Nejradikálnější umělecká avantgarda

Základní tezí Guye Deborda je, že západní společnost přestala být v šedesátých letech ryze kapitalistickou a stala se spektakulární. „Spektákl je kapitál na takovém stupni akumulace, že se stává obrazem,“ prohlašuje Debord. To je východisko jeho kritiky společnosti i jejího odlidštění. „Čím více se člověk rozpoznává v dominantních obrazech spotřeby, tím méně chápe vlastní existenci a touhu.“ V jeho literárním stylu se odráží vliv La Rochefoucaulda či Chateaubrianda a jejím inspiračním zdrojem je především mladý, humanisticky naladěný Marx.

Umělecká avantgarda

Debordova hvězdná hodina přišla v předvečer studentských a dělnických bouří v květnu roku 1968. Tehdy se jeho myšlenky staly katalyzátorem revolty, která podle současného prezidenta Nicolase Sarkozyho vnutila Francii morální a intelektuální relativismus. Považovat Deborda za politického myslitele by ale bylo zkratkovité. Především to byl avantgardní umělec a filmař, vůdčí osobnost Situacionistické internacionály, jež navazovala na dřívější umělecká hnutí dadaismu, surrealismu a lettrismu.

„Dadaismus chtěl zrušit umění, aniž je uskutečnil, a surrealismus chtěl uskutečnit umění, aniž je zrušil,“ prohlašoval Debord. Situacionisté podle něj chtějí umění zrušit tím, že ho uskuteční. Jejich uměleckým cílem je revoluce každodenního života. „Jediným zajímavým podnikem je osvobození každodenního života, ne pouze v historické perspektivě, ale teď a pro nás,“ hlásají noví revolucionáři, ne komunisté, ale zkrátka situacionisté. Jejich hnutí se nesnáší s komunistickou stranou a Debordova kritika režimů v zemích východního bloku je stejně pronikavá a odmítavá jako kritika západního kapitalismu.

Situacionisté reagují na to, že nás osvícenství nedovedlo k vytoužené emancipaci člověka, ale pokrok techniky a rozumu jen zavedl mnohem důkladnější formy podrobení. Moderní avantgarda ještě věřila v sílu rozumu, v racionalistickou teleologii a politický mesianismus. Postmoderna už neohlašuje lepší svět, raději modeluje možné světy. „Není to však moderna, která je mrtvá, ale její idealistická a teleologická verze,“ připomíná teoretik umění Nicolas Bourriaud. Totéž říká i filosof François Lyotard, když postmodernu definuje jako modernu ve stavu zrodu. Debord pak stojí na samém okraji této změny. Konstruované situace ještě vnímá jako „překročení umění“. Přesto jsou předchůdcem možných světů a metoda vychylování připomíná dnešní umělecké užívání předmětů namísto jejich vytváření.

Filmová revoluce

„Také film musí být zničen,“ tvrdil Debord. Jeho umění je tedy nejen avantgardní, ale i neexistující. Představit si výstavu děl situacionistů je nemožné. Umění nemůže být produkcí oddělených děl, ale konstruováním situací, které jsou negací moderní společnosti spektáklu a její změnou. Přesto po něm umělecká díla zůstala. „Tuto knihu je třeba číst s vědomím, že byla napsána s výslovným záměrem uškodit spektakulární společnosti,“ vysvětluje.

Prvním Debordovým filmem je Křik za Sada (1952). Pro dějiny filmu představuje obdobný počin jako pro dějiny malířství Malevičův Černý čtverec na bílém pozadí (1913). Na plátně se střídá černá a bílá barva a jeden z hlasů na začátku filmu říká: „Před začátkem projekce měl Guy-Ernest Debord vystoupit na pódium a přednést pár úvodních poznámek. Kdyby to byl býval udělal, prostě by řekl: ‚Žádný film neexistuje. Kinematografie je mrtvá. Žádné další filmy nejsou možné. Chcete-li, můžeme rovnou přistoupit k diskusi.‘“

Další snímky už kromě zvukové složky obsahují i vizuální část. Jak ale říká hned ten následující, O průchodu několika osob skrze spíše krátký časový úsek (1959), „smyslem není přidávat starému světu spektáklů a vzpomínek další ruiny, ale pochopit, co se udělalo a co je třeba ještě udělat“. Snímek požaduje takovou dokumentární práci, která by zachytila veškerou složitost chvíle bez zjevného významu a bez nahodilého omezení na děj či téma, tedy „konfuzní totalitu“ našeho života.

