Lidská práva pokládáme za jednu z klíčových hodnot euroatlantické civilizace. Lze je ale oddělit od práv občanských? Jak vůbec definovat člověka jakožto nositele těchto práv? Nestávají se v současnosti pouze právy „humanitárními"? A v čem se lidskoprávní otázky dotýkají mezí demokracie?
Lidská práva a demokracii dnes považujeme za univerzální hodnoty, které dala Evropa světu. Sami jsme byli nedávno svědky toho, jak lidská práva sehrála na konci 20. století významnou roli v komunistických zemích včetně Československa a přispěla k pádu východního bloku. Oživení otázky lidských práv bylo o to významnější, že je už mladý Marx kritizoval za jejich formalismus. Kolaps totalitních režimů v Evropě se tak právem jevil jako jejich odveta. „Formální" lidská práva zasadila marxisticko-leninské doktríně smrtelný úder.
Brzy poté se ale i v Evropě objevily nové etnické konflikty a náboženské fundamentalismy, při nichž se ukázalo, že lidská práva jsou práva těch, kteří žádná práva nemají, obyvatelstva vyhnaného ze svých domovů a země a ohroženého etnickým vražděním, a že je tedy musí bránit někdo jiný. Nastal tak závažný posun v chápání lidských práv: proměnila se v právo na humanitární intervenci. Bylo nutné si znovu připustit podezření, že člověk jakožto subjekt těchto práv je pouhá abstrakce, protože jediná reálná práva jsou práva občanů, tedy práva spojená s národní komunitou jako takovou.
Práva člověka a práva občana
Takové podezření poprvé formuloval otec konzervativního smýšlení Edmund Burke ve svých Úvahách o revoluci ve Francii. Významným způsobem pak na něj navázala Heideggerova žákyně Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu, kde mluví o „paradoxu obsaženém ve vyhlášení nezcizitelných lidských práv", který od počátku spočíval v tom, že se počítalo s „abstraktní" lidskou bytostí. Taková ale nikde neexistuje, protože i divoši žijí v nějakém sociálním řádu.
Práva člověka byla definována jako nezcizitelná, protože měla být nezávislá na jakékoli vládě. Jejich zdrojem a cílem je člověk sám. Mělo se za to, že tato práva, vyhlášená revolucemi ve Francii a v USA za nový fundament každé civilizované společnosti, jsou nezávislá na občanství a národnosti. Přitom se ale ukázala jako nevymahatelná všude tam, kde se objevili lidé, kteří nebyli občany žádného suverénního státu. V okamžiku, kdy totiž uprchlíci, emigranti a lidé bez státní příslušnosti nemají vlastní vládu, tak zde není ani žádná autorita, která by je chtěla chránit a tato práva jim garantovat.
Pojetí lidských práv založené na předpokládané existenci lidské bytosti jako takové se tedy zhroutilo v okamžiku, kdy se jejich uctívači poprvé střetli s lidmi, kteří skutečně ztratili jakékoli jiné kvality a sociální role. Ukázalo se, že člověk, který je pouze člověkem a ničím jiným (nothing but a man), ztratil všechny kvality, které umožňují druhým lidem, aby se k němu chovali vůbec jako k člověku. Člověk je už od Aristotela definován především jako živočich nadaný rozumem a řečí (zoon logon echon) a jako politický tvor (zoon polítikon), a pokud ho připravíme o právo na relevantní názor a právo politicky jednat, jako je tomu v případě migrantů a uprchlíků, přijde tak i o základní charakteristiky lidské bytosti. „Jejich prekérní situace nespočívá v tom, že si nejsou rovni před zákonem, ale v tom, že pro ně žádný zákon neplatí; ne v tom, že jsou utiskováni, ale že je nikdo nechce ani utiskovat," napsala Arendtová.
Na tomto stavu „mimo jakýkoli útisk" je něco strašlivého. Jako by ti lidé nebyli útisku hodni. Arendtová srovnávala situaci lidí bez státní příslušnosti (stateless persons) se situací Židů v nacistických vyhlazovacích táborech. Ale pro něco takového, jako je člověk čistě sám o sobě, není místo ani v moderních demokraciích. Vždyť status uprchlíka je považován jen za dočasnou situaci, která by měla vést buď k naturalizaci, nebo k repatriaci. Ztráta lidských práv tak paradoxně koinciduje s momentem, kdy se daná osoba stává lidskou bytostí obecně. Avšak když je lidská bytost zbavena své partikulární sociopolitické identity, vyplývající z jejího občanství, a stane se ideálním nositelem univerzálních lidských práv, která jí patří nezávisle na pohlaví, profesi, občanství, náboženství, rase, tak v ní již nelze vůbec spatřovat člověka.
Univerzální platnost lidských práv proto zjevně nelze založit na abstrakci individuálního člověka jako jejich nositele. Filosofové jako Jacques Derrida či Jean-François Lyotard ukázali, že žádné filosofické pojetí člověka neobstojí před pečlivým dekonstruktivním čtením. Můžeme tak pouze říci, že člověku je vlastní jen to, že mu není nic vlastní. A důvodem je právě to, že historický a teoretický vztah mezi „člověkem" a „občanem" je ve skutečnosti třeba obrátit. Člověk je utvářen občanstvím, a nikoli občanství člověkem. Je nutné tedy problematizovat opozici mezi univerzálními a předpolitickými právy člověka na straně jedné a právy občana na straně druhé. Lidská práva mají hodnotu a realitu jen jako politická práva, práva občana, tedy jako právo mít práva, právo patřit do nějakého organizovaného společenství či univerzální právo na politiku a na politickou participaci. Ostatně Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 od počátku ukázala, že nelze vyhlásit práva člověka, aniž z nich okamžitě učiníme práva občana.
