Selhání schwarzwaldského druida

Loňské zveřejnění Heideggerových filosofických deníků, takzvaných černých sešitů, z let 1931 až 1941 (Überlegungen II–VI. Schwarze Hefte 1931–1938) způsobilo ve světových médiích rozruch. Poprvé tak knižně vycházejí autorovy zjevně antisemitské výroky, neoddělitelně propletené s ostatními filosofickými reflexemi. Znovu se tedy rozvířil případ Heidegger, tato prvotřídní filosofická ostuda. Kritici nejvlivnějšího filosofa 20. století, proslulého obskurním jazykem, mají nyní v ruce jasný důkaz, že schwarzwaldský druid Martin Heidegger byl jen obyčejný nacista a antisemita. V českých médiích ale doposud tato vášnivá debata nikoho příliš nevzrušila. Může to být proto, že je zde Heideggerův kult ne­­obyčejně silný?

Politická ontologie

Připomeňme základní fakta. Kritici Heideggerovi už desítky let vyčítají celkem tři zásadní prohřešky. Předně příklon k národnímu socia­lismu. Heidegger v roce 1933 po Hitlerově nástupu k moci přijal post rektora na univerzitě ve Freiburgu a 1. května 1933 vstoupil do NSDAP. S pomocí nacistů se pokoušel o reformu německých univerzit a jako rektor tehdy končil promluvu ke studentům se zdviženou pravicí a pozdravem Heil Hitler! Zhruba po roce pak z pozice rektora odstoupil, ale učit nepřestal. Druhým a pro mnohé ještě závažnějším hříchem je poválečné mlčení k holocaustu, a to nejen kvůli Heideggerovu nacistickému angažmá. Vždyť hlavní pasáže Bytí a času (Sein und Zeit, 1927; česky 2008) tvoří zejména bohaté a rozsáhlé úvahy o smrti jako nejvlastnější možnosti lidského bytí. Poválečné mlčení k Osvětimi má tedy u něj poněkud paradoxní zabarvení. Třetím prohřeškem je pak jeho antisemitismus. Třebaže se o něm vědělo z dopisů a tradovaných anekdot, přímé výroky až do publikace deníků chyběly.

Celá kauza Heidegger má ovšem velice spletitou historii. K jeho výrazným kritikům patří představitelé Frankfurtské školy Theodor W. Adorno a Jürgen Habermas. Podle Adorna je Heideggerova filosofie „fašistická až do nejniternějších buněk“. Ve Francii Heideggera z podobných neomarxistických pozic kritizoval Pierre Bourdieu a ostře ho odsoudil třebas i Gilles Deleuze. V Heideggerovi se podle něj tvůrce svobody a existence propojil natolik úzce s fašistou, že je čtenář často nemá jak rozlišit a může si je splést.

Většina levicových kritik Heideggerovi připisuje určitou politickou ontologii. Pro Heideggera je ovšem politika vědou o jsoucím, zatímco ontologie se zabývá nejsoucím, tedy bytím. Jde tedy spíš o to, zda můžeme jako Heidegger rozlišovat mezi ontologií a politikou, nebo je každá ontologie nutně politická, jako třeba u Spinozy, neomarxistů nebo Deleuze. Otázka zní, zda ona přísná apolitičnost nakonec není tím slabým místem, v němž se myšlení bytí propojilo s konzervativní revolucí.

Další kolo kauzy Heidegger pak ­rozvířil na konci osmdesátých let chilský filosof Victor Farías knihou Heidegger a nacismus (Hei­­degger y el Nazismo, 1987). Třebaže šlo o mizernou práci, měla velký ohlas především ve Francii. Mnozí se ji totiž pokusili využít k útoku zejména na Jacquese Derridu a jeho dekonstrukci. Tato kritika Heideggera měla tedy poněkud jiné rysy: šlo v ní o to ukázat, že celé poststrukturalistické myšlení, které se vyznačuje kritikou metafyziky a křesťanského humanismu, má amorální a až nacistické konotace. Každý, kdo se ptá po podstatě člověka či hodnotě hodnot, nutně skončí špatně: podívejte se na Nietzscheho, který se stal rukojmím fašistické mytologie, či na Heideggera, jenž se spojil s nacisty. Tento útok byl tedy veden politicky zprava, jménem křesťanských a lidskoprávních hodnot, a s tím prvním měl jen pramálo společného.

V tom se mu podobá i zatím poslední kolo této kauzy, jež poukazuje hlavně na Hei­deggerovy antisemitské názory. Antisemitismus přitom nesmíme zaměňovat s tradičním křesťanským antijudaismem. Má původ v rasových teoriích a v moderní biopolitice mas a jeho přímým důsledkem je holocaust. Připomíná se nám, že kritika židovství jde u Heideggera ruku v ruce nejen s kritikou křesťanství, ale i amerikanismu, bolševismu, britského parlamentarismu a vulgárního národního socialismu jakožto projevů nadvlády techniky a technického uvažování – obecně tedy s kritikou kapitalismu.

