Heath Ledger rozehrál koncert

Místností se rozléhá ironický, patřičně „hnusný“ smích. Šéfy gothamského podsvětí mrazí v zádech. Na scénu konečně přichází očekávaný Joker. Mastný, spíše až slizký účes, rozmazané líčení, propadlá tvář, odporně žluté zuby. Po mistrovském kouzelnickém čísle s tužkou usedá na židli. Přední mafiánští bossové města Gotham nevěřícně zírají. Podivín? Blázen? Kdepak. Psychopat z rodu absolutních. Šílenec s mozkem zločineckého génia, anarchista s vizáží ortodoxního punkera. Hrbí se, nekoordinovaně gestikuluje, oblizuje se, všelijak se šklebí, cení prohnilé zuby a nepředvídatelně mění tón svého, tak trochu přiškrceného, přitom stále mrazivého hlasu. V kině prakticky nikdo nedýchá, diváci si libují. Někteří nesmírně nadšení, někteří vyděšení. Někteří s jokerovsky širokým úsměvem na tváři, jiní s husí kůži. Sledují ostatně jednoho z nejosobitějších padouchů filmového plátna…

Punk ještě nezemřel

Sám Ledger tvrdil, že jednou z jeho hlavních inspirací pro ztvárnění Jokera byl Sid Vicious, legendární rebel britské punkové scény sedmdesátých let. A nejenom rebelující punker. Vicious (vlastním jménem Simon John Ritchie) nikdy nepoznal vlastního otce, krátce po dosažení čtrnácti let začal na rockových koncertech prodávat LSD a společně se svou matkou pravidelně užíval heroin. Postupem času se vypracoval na prvotřídního feťáka a mezi punkery z londýnského heroinového podsvětí si vysloužil „umělecké jméno“ („vicious“ lze přeložit jako zvrácený). A přestože se nikdy pořádně nenaučil hrát na jakýkoli hudební nástroj, jeho image nezávislého, naprosto svobodného punkerského démona byla natolik revoltující, že se svého času stal členem kultovní punkové skupiny Sex Pistols. Svůj krátký zběsilý život pak ukončil v únoru 1979, když se v jednadvaceti letech předávkoval heroinem.

Sid Vicious zkrátka platí za prostoduchého narkomana bez špetky talentu, Ledgerův Joker za nebezpečně chytrého psychopatického ďábla bez špetky citu. Co je spojuje? Za vše mluví už jen samotné videoklipy k trojici singlů se Sidova jediného sólového alba (nese zázračně znějící název Sid Sings). Písně My Way, Something Else a C’mon Everybody. Tři písně, tři zdroje inspirace. „Feťácky“ zmatené pohyby, gestikulace, výstřední úšklebky, anarchistická volnost, pohoda, pohodlnost. Svérázná, punkově neřízená střela. Přesně jako Joker, jehož výstřednost (ať už v oblékání či ve způsobu chování) se naplno projevuje právě při jeho prvním výstupu před gothamskými „kmotry“. Vicious platil překvapivě za stydlivého, vychrtlého podivína. A stejně je na tom zprvu i Joker. Jeho klaunské líčení je nejhutnější (jako by se chtěl při prvním rozpačitém setkání skrýt, co nejvíc to jde), mluva jaksepatří „retardovaná“, ale rozhodně ne tak řízná jako později. Jako by Sid Vicious přišel na první setkání s členy kapely a nechtěl se projevovat naplno. Během dynamického tempa filmu ovšem zjišťujeme, že všechna ta „shovívavost“, ta počáteční „stydlivost“ byla součástí Jokerova téměř dokonalého plánu. Zjišťujeme, že mistr nejprve na své protivníky zapůsobil jako bezmyšlenkovitý blázen, a poté se hladce a nečekaně transformoval a svoji punkově zběsilou show rozpoutal naplno. Stejně jako heroinem omámený baskytarista Vicious při vystoupení v jednom z londýnských klubů…