Divácky zřejmě nejpůsobivější je Kritika oddělenosti (1961). „Nejde o to uznat, že jedni jsou více či méně chudí než ti druzí, ale že my všichni žijeme způsobem, který je mimo naši kontrolu,“ vysvětluje Debord název filmu. Prohlubuje v něm kritiku tradičního dokumentu. Filmy nabízejí falešné a izolované souvislosti jako náhražku za chybějící komunikaci a aktivitu. Demystifikace dokumentárního filmu proto vyžaduje zrušení jeho tématu, prohlašuje v něm. „Nemluvím například o ní,“ říká vypravěč o krásné dívce, kterou kamera několikrát sleduje.

K vrcholným dílům patří Debordovy snímky Společnost spektáklu (1973) a In girum imus nocte et consumimur igni (1978). Umělecká forma je podobná. Debordův hlas recituje úryvky z jeho knih, v druhém případě jde o autobiografii, a text doprovázejí obrazy: záběry Paříže, reklamní šoty, úryvky ze sovětských i amerických filmů atd. „V přítomném filmu prohlašuji několik pravd na pozadí obrazů, které jsou triviální anebo falešné. Tento snímek opovrhuje obrazy, z nichž je sestaven.“ Místo aby prý připojil k tisícům banálních filmů další, vysvětlí raději, proč nic takového neudělá.

Debord se rovněž hájí proti námitkám, že jeho filmy jsou nesrozumitelné. „Neudělám divákům jediný ústupek,“ zdůrazňuje úvodní věta autobiografického filmu.

Debordovy paradoxy

Debord se celý život řídil heslem, které údajně v mládí namaloval na jednu pařížskou zeď: Nikdy nepracujte. Nevadilo mu přitom, že jeho první žena, ještě než se stala úspěšnou reklamní textařkou, jej musela živit psaním horoskopů pro závodní koně. Podobně paradoxně může vyznít i jeho pokus o změnu každodenního života, který u něho skončil silným alkoholismem a v samém důsledku i sebevraždou. Situacionistická internacionála také nikdy neměla víc než dvě desítky členů. Její hlavní činností bylo nejspíš jen řešení vnitřních rozporů a Debord se po jejím rozpuštění uzavřel do samoty.

Nemělo by smysl zkoumat, nakolik je jeho popis spektakulární společnosti adekvátní. Stá­le všude vidíme přetrvávající důsledky spektakularity, systémy celebrit jako vyprázdněných modelů konzumního života, ryze zbožní charakter informací, primát obrazu nad realitou. Přitom ale sledujeme i to, jak z dnešního světa pomalu mizí obrazy zboží vystaveného za výlohou a stále výraznější roli hrají všudypřítomné značky jako nadsmyslné duše zboží.

Poukazovat na Debordův osobní krach je ale jen hloupá zlomyslnost. Také hledání nepřesností v jeho popisu společnosti, v níž žijeme, se bude nutně míjet cílem, neboť jeho síla tkví v celistvosti deskripce, ne v jejích částech. Jako hlavní problém se však ukazuje Debordův marxistický slovník. Jeho důvěra v nevinnost slov a pravdivý jazyk reality dnes působí poněkud naivně. Je patrné, že Debord tak zůstal vězněm i těch myšlenkových koncepcí, které se třeba pokusil opustit. Lze říci, že v tomto ohledu jeho dílo definitivně zastaralo.

Autor je filosof a redaktor ČTK.