Život v pravdě

Slyšíme-li dnes někoho připomínat život v pravdě, tak je to vesměs jen na povrchní rovině, kdy se tím míní ideál, příklad anebo výzva k mravnímu jednání, většinou s odkazem na Václava Havla. Téměř vždy se ale bere za samozřejmý smysl, který životu v pravdě náleží. V tom je však obrovská potíž. Život v pravdě lze chápat přinejmenším ve třech značně odlišných významech. Je známo, že ideál života v pravdě Havel čerpal u filosofa Jana Patočky, který zemřel před 35 lety. Pokusme se tuto mnohovýznamovou, a tudíž zcela nezřetelnou ideu pochopit s věcností a bez morálního kýče, který takové úvahy většinou provází. Jde hlavně o to, co učil Petr Rezek: velká jména by nám neměla bránit v uvažování o tom, co vlastně říkají.

Rockový koncert v pravdě

V nejširším významu je životem v pravdě míněna lidská existence obecně. V tomto smyslu je život každého člověka životem v pravdě, čímž se liší od života ostatních živočišných druhů a od věcí. Možnost člověka mít vztah k pravdě zakládá nesmírnou dignitu lidské bytosti a ukazuje, že člověk je mnohem víc nežli ostatní skutečnosti světa. V druhém, užším významu lze životem v pravdě mínit pouze pravdivou lidskou existenci, která je skutečným naplněním lidství. Lidské má totiž tendenci se nivelizovat na věcné; lidé na pravdu nedbají a odcizují se své nejvnitřnější podstatě, a proto rozdíl mezi lidským a věcným vystupuje jen v případě autentického života. Život v pravdě pak znamená autentickou existenci a jeho opakem je život v nepravdě, ve lži. Takové pojetí zdůrazňuje, že život v pravdě realizuje vlastním způsobem to, čím je lidská existence obecně pouze v možnosti. V nejužším smyslu pak život v pravdě znamená ideál, kterého člověk nemůže dosáhnout. V tomto silném smyslu člověk žít v pravdě nemůže. Idea života v pravdě je zde paradoxním vyjádřením skutečnosti, že člověk vždy pravdu hledá, a pokud se domnívá, že ji nalezl, tak naopak života v pravdě pozbyl. Pravým životem je tak ideál života filosofického a jeho opakem je ideologické či náboženské prozření.

Pod životem v pravdě si představujeme nejčastěji autentický život v druhém smyslu, v kterém ho známe z Havlovy Moci bezmocných (Lidové noviny 1990). Podle Havlova proslulého výroku může být životem v pravdě i rockový koncert. „Mluvím-li o ‚životě v pravdě‘, nemyslím tím přirozeně pouze pojmovou reflexi, například nějaký protest nebo dopis, který napíše skupina intelektuálů. Může to být cokoliv, čím se člověk nebo skupina lidí vzbouří proti své manipulaci: od dopisu intelektuálů až po dělnickou stávku, od rockového koncertu až po studentskou demonstraci, od odepření účasti na volební komedii přes otevřený projev na nějakém oficiálním sjezdu až třebas po hladovku.“ Zvolit si za příklad rockový koncert nebyla pro obdivovatele Velvet Underground a Rolling Stones náhoda, vždyť podnětem k vystoupení Charty 77 byl soudní proces s hudebníky z The Plastic People of the Universe. Havel o nich v roce 1978 psal jako o mladých lidech, „kteří nechtěli nic jiného než žít v pravdě: hrát hudbu, jakou mají rádi, zpívat o tom, čím skutečně žijí, žít svobodně, důstojně a v bratrství“. Život v pravdě je zde protikladem života ve lži. Ve lži žije Havlův vedoucí obchodu se zeleninou, v pravdě rocker či disident. Havlův život v pravdě je tak třeba chápat jako morální a hodnotové kritérium, na základě kterého můžeme hierarchizovat různé stupně lidské existence.