Sid, Johnny a další pistolníci

Sidem to ale ani zdaleka nekončí. U Sex Pistols ještě zůstáváme. Ve chvíli, kdy Ledgerův Joker přechází z pozice řadového pěšáka do podoby chladnokrevného krále (zejména působivá scéna, kdy se zbavuje prvního „problému“ – černošského bosse gothamské mafie), už se v něm neodráží jenom shrbený drogový labužník. Vedle Viciouse je tu i vůdčí typ v podobě drsného Johna J. Lydona alias Johnnyho Rottena alias zpěváka a frontmana již zmiňovaných Pistols. S Jokerem ho nepojí jen zatraceně žluté zuby (Johnny si za ně ostatně vysloužil svou přezdívku – „rotten“), ale především vybroušený nihilismus, resp. víra pouze a jedině v absolutní anarchii, chaos. Rotten ještě dnes, ve svých dvaapadesáti letech, skálopevně odmítá zákony, veškeré instituce i byrokracii. Stejně jako Joker jednoduše pohrdá vším, dle čeho by se lidé měli řídit. Plive na lidskou morálku, důstojnost, nezajímají ho války, politika, nic. V podstatě mu jde pouze a jedině o zábavu, pročež by se mu nejlépe žilo v přítomnosti definitivního chaosu. Sám Joker ostatně v závěru snímku pronáší na první pohled nenápadnou, avšak geniální myšlenku, když tvrdí, že je „agentem chaosu“. Jde o zdánlivě obyčejný krátký výrok – při němž se psychopatický klaun tradičně líbezně oblízne –, přitom je ale pro postavu samotnou nesmírně důležitý, možná rozhodující. V tu chvíli končí gradující vývoj Jokerovy postavy, jež se ve finále stává absolutní, skoro až nadpřirozenou. Za celý film se nedozvíme zhola nic o Jokerově původu, ba naopak – on sám veškeré plány hatí, když během děje pronese tři smyšlené verze příběhu o tom, „jak přišel k těm jizvám“. Ovšem právě poté, co se pasuje na služebníka Chaosu, hypotézy o jeho původu bortí veškeré meze. Opouštíme myšlenku, že byl Joker jedináčkem v rodině alkoholického tyrana. Připadá v úvahu jiná varianta. Souvisí se scénou v prologu filmu, při níž síla představující Chaos přivádí na svět své dítko – znetvořeného klauna, postrádajícího jakékoli emoce i motivace. Bez minulosti, bez budoucnosti. „Pouze“ jako zdroj apokalyptické anarchie, důmyslný stroj s maximálním nasazením a jasným úkolem – šířit chaos (mimochodem, během automobilové honičky procedí mezi zuby doslova to, že „tuhle práci miluje“). Skoro jako nestvůrný klaun z adaptace knižního hororu Stephena Kinga To, skoro jako ponurý „anděl smrti“ z filmové Vrány. A pakliže to stále někomu k Sex Pistols nepasuje, stačí se podívat na filmový plakát s hořícím netopýřím logem, resp. na slogan Welcome To The World Without Rules. A pusťte si k tomu samozřejmě „pistolovský“ singl Anarchy In The UK.

Jako v Pomeranči

Výstřední fialový kabát, zelená vesta, bizarní košile a kravata, pestrobarevné ponožky. Ledgerův extravagantní Joker je svým způsobem dokonale vyšinutá verze „prokletého básníka“. Jako by se rozvláčný frajer, punker 19. století Charles Baudelaire ocitl v Gothamu a tam se začal definitivně utápět v depresích. Poezie jde ale stranou, mnohem větší váhu než bohémští psavci poezie měl pro Ledgera snímek Mechanický pomeranč režiséra Stanleyho Kubricka. Konkrétně hlavní, dnes již kultovní postava Alexe DeLarga v podání Malcolma McDowella.

Alex zastává v Kubrickově thrilleru post hlavního antihrdiny, jenž stojí v čele násilnické party sexuálních deviantů, která po nocích řádí v lehce futuristickém Londýně. Pravidelně bijí, znásilňují a při těch nejhorších činech používají skoro až klaunské masky a černé klobouky. To, co pro Kubrickův Londýn představovala Alexova banda zločinců, v Gotham City spolehlivě zosobňuje Joker. Násilí jako zábava, anarchie a chaos jako smysl života. Ledger připomíná podobně brilantního McDowella, zejména v téměř dokumentárně laděné scéně (zběsile se pohybující kamera plus náhlá absence hudebního doprovodu) večírku Bruce Wayna. Joker se svými společníky vtrhne dovnitř, razantně ho přeruší a krátce poté si na mušku vezme přítelkyni titulního hrdiny – Rachel. V ruce svírá nůž, ulízává si umaštěné tmavě zelené vlasy a zaujatě jí vypráví další verzi o původu svých jizev. Po zádech vám cupitá mráz, možná jste i zhnusení, zároveň ale nemůžete popřít jednu věc. Že se nesmírně bavíte. Že je to zábava s velkým „Z“. Ledgerův Joker (i McDowellův Alex) není pouhým nechutným šílencem, nýbrž i skvělým bavičem, showmanem, který každou svou scénu ždímá a veškerou pozornost právem strhává pouze a jedině na sebe. Joker si oblizuje jizvy, chvíli se mračí, chvíli se směje. Bezmocné Rachel je vám líto, možná někdo horlivě očekává příchod netopýřího zachránce, na druhé straně si ale potají přeje, aby ten „hnusák“ dotáhl své číslo do finále. Ostatně stejně jako ve chvíli, kdy si Alex v Pomeranči vesele prozpěvuje Singing In The Rain a chystá se u toho v klidu a pohodě brutálně znásilnit bezbrannou ženu. Namísto prvoplánovosti autentická syrovost, namísto tuctového hnusu elegantní odpornost. Namísto běžného strachu strhující zábava.

