladého kněze měl zřejmě značný význam skauting, jehož byl horlivým činitelem při každé jen trochu vhodné příležitosti. Dech se ve čtenáři tají při líčení krajně nebezpečného převádění ohrožených lidí přes západní hranice během poúnorové kněžské služby na Domažlicku. I když je o těchto záležitostech už mnohé známo, některé detaily jsou jistě pro řadu lidí nové. Například skutečnost, že ve své okupační zóně měli Sověti placené rakouské udavače, kteří jim hlásili lidi prchající z Čech.
Ani drsné zážitky z perzekuce neodradily duchovního od dalšího intenzivního odporu proti komunistické moci, samozřejmě nelegálního. Jako zapálený skaut se zaměřoval především na mládež, pomáhal ale i dospělým k teologickému studiu a práci v církvi. V tehdejší Německé demokratické republice zařizoval jejich kněžské svěcení (např. T. Halíka a O. Štampacha). V roce 2002 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy o Českou republiku 1. stupně.
Na závěr knihy je připojen autentický text Václava Dvořáka, jeho letošní promluva při mši politických vězňů v Katedrále sv. Víta k padesátému výročí únorového puče, kterou lze chápat i jako závěť. Zdaleka není jednostranně obrácena jenom k minulým zločinům komunismu. Vidí totiž i jejich následky, v přítomnosti i budoucnosti. „Společnost
dlouhodobě zbavená jakéhokoli mravního kritéria a tím i smyslu pro právní řád je zcela otevřená nebezpečím, která se na ní valí z liberální společnosti.“ Duchovní-proletář Václav Dvořák se vydání knížky dožil; zemřel 31. července 2008 v požehnaném věku 86 let.
Autor je nezávislý kritik.
Jan Mazanec: Čím to, že jste tak klidný?. Úvod Petr Piťha. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, 189 stran.