Už jenom z tohoto krátkého exposé je ale zřejmé, že Havel se jen volně inspiroval Janem Patočkou, u kterého tento pojem čerpal. Patočka předně nebyl milovníkem rocku ani stoupencem ideálu pravdivého a svobodného života, jaký se začal prosazovat během sexuální revoluce šedesátých let. Vidí v tom jen novodobé orgie, které bezprostředně souvisejí s válečným běsněním 20. století. „Válka je v tomto století dokonanou revolucí každodennosti. Spolu s tím kráčí ruku v ruce univerzální uvolnění a happening, orgiasmus v nových formách. Nejen počátek válek a revolucí, nýbrž rozklad starých forem étosu, prosazování ‚práva na tělo‘ a na ‚vlastní život‘, univerzální rozšíření happeningu atd. dokládají tuto souvislost. Válka jako univerzální ‚všechno je dovoleno‘, divoká svoboda, zachvacuje státy, stává se ‚totální‘. Jednou rukou se organizuje každodennost a orgie,“ napsal v Kacířských esejích (Oikoymenh 2007). Toto přesvědčení mu ovšem nebránilo vystoupit veřejně na obranu Plastiků. Ve svém textu Čím je a čím není Charta 77, který napsal 7. ledna – tedy v den, kdy doručil Prohlášení Charty 77 do Federálního shromáždění, na předsednictvo vlády a do ČTK –, s pojmem života v pravdě nicméně nepracuje, mluví pouze o morální povinnosti.

Patočka by se totiž bezesporu obával dělit lidský život na dva zcela odlišné druhy. V Negativním platonismu a Problému pravdy z hlediska negativního platonismu (Oikoymenh 2007) zdůrazňuje, že pravda je to, co člověka osvobozuje, a že „svoboda sama či lépe možnost svobody je fakt, který se týká člověka vůbec“. „Lze také říci, že určitou zkušenost svobody má každý člověk.“ „Člověk tvoří a pracuje ze svobody i tam, kde se staví zády ke svobodě.“ Zkušenost svobody, jak ji chápal Patočka, není jen zkušenost těch, co ji mají, není to něco „aristokratického“, co lidstvo rozděluje „ve dvě základně odlišné ‚specie‘, které nemají krom vnějškové podoby mnoho společného“, nýbrž je všeobecně lidská. Havlovi by zřejmě také namítl, že „nikdy není dokončeno naše poznání o tom, jsme-li v dobrém anebo ve zlém, jsme-li v pravdě anebo nepravdě“.

Člověk jako bytost pravdy

Zdá se tedy, že Patočka chápe život v pravdě buď v prvním anebo ve třetím smyslu, a že mu dává hlubší, ontologický význam. Pokusme se to nyní upřesnit. Patočkův žák Petr Rezek ve Filosofii a politice kýče (Placák Jan 2007) zdůraznil, že označení „život v pravdě“ je vágní a lze je pochopit jen tehdy, když víme, co u Patočky znamená „život“ a co „pravda“. Pozdní Patočka vypracoval učení o třech životních pohybech, v nichž život určuje přesněji jako pohyb v aristotelském smyslu, tedy nejen v novověkém smyslu jako lokomoci, tj. přesun z místa na místo, ale i jako proměnu a vznik a zánik. Třetí pohyb je pak v posledních verzích nauky nazýván „pravdivostním“ či „pohybem pravdy“, zatímco prvními dvěma bytostnými možnostmi lidského života jsou pohyb zakořenění a přijetí druhými a pohyb angažovanosti, práce a odcizení. Pravdu Patočka chápe jako neskrytost, která je základním předpokladem všeho, co jest. A protože člověk jest tak, že mu v jeho bytí jde o toto bytí, že je tedy na svém bytí interesován, tak je taky interesován na neskrytosti bytí a na pravdě. Proto je člověk bytost pravdy. Rezek se tedy domnívá, že „formulace, které používají výrazu ‚život v pravdě‘, lze vyložit anebo přímo ztotožnit s třetím životním pohybem“. Život v pravdě je tak jen jednou ze tří bytostných možností lidského života.

