Nedko Solakov v Bonnu

U člověka vyrostlého v komunismu budí katalog výstavy Emotions výbuchy smíchu. Myslím, že redaktoři renomovaného německého nakladatelství Hatje Catz měli určité zábrany otisknout na obálce této pečlivě a přehledně zpracované publikace fragment lesklého pozlaceného barokního rámu, na němž se skví černou tuší a primitivním písmem vyvedený nápis: „Vaše NOHY SMRDÍ, je tomu tak? Netrapte se tím – já vás mám pořád rád.“ Nejedná se vlastně o jeden z nejpregnantnějších komentářů ke stále existujícím zábranám západních muzeí a galerií akceptovat umění z bývalých komunistických zemí Evropy?

Jde umělci opravdu jen o svěží vtip, anebo o něco hlubšího? Nevytváří zdánlivě odtažitými komentáři nové prostory mezi slovy a obrazem, které zásluhou jeho rozbujelé sdělnosti expandují do mnoha významových rovin?

(Post)komunistická inspirace

Autorem takových pastí je Nedko Solakov (1957), po Christovi druhý bulharský umělec, který právě dosahuje mezinárodního věhlasu. Avšak už srovnání obou kariér ukazuje zásadní rozdíly – Christo po studiích rychle opustil zemi a podařilo se mu zařadit se do mezinárodní avantgardy šedesátých let; Solakov se naopak po ukončení studií na sofijské výtvarné akademii a ročním pobytu na antverpské Škole krásných umění vrátil zpět do vlasti, kde dodnes má – s výjimkou stipendijních pobytů v cizině – svůj domicil.

Inspirací Solakovovy tvorby jsou zážitky z absurdit a paradoxů komunistického a postkomunistického vývoje jeho vlasti. Za všechny vzpomeňme nedávnou potěmkinovskou aféru se stovkami milionů eur – subvencí do hospodářství země, které zmizely beze stopy v černých dírách bulharského státního aparátu.

Po výstavách v Centro de Arte Reina Sofia (2003), v curyšském Kunsthausu (2005), loňském Benátském bienále (zvláštní uznání za instalaci o historii licencí samopalu Kalašnikov, nazvanou Mysli smysly a pociťuj hlavou) a ohlasu prací na kasselské výstavě Documenta 12, kde překvapil návštěvníky instalací vlastní (fiktivní, nebo autentické?) kartotéky bývalého agenta bulharské Státní bezpečnosti, nazvanou Top secret, má Solakov v současné době takové renomé, že při všem nasazení není schopen vyhovět všem výstavním nabídkám evropských muzeí. Také proto bonnský projekt Emotions trvá jen necelé dva měsíce – pak už putuje do Darmstadtu a do švýcarského St. Gallenu.

Solakovova tvorba se volně pohybuje v nejrůznějších oblastech – od kresby přes malbu až k objektům, prostorovým instalacím a videoartu. Její nedílnou součástí jsou rozsáhlé slovní komentáře psané na stěnu vedle artefaktů nebo dokonce přímo do jednotlivých prací.

Autor se občas pouští do tak „prastarých žánrů“, jako je happening. Jedním z nejznámějších je provádění „zakázkové práce“ Život (Černá a bílá), kterou nyní zopakoval také v Bonnu: v jednom z prostorů výstavy provedly dvě osoby natěračské práce podle Solakovových detailních instrukcí, které zabírají celé tři strany textu. Jeden člověk natíral stěny bílou barvou a druhý za ním bílý nátěr přemalovával černou – výsledkem jejich práce nakonec byly stěny šedé. Mistr se po svém příjezdu omezil pouze na dovršení zakázky komentářem provedeným na hranici světlejší a tmavší šmouhy šedé barvy:

„Jsi VELMI DEPRESIVNÍ barva!“ řekla tato světle šedá tmavě šedé. „Ne, jsem jen dospělá,“ odpověděla TMAVĚ ŠEDÁ.

