Politika je prostě absurdní

V roce 2003 vyšla non-fiction kniha George Crilea s názvem Charlie Wilson’s War, jejímž tématem byly aktivity kongresmana Charlieho Wilsona, který za pomoci svých spolupracovníků pomohl v osmdesátých letech minulého století vyzbrojit afghánské povstalce a porazit tak expandující Sovětský svaz, což mělo v budoucnu dalekosáhlé důsledky. Režie stejnojmenného snímku se ujal zkušený Mike Nichols (Kdo se bojí Virginie Woolfové, 1966; Absolvent, 1967; Podnikavá dívka, 1988; či Na dotek, 2004), který předlohu společně se scenáristou Aaronem Sorkinem přetavil ve vtipný konverzačně-politický snímek s někdy až absurdními momenty. Tvůrci využívají oblíbenou narativní figuru „natočeno podle skutečných událostí“, která celý film objektivizuje a vlastně tím ospravedlňuje i ty nejneuvěřitelnější momenty, o nichž bychom v čisté fikci dost možná pochybovali. To posouvá snímek z hypotetického politického dramatu místy až ke komedii. Ostatně i celý osud kongresmana Wilsona se zdá být vymodelovaný přesně podle amerického snu, byť v důsledcích nakonec deformovaného.

Good Time Charlie

Liberální demokratický kongresman za druhý texaský volební okrsek Charlie Wilson (Tom Hanks) rozhodně není prosťáček, jenž se dostane v pravou chvíli na správné místo. Naopak je velmi protřelým politikem, uvědomujícím si své postavení a ovládajícím i jednu z nejdůležitějších schopností – jak se udržet na vrcholu. Protislužbičky a hlasování v pravý čas dokážou divy. Charlie si života užívá naplno, ať už se jedná o ženy, kvalitní alkohol či drogy, díky čemuž si vyslouží přezdívku Good Time Charlie, ale i pozornost vyšetřovací komise. On sám by ale těžko ve své pohodlnosti dospěl k rozhodnutí, jež uvede do pohybu stovky milionů amerických dolarů a na jehož konci budou vyzbrojení mudžahedové.

Právě ženské postavy jsou tím, kdo do velké míry ovlivňuje Charlieho svět – ať je to na jedné straně hejno jeho inteligentních a vnadných asistentek v čele s oddanou Bonnie (výtečná Amy Adamsonová) nebo bývalá milenka, milionářka a urputná antikomunistka Joanne Herringová (Julia Robertsová). Právě ona svým šarmem (prozaičtěji řečeno – sexem) postrčí Charlieho k cestě do Pákistánu, kde navštíví rozlehlý uprchlický tábor a začne se navzdory mlčícímu kongresu angažovat.

Tajný přesun milionů dolarů a nákup zbraní, jež nejsou americké výroby, ale vyžaduje postavu s více zkušenostmi, což beze zbytku plní věčně cynický realista Gust Avrakotos (Philip Seymour Hoffman), omšelý agent CIA s účesem z osmdesátých let, tlustým knírem a sošným břichem.

Američtí hrdinové?

Mike Nichols v prvním plánu sice inscenuje „příběh o záchraně světa“ (resp. konci studené války), původně snad lemované dobrými a čestnými úmysly, je však zjevné, že jádrem filmu je ironická vrstva, jež s vědoucím úšklebkem vytváří paralelu k dnešní americké politice. Žádná z hlavních postav není bez poskvrny a i jejich cesta k „vítězství“ prochází krajinou nepříliš čistých praktik, od humanitární pomoci ve formě zbraní přes spolupráci s jasně diktátorskými režimy po bezskrupulózní čachrování se zástupci vzájemně znepřátelených států (za nepochybné pomoci šikovné barové tanečnice). Nakonec ani uzurpovaní mudžahedové nejsou žádní beránci a získané protiletecké zbraně nebudou v budoucnu střílet pouze do Rusů.

Možná právě „šedočernost“ reálných předobrazů a situací vytváří komické momenty filmu, jež leckdy připomínají konverzační komedie. Už jen fakt, že zbraně ruské výroby putují z Izraele do Pákistánu (tj. dvou oficiálně znepřátelených zemí), díky tajné dohodě, jež vznikla za vlnění boků barové tanečnice, připomene spíš Jamese Bonda. Mezi nechtěně „reálnou“ komikou ale Nichols inscenuje i typicky komediální scény a jedna z nejlepších představuje střídavou výměnu Gusta a Charlieho asistentek v jeho kanceláři, kdy se paralelně řeší kokainový skandál a vojenská pomoc Afghánistánu.

Oscaři

Soukromá válka pana Wilsona má nepochybně oscarové ambice, zejména v případě Toma Hankse v hlavní roli, který prakticky nesleze v úměrné stopáži z plátna. Naprostý prim tu však hraje Phillip Seymour Hoffman, jenž byl za Gusta právem nominován na Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Jeho unavený agent, který se tři roky učí finštinu a šéf mu pak slíbené místo v zemi mnoha jezer odebere, je přesně namíchaným koktejlem cholerika, cynika a satirického glosátora. Ať už rozbíjí okna v šéfově kanceláři nebo vyhrožuje irácké spojce, film jeho přítomností získává. Při srovnání Hoffmanova Gusta s postavou Andyho z filmu Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007), u nás rovněž premiérového, vyniká obrovský rozsah jeho herectví.

Soukromá válka pana Wilsona není jednostranně zaměřená agitka, ale naopak inteligentně natočený a zábavný snímek o muži, jenž v dobré vůli pomohl bojovníkům za svobodu země, ale nedotáhl svou pomoc až do konce. Ostatně, jak píše George Crile v doslovu své knihy: „Velké události mívají i nepředvídatelné následky. Nikdo nepředpokládal, že probudit spící sny a vize islámu může být nebezpečné. A to se samozřejmě stalo.“

Autor je filmový publicista.