Hra o nedefinovatelné cosi

Kromě čtyř schwabovských inscenací režiséra Dušana D. Pařízka uvedla Komedie cenný dokument: televizní interview se Schwabovou matkou, bývalou ženou, kolegy a přáteli, proložené záběry a fotografiemi autora samotného. Žena vypráví o období, kdy odešli na venkov, kde žili v nesmírně nuzných podmínkách a kde se jim narodil syn. Nešlo z jejich strany o žádnou uměleckou koketerii, oba pocházeli z chudých poměrů. Byl to vážně míněný návrat k vesnickému způsobu života. Pozitivní plán – to je u Wernera Schwaba dost překvapivé. Ale možná jen pro nás, jeho čtenáře a diváky, kteří jsme uvěřili image, již si pečlivě pěstoval. Image drsňáka v černé kůži à la punková hvězda. Image modrookého blonďáka (ve skutečnosti byl do zrzava) a jeho mystifikacím, například že se jeho otec za války účastnil projektu Lebensborn jako árijský „plemenný býk“.

Směrem od grotesky

Na programu bylo scénické čtení Prezidentek, které už na repertoáru nejsou. Byla to první inscenace Schwaba v režii D. D. Pařízka, tehdy studenta režie na DAMU, se kterou Pražské komorní divadlo hostovalo v Divadle Na zábradlí. Někdejší představitelka Marjánky Anna Hlavicová-Bendová byla nemocná, a tak její part četl režisér Pařízek. To byl spíš mile komický efekt, ale teprve v závěru, kdy jsme mohli vidět část záznamu původní inscenace, byl na první pohled znát posun, kterou Pařízkova inscenační poetika za víc než deset let prošla. Party „ireálných ochechulí“, kterými tři penzistky alias prezidentky jsou, četly Adéla Kačerová a Marika Procházková dnes více méně psychologicky věrohodně, zatímco na začátku projektu byla barvitá groteskní nadsázka ve výtvarné podobě i v hereckém výrazu, pohybu a přednesu. Mladé představitelky Prezidentek s takřka klaunským barevným líčením, v obludných parukách a hadrovitých kostýmech byly všechno jiné, jen ne realistické a „civilní“.

Také Lidumoru, inscenaci z roku 1999, která měla v rámci přehlídky derniéru, groteskní stylizace – v kostýmech, pojetí scény i herectví – svědčila. Amatérského malíře Heřmana ztělesnil Karel Roden v trikotu, jakýchsi dupačkách špinavých od barev, s plenkou a na vodítku trvalé pupeční šňůry jako oběť despotické bigotní matky. Domovnice Paní Červová uvěznila kulhavého syna, kterého považuje za svůj kříž a boží trest v jednom, ve sklepním bytě a výkresy ho nutí házet do odpadků, zatímco on sní o tom, že matku zavraždí a proslaví se jako představitel „štýrskohradeckumštu“. Jejich vztah, stejně jako incestní rodinku Kovačičů, lze jistě vykládat freudovsky i společenskokriticky jako odmítnutí rakouského katolictví a fašistoidní xenofobie. Tak také inscenace vyznívala po premiéře před devíti lety. Martin Finger, který převzal roli po Martinu Zahálkovi, ale naštěstí nehrál Kovačiče naturalisticky, taťkovsky (tady se uměřenost hereckého stylu Komedie vyplatila). Jana Krausová jako jeho žena je typicky ztýraná, roztřesená manželka machistického despoty, která násilí i zneužívání dcer překrývá „zástěrou“ domácké pohody. Oba ale posouvají své postavy směrem k absurditě a ireálnosti. Také Marie Málková a Daniela Kolářová teď působily mnohem přesvědčivěji. Ta první jako Paní Červová, sama sebe stylizující do podoby sedmibolestné Matky takřka už z jiného světa; pokud zrovna netrestá syna sama jako ztělesnění božího hněvu, stojí mezi věčnými světýlky: učiněná Panenka Maria. I démonická Vdova Vočistcová je z jiného světa. Kolářová herecky vyzrála i díky dalším příležitostem v Komedii a při decentní důstojnosti projevu (celá v černém a s hůlkou) se jí daří důrazně a naléhavě zpřítomnit spolu s Rodenovým Heřmanem pro hru rozhodující sílu: tíhnutí k nicotě a smrti jako výraz zoufalství ze života.

Stylizace jako základ

Cosi podobně nedefinovatelného vyzařuje i z novějších inscenací Antiklimax a Nadváha, nedůležité: neforemnost, přestože se nesou v duchu úspornosti, redukce jakékoli exprese, ba minimalismu, tak typického pro poetiku Komedie posledních let. Scénografie Antiklimaxu si vystačí s holou bílou šikmou, umístěnou nad rudými sedadly hlediště, se symbolikou barev, která se sarkastickým způsobem vztahuje k barvám církevním a k oltáři; Nadváha zase s realistickým hospodským interiérem s dlouhým stolem, upomínajícím na Poslední večeři. I tady se osvědčili herci, kteří s cynickou věcností (Martin Finger jako kněz s mikrofonem v ruce v Antiklimaxu) či rozjíveně (Daniela Kolářová), snaživě (Jana Krausová), pseudolidově bodře (Jiří Štrébl)
a v podstatě realisticky ztělesňují ireálně hrůzné figury a jejich zločinný svět. Za jeden z nejlepších a nejkomičtějších symbolů inscenace Antiklimax považuji to, jak Matka Jany Krausové pomazává všechno včetně zneužívané Marjánky sádlem, jehož domácká vrstva má zahladit spáchané zločiny.

Jindy bych uvítala, kdyby tvůrci mysleli více na diváky a vycizelovaný minimalistický tvar otevřeli směrem do hlediště. Autentičnost herců a potlačení jakýchkoli vášní ve výrazu nemusí být vždy ku prospěchu věci. U Schwabovy dramatické výpovědi, jejíž drastičnost a sebezničující destrukce časem narůstají, se ale vyplatilo nahradit groteskní nadsázku nenápadnější stylizací a zrušit vnější expresi: například kanibalskou scénu ve hře Nadváha herci jen čtou, včetně scénických poznámek. O to působivější je následné zdvojení obětní scény, kdy pokládají Hertu (Gabriela Míčová) na stůl a drobnými komickými gagy se připravují na její rituální čtvrcení.

U obou inscenací jako by však pouhý riskantní milimetr, pouhý záchvěv rozhodoval o tom, zda konkrétní představení bude skutečně vyzařovat ono nedefinovatelné cosi, co je však vlastním nositelem Schwabovy apokalyptické výpovědi o světě. Musím říct, že v obou představeních, která jsem viděla, ono cosi přítomno bylo, a to silně.

Autorka je teatroložka a překladatelka.