Ostrovy reality

1.

Esej má s poezií společný způsob myšlení – uvolněný sled obrazů, kompozici náhodných trsů vjemů či myšlenek, nesvázaných ničím silnějším, než je svévole píšící ruky. Báseň nese v sobě esejistický čas, čas zkoušky, kdy se člověk střetává se světem. Připomíná chůzi, kdy jednotlivé kroky stejně jako jednotlivé verše vyměřují skutečný čas básníkova těla, které se ve chvíli, kdy se nedotýká chodidly země, vznáší v prostoru, v němž píše. Takové těkání z místa na místo je vlastní času poezie i eseje. Esej, to je básníkův zlovolný stín, který zanechává na místech, jimiž kráčí.

2.

Ještě nikdy nebyly literatura a umění tak vzdá­­leny touze po svobodě jako dnes. To, co je z každé věty i ulice cítit, když se jimi vracím domů z práce, je mrtvolně bledá zaběhanost lidí v systému vět i ulic. Je třeba si konečně přiznat, že naděje, jež umění a literatura vkládaly do svých děl v podobě poselství, že člověk bude osvobozen, nebyly nakonec naplněny. Člověk nejen nebyl osvobozen, ale dokonce se dneska sám před svobodou dobrovolně uzavírá ještě pevněji než dřív.

3.

Poezie a umění se zmocnil marketing, staly se prodejnými stejně jako okolní svět.

4.

Až všichni budou psát knihy a točit filmy, zaplaví nás moře stupidity. Protože budou dělat umění jen proto, aby mohli být považováni za umělce, aby společnost uznala jejich status a ocenila je. Nepůjde jim ve skutečnosti o umění, ale o ocenění. Být jako někdo se pro ně stane důležitější, než aby se stali sami sebou, což je jediné, co ještě má smysl i za cenu toho, že se nestanou umělci.

5.

Dosáhnout reality znamená vystavit se jejímu odporu, jedině tak ji lze zakusit. A jedině takto lze zakoušet svět, tedy žít, v ustavičném střetu s realitou.

6.

Namísto toho, abychom existovali, svou existenci jen vykazujeme. A postupně se vykazování existence stává jakousi náplní našich životů. Tak končí náš střet se světem, neboť tam, kde bychom se chtěli se světem střetnout, najednou vstoupí instituce a my jsme nuceni zanechat v ní své jméno jako živý důkaz své již doutnající existence.

7.

Všechno se natolik opotřebovává, jako by nejen nevznikalo nic nového, ale dokonce jako by vznikalo už jen samotné opotřebení, jež se stává mírou všeho, a zvolna se nás zmocňovalo.

8.

A takhle se vyvíjí literatura. Jestliže se dříve po smrti spisovatele vydávaly i jeho nej­ubožejší paběrky a marginálie, pak dnes se již rovnou píšou jen ubohé paběrky a marginálie, píšou se jako cosi, co má být veliké a hodno úcty. Nízkost pomalu, ale jistě nahrazuje velikost.

9.

A možná ani nejde o to postihnout skutečnost, jako o to vyřešit konečně otázku, proč nám svět stále častěji nastavuje svou děsivou tvář, proč se proměnila právě jeho vizualita, proč se nám napříč viditelností zjevuje hrůza a ukazuje se nám přes miliony reklam, televizních pořadů, internetových i novinových článků, až se nám zdá, jako by celá hrůza plavala v jakési vizuální mase, proč svět neustále zvyšuje rychlost, s níž nám jednotlivé hrůzy předkládá, proč se svět ukazuje v médiích právě v takové podobě, a ne v jiné, jako by nám chtěl něco sdělit, jako by nám chtěl naznačit, že se něco stalo, něco, co se ­vymklo z kloubů a co už nejde zastavit… Svět se čím dál více hroutí a propadá do sebe. Možná je to proto, že se dostal do takového okamžiku, kdy začíná pomalu mizet. Svět nám možná za nějakou dobu zmizí nenávratně z očí, sejde z mysli a nám zůstanou jen jakési ostrovy, na nichž budeme moci pobývat, ostrovy reality, kde se svět ještě bude zjevovat ve své původní a nezvrácené podobě, zatímco tady, kde právě jsme, navždy zmizí.

10.

Moderní umění, které vyhrotilo otázku po hranicích umění, nejen svou otázkou hranice nikam neposunulo, ale ani na nich nesetrvalo. Nastal totiž přesný opak toho, co se všeobecně očekávalo. Moderní umění poté, co nastolilo otázku po hranicích umění, začalo hranice zase nenápadně opouštět. Umění pomalu mizí z našeho života a kolem nás zůstává jen prázdná skutečnost pohraničního světa, kterou už žádným uměním ani kouzly nezaplníme.

