Milk: mezi portrétem a freskou doby

Ve svých filmech se Gus van Sant věnuje převážně kontroverzním tématům, vycházejícím často ze společenské, kulturní či sociální reality, přičemž takto vzniklé napětí zachycuje nejen na úrovni příběhu (rebelující mládež v Gerrym, homosexuálové v Mém soukromém Idahu, vyděděnci v Posledních dnech, popřípadě vrahové v Paranoid Parku), ale také ve formální podobě snímků (vzpomeňme např. jeho práci s kamerou, hru s narací nebo dynamizací střihové skladby). Mimo jiné proto je uznávaný jak mezi umělecky vyhraněným diváctvem, tak u běžného publika. I filmová kritika nachází v jeho tvorbě dvě linie: mainstreamovou a uměleckou. U nás lze v relativně krátké době zhlédnout obě polohy režisérovy tvorby. V prosinci loňského roku měl v rámci festivalu Cinepur Choice českou premiéru Paranoid Park (A2 č. 2/2009), nyní přichází do českých kin Milk. První je ukázkou Van Santovy vyhraněné umělecké koncepce, druhý je i díky svému tématu divácky přístupnější.

Politika jako mediální souboj

Van Sant pro svůj nejnovější film, jenž nese jméno politického aktivisty Harveyho Milka, bojujícího v sedmdesátých letech v Kalifornii za práva homosexuálů, zvolil tradičnější způsob vyprávění, který v podstatě udržuje chronologii událostí, do nichž je vložený „autorský“ komentář hlavní postavy. Ten si pár dní před smrtí na sklonku sedmdesátých let nahrává vlastní poznámky k různým událostem svého veřejného i soukromého života. Tato výpověď, proplétající se filmem, se stává zároveň jeho zpovědí, posledním řečnickým výtvorem, vzniklým v tichu soukromí a noci, před násilnou smrtí. Časové rozpětí filmového příběhu je širší než toto období, ale Van Sant se soustředí právě na několik posledních let života Harveyho Milka, kdy se stal nejen oficiálně prvním homosexuálem ve funkci člena rady pro dohlížení na práva občanů (Board of Supervisors) v pátém obvodu San Franciska, ale také jedním z prvních vůdců v boji za práva homosexuálů, později menšin obecně.

Pátý městský obvod San Franciska, dodnes známý pod jménem The Castro, se tehdy stal jádrem odporu proti snahám mnohých, často nábožensky orientovaných spolků zamezit postupnému rozšiřování práv menšin, jejichž výjimkou pochopitelně nebyli ani homosexuálové či lesby. Ve filmu se podrobněji zmiňuje především takzvaný článek 6 (Proposition 6), jenž měl nadobro zamezit homosexuálům a jejich přívržencům působení ve veřejných vzdělávacích institucích a kolem kterého se v USA strhly vášnivé diskuse, jejichž součástí byl i Harvey Milk. Van Sant se nevyhýbá dodnes v USA živým tématům a zobrazuje celý proces především jako souboj mediálních strategií, které dokážou přesvědčit většinu o něčem, co je v základu spornou záležitostí menšiny. Ostatně i díky tomu se z Milka stává aktivista, hájící především práva menšin obecně, ne pouze lokálních zájmů úzké skupiny. V opozici k tehdy známé homofobní zpěvačce Anitě Bryantové vytváří Milk strategie, které bude později využívat každé soudné hnutí bojující za svá práva.

Kontext filmu, kontext doby

Kouzlo Van Santova filmu spočívá především ve spojení individuálního osudu člověka s událostmi širšího politického i společenského kontextu. Roztřesené záběry a detaily tváře Harveyho Milka (Sean Penn) a jeho přítele Scotta Smithe velmi dobře korespondují s autentickými záběry skutečné Castro Street, popřípadě s politickými shromážděními, snímanými v celcích. Jedinec a společnost, která ho obklopuje, jsou sice oddělené neporozuměním, ale pohled kamery je sceluje na rovině obyčejného lidského soužití. Van Sant citlivě střídá dějově dynamické sekvence s „prostým“ zobrazením běžných situací, a vytváří tak komplexní fresku tehdejšího života, která nerozlišuje mezi sexuální orientací svých postav. Ideálně to dopl ňuje nejen samotný prostor, kde se natáčelo, tedy Eureka Valley v San Francisku, kde vedle sebe existují Castro Street, symbolizující pokrok a porozumění, a irsko-katolická komunita se všemi svými náboženskými předsudky, namířenými proti novým sousedům, ale také hudební složka filmu, spočívající na kombinaci dobových swingových melodií a původní hudby Dannyho Elfmana. Závěrečnou sekvenci atentátu, který spáchá Milkův kolega z úřadu Dan White (Josh Brolin), podává Van Sant s odstupem sobě vlastním – pomalou jízdou kamery, která opouští hrdinu na vrcholu jeho aktivit a pak jej naposledy připomene autentickými leteckými záběry smutečního pochodu.

Van Santův film má i pozoruhodné mimoumělecké pozadí: například rozpaky distributora uvést film na konci října do kin v USA. V Kalifornii tehdy totiž probíhala volební kampaň takzvaného 8. článku (Proposition 8), který se týkal právoplatného uzavírání manželských svazků mezi homosexuály. Neméně pozoruhodný byl výstup Seana Penna, jenž veřejně podpořil Huga Cháveze a jeho politický program, takřka proti smyslu celé své filmové tvorby posledních deseti let. Komplexní problém života a díla Harveyho Milka – ať už skutečného nebo filmového (povýtce značně idealizovaného) – poukazuje především na problémy současné doby, obdobné těm před třiceti lety. Zprostředkovává tedy zvláštní údiv nad tím, že společnost, minimálně ta americká, příliš velkým vývojem v oblasti lidských práv neprošla.

Autor je bohemista a redaktor časopisu Fantom.