Sbírka vydaná pro soukromou potěchu – to při čtení Tažných ptáků Petra Šváchy napadne člověka jako první. Tady se nejspíš neočekávají žně literárních cen, k básnickým objevům se tento literární počin zřejmě řadit nebude (přinejmenším dokud nepřitáhne pozornost hledačů wernischovského ražení) – přesto se čtenář může přistihnout, jak se s přibývajícími stránkami zesilují jeho sympatie a rozpouštějí se hranice. Zdůrazňovat očividné nedostatky typu všudypřítomných klišé by nebylo fér.
Šváchova sbírka, v níž se střídají téměř jarmareční obrázky, citlivě zachycené vzpomínky či sny a proklamativně etizující verše, budí ve svém celku dojem jímavosti a blízkosti. Jen autor ví, nakolik své básně vybrušuje; výsledek však působí jako volba první ruky. Verše jsou bezprostřední (nebo to tak přinejmenším vypadá), a klišé přece bývá často tím, co nás napadne nejdřív. Že ho poté zavrhneme a vyjádříme totéž raději jinak, je už druhá věc. Tady však není nic efektního a rafinovaného, žádné složité a pracně propočítané taktické hry, aby báseň působila hned na první pohled jako „umění“. Kolik prázdna se dá za takovými hrami schovat?
Sbírky jako Šváchovi Tažní ptáci jsou ve skutečnosti podstatné. Mají totiž moc vrátit i zhýčkané literární fajnšmekry k úvahám o tom, proč tu poezie ještě stále je: pro svobodu a potřebu vyjádřit svůj svět. Poezie je snad pořád především nutnost a dar v jednom – dar, který předpokládá pokoru i odvahu a který může být, díkybohu, dán komukoli. Míra talentu tak nakonec stojí až na druhém místě – nemluvě o tom, že i tady lze hledat a najít místa, kde cítíme dotek prstu anděla.
Autorka je bohemistka.
Petr Švácha: Tažní ptáci. Dauphin a Protis, Praha-Podlesí 2008, 70 stran.