11.

Umění a přírodu zachvátil turismus.

12.

Realita je cosi, co spousta lidí nevědomky odvrhne jako něco nepředstavitelného a nesnesitelného, jako temnou a nesrozumitelnou tíhu.

13.

Jak člověk stárne, jako by najednou zapomínal na vše, co tomuto stárnutí předcházelo, jako by zapomínal i na to, co jej přivedlo sem, do této situace, do těchto okolností, v nichž se nyní nachází, do tohoto domu, kde bydlí, a k této ženě, s níž žije. Jako by vše, úplně vše, co bylo, najednou bylo nepodstatné a to, co je, spočívalo nyní přímo před jeho zraky vytržené ze souvislostí a hozené napospas náhodám jako nějaká bědná a křehká osamělost, jež zapomíná dokonce i na svůj původ, jako by odpověď nedostačovala nikdy své otázce proč.

14.

Pokud není umělecké dílo dovedeno až ke svým hranicím, které je vždy dokážou zpochybnit, pokud není dovedeno až k možnosti svého opaku, tak aby se stalo ničím, pokud nedosáhne této absurdity, přestává vypovídat nejen o sobě samém, ale také o světě, z něhož vzešlo. Každé skutečné umělecké dílo je si vědomo hrůzy, že čelí zániku, že nese zánik nevědomky v sobě.

15.

Člověk se narodí, aby na chvíli spatřil svět, a to je vše. Jediné, co ještě může udělat, když se na svět podívá, je, že si něco bude myslet – o sobě nebo o světě. Ale většina lidí to nedělá, prostě se narodí, spatří svět, nic si nemyslí a pak umřou. A to je vše.

16.

Umění nemůže zapomenout na každý den se hromadící hrůzu, aniž by přestalo být uměním.

17.

Poezie nic neřeší. Je příliš sama sebou, než aby ještě někoho zajímala. Uzavřela se do sebe, do své vyprázdněné výlučnosti, zatímco reálný svět si jde dál svou vlastní cestou ke zkáze, aniž by mu v tom chtěl ještě někdo bránit. Poezie dovede jenom naříkat nad ztraceným světem, a nic víc. Poezii převálcovala politika, ekonomika a jiná „ika“.

18.

České básnické prostředí je zralé na satirický román.

19.

Básníci, kteří tolik toužili po věčné slávě, skon­­čili jako její úředníci.

20.

Co se na školách neučí a co si jen málo lidí uvědomuje, je to, že poezie je vzpoura, že psaní samotné tuto vzpouru předpokládá, že právě v onom zdánlivě snadném uchopení pera a kladení slov na papír je vzpoura už obsažena – je to samotná čára, přeškrtnutí bílého a zdánlivě němého ticha, co tu protestuje. Umění je vzpoura a všechno ostatní jsou jen řeči. Poezie je vzpoura, literatura je vzpoura, každé slovo je vzpoura.

21.

Moderní umění se vymyká zdravému rozumu stejně jako holocaust.

22.

Jsem tak zaměnitelný, že to skoro vůbec nejsem já! Jsem jako někdo, kdo se kdysi rozhodl být, anebo se kýmsi stát, a nyní s údivem pozoruje, že se jím opravdu stává, takže sice dovede říct, kým už není, ale zato nedovede říct, kým bude. Žije na jakémsi pomezí mezi dětstvím a dospíváním. A to je stárnutí, neustálé dosahování sebe sama. V každém okamžiku bych mohl být někým jiným, v každé chvíli bych mohla být sama sebou, a nejsem.

23.

Jsem už jen nástroj na psaní, opotřebovaná ruka, pero, které mě píše, zatímco já sám se ztrácím v mezerách slov, odkud probleskuje prázdnota.

24.

Každé umělecké dílo selhává v řeči, kterou píše. To je jediná jistota, již umělecké dílo nese v sobě jako nějaké poselství. Jestliže všechno selhalo, nezbývá než selhání uměleckého díla zahrnout jako princip do uměleckého díla.

25.

Jako kdybych se musel distancovat od sebe v každém okamžiku, kdy žiju, abych věděl, že to nejsem já.

26.

Je to žena, kdo ve mně píše.

27.