Rezek ovšem v důsledku ztotožnění života v pravdě s pohybem pravdy nevidí možnost, jak lze život v pravdě použít jako východisko pro formulaci mravních zásad. Proto se domnívá, že Patočka v textu Čím je a čím není Charta 77 nemluví o „životě v pravdě“, neboť „mu praktická soudnost řekla, že život v pravdě v jeho pojetí je pro daný účel nepoužitelný“. Životní pohyb pravdy jako nejvlastnější možnost lidské existence je totiž v posledních verzích, tedy v Kacířských esejích i v doslovu k Přirozenému světu, vymezen jako prodlévání na hranicích světa a jako opak pohybu angažovanosti ve světě. Pohyb pravdy zde nevyústí přímo v jednání, ale překračuje vše, co existuje, aby na hranicích lidského života načerpal nekaždodenní lidskou možnost. Takový otevřený způsob lidského chování je typický pro zbožného člověka, umělce a filosofa, ale nikoli pro politika nebo disidenta, jehož jednání je zacházením s věcmi, s realitou, tedy právě angažovanost ve světě. Je sice pravda, že v Kacířských esejích ještě Patočka spojuje politiku s pohybem pravdy, později psaný doslov k Přirozenému světu už ale politiku řadí k druhému pohybu, „ve kterém je na jedné straně zakořeněn anonymní dějinný vývoj a na druhé straně jeho zodpovědné formování“. Podle Rezka tak život v pravdě nemůže tvořit základ oné „naprosté morálky“ z textu Čím je a čím není Charta 77, která je vyšší, mravní základnou všeho politického, „protože praktické chování se řídí jinými postupy než filosofie, která o jednání uvažuje“. Má tedy za to, že člověk je bytost pravdy, ale v silném smyslu v pravdě žít nemůže. To je vyhrazeno jen filosofii, „stále obnovovanému pokusu o život v pravdě“. Podle Rezka tedy jeho učitel Patočka rozuměl životu v pravdě ve třetím, nejužším významu jako nedostižnému ideálu.

Život nelhostejný

Na rozdíl od něj se však domníváme, že je možné předložit i takovou interpretaci, podle níž Patočka dává životu v pravdě ten nejširší obsah. Díky ní pak navíc budeme moci pochopit Patočkovu intenci, která klade život v pravdě jako základ naprosté morálky. Faktem je, že míst, která takové čtení vyžadují, v Patočkově díle najdeme několik. Kromě již zmiňovaných pasáží o zkušenosti svobody z Negativního platonismu Patočka například v přednáškách Platón a Evropa (Filosofia 2007) píše: „A pokud člověk žije v pravdě – a nemůže jinak, protože člověk je bytost ve své struktuře určená zjevováním jako takovým a zjevností…“ Rezek kupříkladu tento text, podle něhož člověk nemůže žít jinak než v pravdě, komentuje pouze tak, že nemá očekávaný rozlišující obsah, na základě kterého by bylo možné odlišit život v pravdě od života v nepravdě. Podle nás je ale naopak právě z něho třeba vyjít při výkladu života v pravdě. Vždyť také v doslovu k Přirozenému světu Patočka napsal, že „lidský život je ve všech svých způsobech životem pravdy“. I zde se tedy život pravdy vztahuje na lidskou existenci jako takovou, tedy na každý život ve všech jeho způsobech. A v eseji Co je existence? rovněž požaduje, abychom pochopili „lidskou existenci jako život v pravdě“. Co nám tedy tyto texty o životě v pravdě říkají? Připomeňme, že lidská existence se vyznačuje tím, že jí jde v jejím bytí o toto bytí. Životem v pravdě je tedy nutno rozumět pouze život interesovaný, nelhostejný, jehož opakem není život ve lži, nýbrž v lhostejnosti. Slovy Patočky: „Být v pravdě znamená původně: zajímat se, být zaujat nějakou svou podstatnou možností, tj. nebýt indiferentní k tomu, čím a jak jsem. Teprve touto non-indiferencí a v ní může bytost, která je sama součástí univerza, být zároveň v pravdě, ale zároveň lze říci: tento zájem o své vlastní bytí, o jeho bytostné možnosti, je na druhé straně conditio sufficiens všeho bytí v pravdě.“

Zájem o své vlastní bytí, který je, jak píše Patočka, dostatečnou podmínkou pro život v pravdě, je charakteristický rys člověka, toho jsoucna, které se od ostatních jsoucen liší tím, že mu v jeho bytí jde o toto bytí. Život v pravdě tedy není u Patočky morální distinkcí mezi autentickým a neautentickým životem, která je filosoficky nepřijatelná v tom, že na základě morálního hodnocení rozlišuje různé řády bytí, ani nedostižným filosofickým ideálem, jenž nás nutí přebývat na hranicích života, nýbrž ontologickou diferencí mezi dvěma způsoby bytí, bytím lidské existence a bytím výskytového jsoucna, která zakládá možnost morálního hodnocení a vytyčuje ideál filosofického života. Patočka to řekl pregnantně ve Čtyřech seminářích k problému Evropy: „Všechny tzv. hodnoty jsou subjektivní a relativní; ale rozdíl mezi jsoucnem a bytím nikoli. To je rozdíl, který je, který se manifestuje ve dvou základních způsobech bytí, totiž ve způsobu bytí věcí, které jsou lhostejné k tomu, že jsou, a ve způsobu bytí člověka, u kterého to tak není.“ Morální a ideální kritéria jsou pro Patočku jen relativní a subjektivní a nemohou vytvářet hierarchii bytí, pokud nezaměňujeme morální distinkce za ontologické. Jedině pokud se život v pravdě podaří vymezit ontologicky, může mít tato distinkce absolutní hodnotu. Jinými slovy Patočkův život v pravdě může být absolutním základem všech hodnot a morálních kritérií, jen pokud zakládá hierarchii bytí. A jen existuje-li hierarchie bytí, může existovat hierarchie hodnot.

