Nedobrodružný noční život

Český film má po delší době filmový projekt, o kterém se horlivě píše jako o nadějném, civilním a citlivém ztvárnění života. V pořadí druhý celovečerní hraný film režisérky a animátorky Michaely Pavlátové slavil relativně velký úspěch na MFF v Karlových Varech, kde získal obě hlavní herecké ceny (pro Marthu Issovou a Jiřího Mádla) a míří dál, momentálně do korejského Pusanu. Proslýchá se – a kritici to také vyzdvihují – že film měl původně skvělý, pocitově prožitý scénář Ireny Hejdové, jenž prý doznal velkých změn a z něhož se vyloupl realisticky pojatý příběh z pražského Karlína. Hlavními hrdiny filmového příběhu jsou mladí lidé, žijící své životy v průběhu noci ve známé pražské čtvrti. Z názvu snímku i z většinového obrazového ztvárnění je patrné, že noc, respektive temnější barevné odstíny nejsou v tomto filmu pouhou časovou a stylovou rekvizitou dějového vývoje, ale mají zvláštní vztah ke všem hrdinům, jejich osudům i jejich myšlenkám a pocitům. Děj filmu jen tak plyne, podobně jako Ofka prochází karlínskými ulicemi. Jde o prostý pohled na mladé lidi, v němž starší generace nehraje roli protivníka, ale spoluhráče – taktéž se zdržuje v méně osvětlených koutech. Děj není složitý – mladá Ofka (Martha Issová) upadla do letargie a neví, jak dále naložit s něčím tak těžkým a únavným, jako je život. V jedné chvíli přišla o přítele Míru (Jan Dolanský), nejlepší kamarádku Martinu (Kristýna Nováková) i o chuť aktivně se podílet na téměř již dospělé snaze uspět v konkurenci ostatních. Jediným jejím blízkým je stejně starý Ubr (Jiří Mádl), který rád sbírá odložené věci a s Ofkou udržuje zvláštní vztah lásky i odmítání. Zatímco její vrstevníci naplňují vlastní osudy dalšími hodnotami, Ofka pracující na noční směně v prodejně potravin jen zdánlivě bezcílně proplouvá nočními ulicemi směrem k uvědomění si vlastní odpovědnosti, jež by neměla vycházet z vnějších pohnutek, ale z jakési blíže nespecifikované hlubiny emocí.

Autentický příběh bez autenticity

Jestli Děti noci v něčem selhávají, pak je to jejich hlavní téma. Příběh je z větší části složen z několika zlomových okamžiků, které působí záměrně obyčejně. Přispívá k tomu ostatně absence silnější gradace příběhu i ve stylistických prostředcích. Kamera Martina Štrby například nenabízí strhující podívanou, ale jednoduchým způsobem zachycuje dění v prostoru konkrétní čtvrti. Jestliže bylo téma filmu záměrně pojmenováno (letargie mladé dívky) a velmi úsporně ztvárněno, pak celému filmu – možná trochu paradoxně – chybí to nejpodstatnější: autentické filmové ztvárnění reality. Jednoduše řečeno, film sice pracuje s civilním námětem a stylisticky umírněnými prostředky (vyjma několika klipových sekvencí), ale celkově působí značně umělým dojmem. Nebo lépe řečeno: ona přitažlivá prázdnota, která prostupuje na hranici světel veřejného života osudy většiny postav a jež se měla stát – snad – jádrem filmového sdělení, se paradoxně přenesla do způsobu, jímž se příběh vypráví. Tolik vytoužená prostá realita se však filmu úspěšně vyhýbá. Osobně si nedokážu představit, jak může takto proklamovaná normálnost, jež má – obávám se – na rovině významů podobu konformnosti, oslovit skutečné „děti noci“ nebo jakéhokoliv diváka, který někdy viděl opravdové filmové pohledy na realitu vzdoru mladých (např. ve filmech Larryho Clarka). Snad jen sekvence Ofčina zoufalství, vykřičeného do klaustrofobického prostoru tunelu, dává tušit skutečnou a ve filmu toliko chtěnou emocionalitu filmového prožitku.

Děti noci a jejich inspirace

Za mnohokrát opětovanou oslavu jistě stojí herecké výkony obou hlavních představitelů, zvláště Marthy Issové, která svým hereckým projevem hravě překonává původně nadějné české duo Geislerová/Vilhelmová. Na jejím hereckém výkonu je založena podstatná část filmového příběhu a jen díky ní lze film bez větších výčitek přijmout. Naopak herecké obsazení rodičů (Lenka Termerová a Václav Helšus) jen kopíruje ustálené představy o dospělých, kteří si „hledají cestu ke svým potomkům“. Role otce Václava Helšuse může být příkladem vyjádření velmi chtěné nezúčastněnosti a uzavřenosti, ale v konečném důsledku se stává karikaturou sebe sama. Děti noci slibovaly autentický a svěží pohled na jedno drobné, ale v dané chvíli nepředstavitelně bolestné klopýtnutí mladé dívky, která si na hranici dospělosti uvědomuje provizornost životních i společenských konstrukcí. Na rozdíl od Vorlova Gymplu mohlo jít o snahu natočit film bez tradičních příkras českého filmu pro mládež. Konečný výsledek jistě převyšuje český průměr a v zahraničí pravděpodobně zaujme, ale z proklamované výjimečnosti původního scénáře nezbylo prakticky nic. Kdesi jsem zaslechl, že scenáristka Irena Hejdová uvažovala o filmu podle svého scénáře ve stylu Dítěte bratrů Dardennových. Asi jsem se přeslechl, jako v ostatních případech.

Autor je bohemista a redaktor časopisu Fantom.