Pohled z temné strany

První, co se při četbě románu Latourův katalog (Latours katalog, 1996) norského scenáristy, spisovatele a dramatika Nikolaje Frobenia (1965) nabízí, je srovnání se Süskindovým Parfémem, o jedenáct let starším. Jejich podivínští hrdinové, oba neobvykle nevzhlední, spíše podobní skřetům než lidem, jsou nadáni výrazně abnormálním rysem – ať je to absolutní čich v případě parfumérského učně Grenouilla, nebo neschopnost cítit fyzickou bolest u Frobeniova Latoura. Oba příběhy mají téměř detektivní půdorys, proložený několika vraždami a nepostrádající napětí. A oba se odehrávají ve Francii 18. století, s jejímž dobovým osvícenským hnutím vedou polemický dialog. Ovšem tím veškerá podobnost končí.

Okouzlení krajností

Zatímco Süskind svým vytříbeně lehkým rukopisem prozrazuje vliv Thomase Manna i klasických francouzských stylistů a jeho kniha je poctou tradičnímu příběhu, nadanému ironickým nadhledem i černým humorem, Frobeniův román je příkladně otevřeným postmodernistickým textem. Je to kniha mnohem naléhavější, bolestnější než Parfém, také méně elegantní, protože bolest není nikdy lehká a elegance se s bolestí nesnese. Její styl je minimalistický, občas možná příliš chvatný, asociativní, spíše než přísně logický, v lecčems připomínající Frobeniova krajana Jona Fosseho. Důležité akce v příběhu zásadně přeskakuje, nezapře seversky meditativní, místy halucinační atmosféru, během níž se stírají jemné kontury mezi přeludem a skutečnosti. (Tento motiv Frobenius úspěšně použil o rok později ve scénáři k filmu Insomnia.) Jako by se nám celý příběh před očima soustavně rozpadal.

To se promítá i do znásobené perspektivy vyprávění a s tím spojené neurčité identity hlavní postavy, její nezřetelné, kolísavé motivace, myšlenkové nedůslednosti, která tolik připomíná skutečný život, a přitom stojí v naprostém kontrastu k romantické posedlosti Süskindova hrdiny. To, co čteme v Latourově katalogu, má daleko do klasické uměřenosti, naopak jeho záměrem je provokovat, zneklidňovat, šokovat. Je to próza rozrušování, sadovská lekce temnoty.

Věčná přitažlivost božského markýze

Markýz de Sade ostatně v románu přímo vystupuje, celý text je pastišem citací a parafrází jeho díla, nabízí k němu komentář, výklad a obhajobu zároveň, a to spolu s jakýmsi paralelním literárním Sadovým životopisem. Ovšem hlavní postavou románu zůstává amatérský anatom, posléze markýzův komorník, Latour a jeho samota. Protože pokud bolest sbližuje, přesněji pokud představa bolesti druhého sbližuje, je ten, kdo není schopen bolest pociťovat, odsouzen k nezvratné samotě. A když zmizí bolest, ztratí se také strach, strach z trestu a ze smrti, zůstane zvědavost a zhnusení. A latentní touha po trestu, Latourův masochismus.

Zhnusení Latour zažívá při pohledu pod povrch – ať již společenské přetvářky a konvence, nebo pod povrch lidské kůže. Jeho znechucení z primárně fyzické podstaty života je spojeno s touhou po poznání, po poznání místa, kde se v lidském mozku rodí bolest. Latour záhy, a jakoby zcela bezděčně, překračuje hranice zákona. Tato transgrese je motivována jak touhou po trestu, tak momentem obludného, a přece čistě vědeckého experimentu a bádání. A v neposlední řadě se tím Latour mstí za svou odlišnost, oplácí světu jeho nenávist a lhostejnost.

Ovšem pod tím vším je ukryt základní motiv knihy: hledání ztracené nevinnosti, očišťující síly prvotního pohledu, protože vše pošlapané a znetvořené nás vrací k okamžiku původního překvapení. Tak lze Latourův příběh číst jako vzývání této přirozenosti, podobně jako když podle Klossowského Sade svými blasfemickými perverzemi vzývá nepřítomného Boha a tímto negativním způsobem projevuje nezměrnou touhu po jeho přítomnosti ve světě bezvěrectví a materialismu, podobně jako o sto let později někteří hrdinové Dostojevského románů.

Ale v tomto případě nejde tolik o Boha jako o krásu: „Krásná krajina ale člověka začne brzo nudit (…). Po určité době začne člověk stromy a louku pozorovat se smutkem v očích a vzpomíná na to, že kdysi ho dokázaly inspirovat. A když potká cizince, který s neskrývaným potěšením krajinu opěvuje, udiveně na něj pohlédne, pokrčí rameny, zadrmolí nějaké to jo a hmm a otráveně odejde domů. Teprve když blesk uhodí do stromu a zanechá v krajině černou stopu, někdejší nadšení zase procitne a člověka popadne vztek. Co mi to tu hyzdí hnus, pomyslí si. Ve skutečnosti ho ale hnus a zkáza tajně fascinují, protože ho naučily znovu si vážit krajiny, která ho jinak už omrzela.“ Frobeniova kniha je reakcí na dobu, v níž je obtížné mluvit o kráse přímo, aniž by mezi řádky nepromlouval také kýč nebo sentiment. Celý román je tak snahou o přiblížení se z opačné strany, o zachycení krásy a přirozenosti prostřednictvím její zdánlivé negace. Ostatně světlo je vždy nejjasnější při pohledu z temnoty. A že je to možné, dokládá melancholicky zklidněné finále knihy, které uzavírá povzdech zestárlého Latoura: „Ve své moci mám jen ticho.“

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.