Krize lidstva a možnost oběti

Patočka tedy hledá základ morálního, resp. pravého lidského jednání v ontologické diferenci mezi jsoucnem a bytím, které není ničím jsoucím. Člověk se vyděluje z přírody jako imperium in imperio tím, že rozumí bytí v jeho ontologické diferenci. Tato diference je základem lidské podstaty jakožto vztahu k pravdě. „Transcendence, základní rozdíl mezi bytím a jsoucnem, nejpůvodnější odkrytost, je tedy tím, na čem člověk ve své bytnosti závisí, a nikoli naopak.“ „Propuknutí základního rozdílu mezi jsoucnem a bytím, ‚uvedené ve skutek‘ bytím samým, je zároveň základem lidské otevřenosti pro jsoucno a základem každé pravdy jakožto svobody ke jsoucnu.“ Člověk je podle Patočky otevřen bytí, což znamená, že vždy již překročil jsoucno, vždy již je v transcendenci za jsoucnem. Existence není jenom to, co předstupuje tváří v tvář transcendenci či transcendentnímu Bohu, ale je sama touto transcendencí, která je základem pravdy. Vlastně není žádná jiná transcendence než lidská existence, přičemž tato existence je transcendencí od jsoucna k bytí. Z náboženství podle Patočky zbyla už jen poslední Kristova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ Život v pravdě je tak vyjádřením svérázu lidské existence.

Řekli jsme, že život v pravdě je u Patočky založen ontologickou diferencí mezi jsoucnem a bytím, kdy se člověk od ostatních jsoucen odlišuje tím, že rozumí (svému) bytí. Čím je ale tento „absolutní rozdíl“ garantován a dosvědčen, pokud bytí není ničím jsoucím? Jak o něm vůbec víme? Jak lze vůbec myslet rozdíl mezi dvěma termíny, z nichž ten druhý lze vymezit jen negativně? To je závažný problém zvláště poté, co Patočka bere za své Heideggerovy analýzy bytnosti techniky a moderního světa, podle nichž jsme v současnosti svědky krize lidství, vyvolané ztrátou původního vztahu k pravdě a bytí. Od moderního člověka se podle Heideggera bytí a pravda odvrátily. Člověk technického věku zná jen mnohé pravdy, ale ne pravdu. Technický svět se pyšní svou pozitivitou, nepřítomností mýtů a zásvětních představ; spíše než kritikou metafyziky je ale „její poslední a nejvyšší podobou“, neboť stejně jako ona identifikuje bytí se jsoucnem samotným. Pro Patočku je „propuknutí základního rozdílu mezi jsoucnem a bytím… nejpůvodnější pravda“; technický svět ovšem „myslí bytí jako bytí jsoucna, aniž by pomyslel na rozdíl obojího“. Věda nemá pochopení pro transcendenci, a tedy ani pro to, čím člověk jest. Člověk se v technickém věku povyšuje na pána a vlastníka přírody, ale přitom ztrácí původní pravdu samou. Nebezpečí techniky tedy netkví v jejích realizacích, které by nás zotročovaly, nýbrž v bytnosti techniky a stupni pravdy, který k technickému světu náleží. Moderní technika je zvláštní způsob pochopení toho, co jest. Netematické porozumění svým možnostem a svému bytí, kterým byla určena lidská existence, v technickém světě nemá své místo. Současná krize lidstva je tak podle Patočky krizí samotného bytostného jádra člověka, rozumějícího bytí a umožňujícího pravdu. Jediné, co dnes dokazuje netechnické porozumění bytí, je podle Patočky zkušenost radikální oběti, v níž teprve může člověk „získat svou lidskost v pravém slova smyslu“.