Ledger vs. Nicholson

Souboj na ostří nože. Alespoň tak to vypadalo, když režisér Christopher Nolan oficiálně prohlásil, že „jeho“ Jokerem bude Heath Ledger. Ihned poté následovaly očekávané diskuse, dohady nad tím, zda je Ledger vůbec schopen nějakým způsobem překonat Jacka Nicholsona, který si pod taktovkou Tima Burtona zahrál Jokera v Batmanovi z roku 1989. V současné době už ale naštěstí může být veškerým dohadům konec. Pryč s nějakým překonáváním latěk, pryč s vyrovnáváním. Ledgerův Joker a Nicholsonův Joker jsou dvě zcela rozdílné postavy, dvě odlišné persony. Zatímco Nicholson zářil coby nekompromisní vtipálek, gangster s výjimečným smyslem pro černý humor, Ledger je zkažený anarchista, roztěkaný „úchyl“, který nic příliš neprožívá a dle svých slov všechna ta zvěrstva „prostě jen tak dělá“. Nicholsonova postava klauna/zločince byla navíc uvedena do role absolutního protivníka hlavní postavy, neboť si Burton nakonec usmyslel, že by z něho mohl udělat „toho, který zabil Batmanovy/Bruceovy rodiče“. Joker se tak náhle stal cílem Batmanovy cesty za pomstou a bohužel tím i získal jakýsi klasicky hollywoodský statut padoucha, který nakonec chtě nechtě musí být zlikvidován, neboť přece ošklivě ublížil titulnímu hrdinovi. Na druhé straně Joker v Ledgerově podání je zase krásně atypický „zloduch“, u něhož, jak již bylo řečeno, neznáme původ ani jakékoli motivace. Na rozdíl od „hollywoodské verze“ je sympaticky nepředvídatelný, přičemž z něho máme větší strach i respekt. A pakliže si Jack Nicholson ukradl celý film pro sebe a titulního hrdinu nechal míle za sebou, Heath Ledger aka Joker je v Temném rytíři „součástí plánu“ – postavou, která si své momenty nesmírně užívá a září v nich, ovšem nečiní tak na úkor druhých. Svým způsobem jde o vytříbenou třešničku, díky níž je celý dort mnohem pikantnější a chutnější.

Závěrem ještě poznámka. Pokud máte pocit, že novému Jokerovi straním, stačí dávat pozor při jedné ze závěrečných scén Temného rytíře. Klaun padá z mrakodrapu, Netopýří muž ho (s heslem „nezabiješ“ na mysli) zachycuje. Anarchista ve fialovém visí hlavou dolů, kamera se zálibně převrací a Joker chrchlavým hlasem konečně spouští tragickou pointu celé „tragédie“. V tu chvíli jako by se do role zmalovaného blázna na malou chvíli vrátil i sám Jack Nicholson. V tu chvíli jako by se režisér Nolan zasnil a vzdal sympatickou poctu Burtonovu Batmanovi, resp. jeho závěrečné scéně, odehrávající se na střeše gotického kostela. V tu chvíli jako by se dvě geniálně zahrané role spojily v jednu, kultovní a nesmrtelnou.

Autor je publicista a spolupracovník měsíčníku Ikarie.

Dne 22. ledna 2008 byl osmadvacetiletý Heath Ledger nalezen mrtvý ve svém bytě v New Yorku. Policie zveřejnila prohlášení, že příčinou smrti bylo předávkování léky na spaní, hercova rodina tuto verzi ale dodnes odmítá. Spekuluje se o tom, že jako přípravu na roli Jokera zvolil pobyt v hotelovém pokoji v naprovsté izolaci od okolního světa. Údajně zde strávil téměř měsíc tím, že zkoušel nejrůznější způsoby mluvy, gest a mimiky a dokonce si prý vedl i deník, do něhož si zapisoval v „Jokerově stylu“. Většina skalních fanoušků je tak přesvědčena o tom, že ztvárnění postavy dohnalo Ledgera k depresím a následně možná i k sebevraždě. Jeho osud by se s trochou nadsázky dal přirovnat ke konci života Bély Lugosiho, maďarského herce a pozdějšího silného narkomana, jenž byl na svou nejslavnější roli (klasický Dracula z roku 1931) natolik fixovaný, že před smrtí požádal, aby byl pohřben ve svém oblíbeném „draculovském“ kostýmu. Tragická smrt Heatha Ledgera tak zůstává i přes veškeré důkazy opředena lehkým tajemstvím. Mluvil tu někdo o nesmrtelnosti?