Nacistou byl i nebyl

Heidegger má ovšem i celou řadu vlivných obhájců a žáků. Patří mezi ně mimo jiné Jan Patočka, Hannah Arendtová a Jacques Derrida. Například Derridou výrazně ovlivněný filosof Jean­Luc Nancy se domnívá, že z „černých sešitů“ se o Heideggerově antisemitismu nedozvídáme nic nového. Navíc si klade otázku, zda víme, z čeho Heideggera viníme, když ho považujeme za nacistu a antisemitu. On totiž byl také kritikem národního socialis­mu v jeho reálné podobě a stejně tak odpůrcem jakéhokoli rasismu a biologismu. Je tedy třeba vždy dodat, že Heidegger se hlásí pouze k „duchovnímu národnímu socialismu“ a že jeho antisemitismus je pouze a ryze „dějinný“ či „metafyzický“. Co to však znamená?

Derrida se v knize O duchu. Heidegger a otázka (De l’esprit: Heidegger et la question, 1987) snaží ukázat, že tím, jak Heidegger národní socialismus spiritualizuje a ukládá mu zásadní dějinnou roli, tak se od něj zároveň i distancuje. Podobně můžeme říct, že i „dějinný“ či „metafyzický“ antisemitismus je zároveň odmítnutím tehdejší rasové a biologické politiky hitlerovského Německa. Věc je ale složitější. Tím, že Heidegger tehdejší vulgární nacismus a antisemitismus přetavuje v něco jiného, tak se od nich sice distancuje, ale zároveň je tím i afirmuje. Heideggerova komplexní a riskantní textová strategie má tedy za následek, že nacistou zároveň byl i nebyl. Nebyl jím v běžném slova smyslu, ale v jiné podobě ho přijal.

V celé kauze však jde o mnohem víc než filosofickou ostudu jednoho zbloudilého myslitele. Důsledkem spiritualizace národního socialismu je totiž podle Derridy skutečnost, že jak Heideggerovo nacistické angažmá, tak demokratický diskurs lidských práv a odporu vůči nacismu strukturuje jedna a táž „metafyzika subjektity“ (lidské podstaty, ducha, subjektivity). Nacistický a metafyzický diskurs náležejí k jedné a téže duchovní „rodině“. Derrida tedy dospívá k závěru, že nemůžeme hledat příčinu autorova intelektuálního selhání v jeho kritice humanistické metafyziky, právě naopak. „V Heideggerových politických závazcích,“ napsal v knize Úvod do Jacquese Derridy (Jacques Derrida, una introduccion, 2004) Marc Goldschmit, „se prakticky projevuje nedostatečná heideggerovská destrukce (Destruction) metafyziky.“

Kádrování ve filosofii

I pro mnohé Heideggerovy kritiky je tedy nové kolo této kauzy jen ubohým úsilím nízkých, moralistních duchů o kádrování ve filosofii. Například maoista Alain Badiou v otevřeném dopise Jeanu­Cletu Martinovi napsal, že je „absolutně důležité, aby se připustilo, že někdo může být antikomunista, stalinista, filosemita, antisemita, nepřítel žen, feminista, monarchista, demokrat, militarista, nacio­nalista a tak dále, a přitom nesmírně důležitý filosof“.

Pro Heideggera je totiž metafyzika, ať už ve formě filosofie, vědy nebo teologie, manifestací neautentické existence a zapomenutím bytí, zatímco myšlení bytí je přivlastněním existence autentické. Myšlení se tak odpoutává od tradičních hodnot a metafyzických koncepcí a stává se vysoce riskantním podnikem myšlení jiného. A i když Heidegger z této cesty zbloudil, zůstává pro nás jeho pokus cennější než každá demokraticky naladěná kritika jeho chyb. A nemáme­li jeho chyby opakovat, musíme pokračovat dál po cestě, kterou sám vytyčil.

I ti, co třeba souhlasí s Deleuzem, podle něhož se Heideggerovy pojmy musely nutně vnitřně zašpinit odporným nacismem, se dnes především musejí obávat simplifikujících útoků na Heideggera. Ptejme se naopak, jaký demokratický režim hájí nejhlasitější Heideggerovi kritici, když se dopouštějí hrubých zjednodušení, odmítají důkladnou analýzu a planě moralizují. Síly, kterým taková kritika slouží, rozhodně nejsou demokratické ani osvícenské.

V Česku se zatím naštěstí tento druh útoků nevyskytuje, s výjimkou jednoho pomateného bloggera ze Strany svobodných občanů, který se snažil využít kauzy Heidegger k útoku proti Václavu Havlovi. Naštěstí zde máme bohaté myšlenkové dědictví Jana Patočky, jenž dokázal Heideggerovy úvahy o autentické existenci rozvinout do pojetí života v pravdě a propojit je s neobyčejně statečným občanským a politickým postojem. To je ten hlavní důvod, proč nás zjitřená debata o Heideggerově dědictví díkybohu míjí. Autorův maloměšťácký sklon k antisemitismu samozřejmě nejde brát na lehkou váhu. Je potřeba ho důkladně analyzovat a ukázat všechny jeho souvislosti. Taková seriózní analýza už ovšem není mediálně zajímavá.

Autor je filosof.