Humanitarismus
Dnes jsme ovšem svědky toho, že se lidská práva stěhují z politiky do sféry působnosti humanitárních aktivistů a křesťanské charity a že mezi nimi a prosazováním práv na politickou participaci zeje nepřekročitelná propast. Lze si klást i legitimní otázku, zda skrytým účelem některých humanitárních zásahů není tuto propast rozšiřovat. Co se však děje s lidskými právy, když je západní společnosti redukují na práva těch, kteří žádná práva nemají a s nimiž se nezachází jako s lidmi? „Když už nejsou k žádnému užitku, naložíme s nimi tak, jako dobrodinci nakládají se starými hadry. Dáme je chudým. Tato práva, která se na svém místě zdají neužitečná, pošleme do ciziny, spolu s léky a oděvy, lidem bez šatů, bez léků a bez práv. Právě takto, v důsledku tohoto procesu, se práva člověka stávají právy těch, kteří nemají žádná práva, práva holých lidských bytostí, podrobených nelidské represi a nelidským podmínkám existence. Stávají se humanitárními právy, právy těch, kteří je nemohou uplatnit, právy obětí absolutního odepření práva," napsal francouzský filosof Jacques Rancière.
V případě oddělených lidských práv se bytostné určení člověka pojímá nezávisle na souhrnu sociálních vztahů a politických práv a jen ve vztahu k univerzální hodnotě života. Může-li ale být život nikoli jen relativní k smrti, nýbrž povznesen nad tuto opozici, pak je to proto, že Kristus svou obětí na kříži smrt překonal. V prosazování lidských práv do mezinárodního práva tak jde spíše o globalizaci toho, co je ve svém určení původně křesťanské, tedy omezené na jedno ze tří monoteistických náboženství Knihy. Jak upozornil Derrida v knize Víra a vědění, pouze posvátnost lidství totiž může s konečnou platností ospravedlnit univerzální platnost lidských práv. Tato posvátnost přitom nalézá svůj smysl hlavně v křesťanské interpretaci bližního. Zločin proti lidskosti je tak zločinem proti tomu nejposvátnějšímu na živém tvoru, a tedy již proti božskému v člověku, proti „Bohu, jenž se stal člověkem". Tisíciletý proces christianizace světa má tak dnes hlavně podobu globalizace lidských práv, která už ani nepotřebuje žádnou křesťanskou církev.
Meze demokracie
Lidská práva oddělená od práv občanských nejsou univerzální hodnotou. Jejich šíření mimo křesťanskou Evropu je spíše důsledek globalizace. Neznamená to však, že by bylo třeba myšlenku politiky lidských práv opustit. Pouze je třeba otočit vztah mezi lidskými právy a demokracií, jako jsme to museli udělat i v případě vztahu mezi „člověkem" a „občanem". Lidská práva nejsou základem demokracie, která je přece historicky mnohem starší. Dáme-li stranou otázku starověké demokracie, kde byla svoboda atributem pouze občanů polis, je pro moderní demokracii vznikající v 17. století charakteristická univerzalizace statusu občana. Občanství už není privilegiem, ale univerzálním právem. Moderní občanství tak ideálně neboli normativně klade rovnítko mezi lidství a občanství, zdůraznil francouzský filosof Etienne Balibar.
Svrchované vyhlášení lidských práv tedy není kladením základů demokracie, ale spíše radikální diskursivní operací, která demokracii dekonstruuje a rekonstruuje. „Politika práv člověka jde až na samu mez demokracie a vede demokracii k jejím hranicím, neboť se nikdy nemůže uspokojit s tím, že získá či poskytne právní záruku pro civilní a občanská práva, jakkoli důležitý tento cíl může být, ale musí nutně, aby jich dosáhla v dané historické chvíli, rozšířit práva člověka a případně je vynalézt jako práva občana (což vyžaduje jejich formulování, vyhlášení a zavedení)," napsal Balibar.
Když se lidská práva vyhlásí jako taková, dostáváme se až na hranice demokracie, tedy za její prostou organizaci až k podmínkám její možnosti. V Deklaraci práv člověka a občana se tak vyjevuje neomezená charakteristika demokracie jako toho, co nemá žádnou limitu. Stvrzuje se tak dvojznačnost pojmu demokracie, na kterou poukázal už Spinoza, považovaný za zakladatele moderní demokratické politické tradice. Demokracie je jednak název jednoho typu státního zřízení, tedy něčeho, co má nutně určitá omezení, a jednak je to označení neomezeného procesu demokratizace, který je jediný v souladu s univerzální racionalitou.
Otázka lidských práv tedy není záležitostí nadčasové a posvátné hodnoty člověka, nýbrž praktických hranic demokracie. Vynořuje se všude tam, kde si demokracie klade umělé meze (např. nedemokratická imigrační politika demokratických států), a podněcuje dekonstrukci demokracie s cílem jejího naplnění. Její redukce na humanitární aktivismus je charakteristickým rysem pouze dnešní společnosti, která si spokojeně hoví ve vlastních hranicích, arbitrárních stejně jako nepřekročitelných.
Autor je filosof a redaktor ČTK.