Proces jako cíl

Na obraze nazvaném Depozitář, datovaném 28. 12. 2007, prezentuje Solakov expresivní malbu zachycující východ slunce, kterou opatřil komentářem: „Tuto malbu emocionálně silného, ale ještě ne zcela dokonale provedeného východu slunce můžete dokončit ve vlastní hlavě podle umělcových poznámek na obraze.“ Na plátně najde divák desítku poznámek, které jsou sice čitelné, ale ne tak výrazné, aby rušily „celkové vyznění“ tohoto „uměleckého díla“, které na první pohled kolísá mezi amatérským pokusem a profesionálním provedením. Komentáře na plátně jsou, jak tomu u Solakova bývá, více než vyčerpávající. Pár ukázek: „nelogická barva“, „v této oblasti něco chybí“, „příliš mnoho stop štětce s velmi jasnými barvami“, „spíše ploché“. Sdělení připomínají pokyny puntičkářského profesora malby, který se snaží důsledně instruovat adepta malířství.

Pokud si připomeneme výše uvedené doporučení „o dokončení malby v hlavě“, objeví se před námi obecnější rysy Solakovovy tvorby. Autor vlastně vytváří otevřený prostor mezi slovy a artefaktem, který není žádným uměleckým dílem, ale jen katalyzátorem individuálních představ v hlavě diváka. V podstatě jde o postup příbuzný principům konceptuálního umění. Cílem takových autorů, jako jsou Sol LeWitt, Joseph Kossuth nebo Lawrence Weiner, bylo, elementárně řečeno, aby se divák příliš nekoncentroval na slovní nebo předmětový artefakt, ale „vycházeje ze setkání s ním, si představil své vlastní umělecké dílo“. Uměleckým dílem nebyl vystavený artefakt, ale proces iniciovaný v hlavě recipienta..

Solakov tento princip sice zdánlivě používá, ale současně jej staví na hlavu. Zatěžuje totiž diváka množstvím vedlejších informací, které bývají často fingovanou nebo reálnou výpovědí o jeho zálibách, strachu nebo emocích, které mu přinášejí radost či frustraci. V základu Solakovova přístupu je hluboký zážitek paradoxu obsažený v každém lidském aktu, v každém uvažování o věcech a o světě vůbec. Bulharský umělec má mimořádnou schopnost zprostředkovávat vlastní, hluboce zažitou zkušenost absurdity v upřímné, bezprostřední podobě, která někdy připomíná těžkopádné a primitivní myšlení idiota, jindy se zableskne originalitou taoistického filosofa nebo sugeruje exaktní logický postup moderního vědce. Spontánnost jeho prací, které v sobě mají na první pohled cosi odzbrojujícího, dává tušit, že podstatou jeho tvorby není racionální, kalkulovaný postup, který by neustále precizoval, ale intuitivní vnímání a prožívání oné, dokonce i z dnešní české perspektivy podivné reality bulharského komunismu a postkomunismu.

Good Feeling

Díky spontaneitě a v nejpovrchnější rovině rovněž univerzální sdělnosti mají Solakovovy práce styčné body s paradoxní poezií amerických filmových slap-sticks. U Solakova, podobně jako u Bustera Keatona nebo Charlieho Chaplina, jsme svědky většinou marných pokusů překonávat nebo si jen s nadlidským úsilím uvědomovat překážky a úskalí všedního světa, hledat pro ně vysvětlení a pokoušet se najít univerzální recepty pro životní vyrovnanost a good feeling. U Solakova – na rozdíl od zmíněných slap-sticks – takové výpravy nekončí happy endem, ale tak jako výše popsaná akce Život (Černá a bílá) reálnou konfrontací s šedivou, zdrcující realitou. Autor má zatím přebytek ironického a sebeironického potenciálu, aby s divákem hrál hru na hledání permanentního štěstí a spokojenosti. Jeho cílem není selankovitá harmonie, ale mnohem spíše nekončící putování za neustále se vzdalujícím cílem – za pochopením a akceptováním paradoxů lidské existence.

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.