Ve smyslu technického vidění světa neexistují rozdíly v řádu bytí, nýbrž každá hierarchie je svévolně subjektivní, „v oběti je však myšlenka rozdílu řádu obsažena v pravém smyslu slova“. Podle Patočky tak řeč o oběti odkazuje ke zcela jinému porozumění bytí, nežli je to, které výlučně osvědčuje technický věk. Teprve v oběti běží o výslovný vztah k bytí, teprve obětí vzniká základní rozdíl ve jsoucnu, bez jehož uznání se podle Patočky vše nivelizuje. „Ryzí oběť je vztah k dobrému, teprve jej zakládá, teprve zakládá půdu pro spravedlnost.“ Lidé, kteří se obětují, „pro nás tento základní rozdíl vytvářejí“. Rozdíl mezi bytím a jsoucnem se tedy vytváří a zachraňuje v oběti. Ne však v každé oběti, podle Patočky je třeba rozlišovat mezi „vlastní a nevlastní obětí“. Prvotní zkušenost oběti je naivní v tom smyslu, že se v ní nestává výslovným lidské bytí ve svém svérázu. Výsledkem toho je oběť ve své ekonomické formě, tedy jako výměna jednoho jsoucna za druhé. Naopak v opakování oběti jde o překonání technického porozumění bytí, které je půdou zneuznání a marnosti oběti. Ve vlastní oběti tak nejde o vydání se za něco, nýbrž je to v bytostném smyslu oběť za nic, rozumíme-li tím to, co není žádné jsoucno. „Takové chápání oběti by bylo v podstatě možno považovat za znak, jímž se křesťanství liší od těch náboženství, která pojímala božské vždy jako moc a sílu a oběť jako jednání, jež tuto moc zavazuje.“

Hledání absolutní oběti

Paradoxem Patočkova řešení je ale především rozlišení mezi vlastní, neekonomickou obětí, která se obětuje za nic, a nevlastní, ekonomickou obětí, která vydává něco za něco jiného. Může totiž vůbec existovat čistá oběť, která nesmí mít žádný účel, nemůže počítat s žádným kalkulem, s žádnou ekonomií? Byli bychom s to v ní poznat, že jde ještě o oběť? Vždyť takový bezesmyslný akt by ani nebylo možné za oběť označit. Už samotný záměr obětovat se nutně vepisuje oběť do určité omezené ekonomie, a tedy obětuje neekonomickou oběť ve prospěch oběti ekonomické. Oběť je nutně vždy ambivalentní, neboť je neekonomická a zároveň ekonomická, nutná a zároveň nemožná, vlastní i nevlastní. Naprostá a čistá oběť, aby se vydala za nic, by totiž musela zničit i sebe samu, nezanechat po sobě žádnou stopu ani vzpomínku. Ani křesťanská či sókratovská oběť tedy není s to jednoznačně vymezit a garantovat ontologický rozdíl mezi jsoucnem a bytím.

Nemůžeme-li však Patočku sledovat až tam, kde mluví o „absolutní oběti“, neznamená to, že bychom chtěli snižovat mravní a politickou hodnotu Patočkovy oběti a jeho zápasu o život v pravdě. Neznamená to ani, že by si sám tuto aporii neuvědomoval. Chápal ale, že to vyšší, dobro a pravda, existuje jen tehdy, když je člověk tohoto činu schopen, třebaže tato transcendence nemůže být nikdy vědomě tematizována. Sám neváhal vydat pro ni doklad nejvyšší, přinést se za oběť, jakkoli tento důkaz nemůže být pro vědecky uvažujícího člověka relevantní. Otázka ovšem je, nakolik je v otázce pravého života a lidské transcendence relevantní vědecké uvažování. „Jsou proto země a nebe, ale existuje jenom člověk. Jenom člověkem je možné to, že všechno jsoucí, všechen univerzální celek je celkem, má svůj terminus, telos, konec. To znamená – je ještě transcendováno, ještě je uvedeno v pochybnost, ještě je před ně položena otázka. Avšak položit otázku před zemi a nebe znamená přinést se za oběť, aby něco jiného mohlo být, aby země a nebe nezjevovaly pouze sebe samy, nýbrž aby byly zjevem vyššího. Vyšší je vůbec možné jen tímto nejpůvodnějším obratem. Jen je-li ho člověk schopen, jen děje-li se v něm, pak existuje toto vyšší. Nemůže být nikdy objektivně dokázáno a vykázáno, protože je vyšší právě proti objektivnímu, proti předchůdnému, proti celku.“

Autor je filosof a redaktor ČTK.