A tak žiju v tomto městě a spolu s ním i stárnu. Potkávám na ulicích své známé, v obchodech vídávám povědomé tváře a zdravím se s jejich majiteli. Stal jsem se natolik součástí tohoto města, až se spolu s ním zvolna měním v jeho dávnou historii a stávám se událostí v jakémsi zapadlém čase. Pomalu si mě začínají prohlížet potomci, které už skoro vidím, jak listují zažloutlými alby nebo zírají do našedlých stránek internetu. Stal jsem se součástí městského mechanismu, každý den jezdím do práce a hledím do tváří oněch nesvobodných a prázdných lidí jaksi schoulených do sebe, do své vlastní marnosti a nicotnosti, do pustoprázdného životaběhu naplněného namísto smyslem jakýmisi omyly, skotačivými zaměstnáními a rolemi, které je všechny pomalu stravují. Skoro se zdá, že zapojit se do lidského společenství znamená v každé době vždy jen to jediné – vzdát se definitivně sám sebe, své vytoužené svobody.

28.

K stárnutí dochází tak, že vzhledem k tomu, jak dlouho už tu jsi a jak tě všichni znají, přestane se svět o tebe zajímat a ty začneš chřadnout. Ale možná, že kdyby se svět nepřestal o tebe zajímat, možná bys tu stále byl, překvapený, že ses sotva narodil. Ale svět už dávno nudíš a nikdo tě nepotřebuje, takže ti nezbývá než zestárnout a zplešatět, stát se směšným, hubeným a nateklým.

29.

Komu už nezbývá žádná naděje k tomu, aby uchopil svůj život v jeho celistvosti, ten ještě pořád může psát koncepty jako jakési marné a směšné vzkazy v láhvi a házet je do moře.

30.

Všechno, co jsme prožili, se převrátilo ve svůj opak, takže nám nezbývá nic jiného než opak všeho, co jsme prožili. Ale když jsme všechno prožili a není už co žít, je najednou o čem psát. Čas kvapí a jeho ticho je nepřeberné. Přichází k nám zdálky jako vzdálený déšť.

31.

Poezie a umění odhalují naši přítomnost ve světě, kterou si běžně ani neuvědomujeme. Ukazují naši existenci jako trvalou pomíjivost, jako cosi, co vzdoruje času, co dovede čas obelstít jakýmsi vnořením v jeho mechanismus, kde nic nepomíjí a vše je přítomné. Umění se prolamuje do světa a odhaluje to, že jsme ve světě byli.

32.

Umění jednou nebude dělat nikdo. Je to mnohem pravděpodobnější, než aby je dělali všichni. Ale možná je to jedno, vyjde to totiž nastejno, jestli je budou dělat všichni, anebo nikdo.

33.

Přesně tam, kde poezie selhává ve své řeči, přichází esej, jakoby utkaná ze samotného selhání. Esej je řeč utkaná ze selhání poezie.

34.

Jsem sám v sobě schovaný jako plachá myš v díře.

35.

Každý člověk je zasazen do svého času jako jeho zajatec. Spočívá v něm od narození, vytváří si jej svými návyky, výchovou, kterou přebírá od rodičů, násilím, které se vtiskává do jeho života díky škole a společnosti, v níž žije. Je zajatcem svého času jako svého nejbližšího okolí a sám do něj také pomalu vrůstá. Uspořádává si jeho každodenní rytmus, ranním vstáváním a večerním usínáním, přípravou do školy, plněním úkolů, kariérou, kterou si hodlá budovat. Jeho čas se příliš neliší od času druhých, přesto je pouze jeho vlastní, jsou v něm obsaženy vzpomínky na dětství, nejrůznější fantazie, touhy a přání, které zůstaly nevyslyšeny, i ty, které se mu splnily, ale nenaplnily jej, alespoň ne tak, jak by sám očekával. Ten čas si vleče všude s sebou, jede s ním tramvají do práce, na kole na výlet, jde s ním pěšky do obchodu, cestuje s ním do dalších měst, spočívá v něm a ani si jej neuvědomuje, když se setkává s druhými lidmi a rozmlouvá s nimi, jako by i oni náleželi jeho času, a teprve když se s nimi spřátelí, když se jim rozhovorem přiblíží, zjistí, že i oni mají svůj vlastní čas nepatrně odlišný od jeho, podobně jako jeho rodiče, a jsou v něm uvězněni. Jen tak se můžou setkávat a být sami sebou. Každý si svůj čas vleče s sebou, každý je vlečen vlastním časem, jenž se podobá uspořádání bytu, rozložení nábytku v něm, výzdobě, veškeré intimitě, kterou bytu vtiskl jeho charakter. Nikdy kolem sebe svůj čas nevidí, přestože je všude kolem něj. Jen někdy se mu podaří se z něj vytrhnout, tak, že najednou odcestuje a zanechá svůj čas ležet ladem doma ve svém bytě. Teprve když se vrátí obklopen novým časem, který vznikl během cesty, a spatří ten starý a nepotřebný čas vtištěný do jeho bytu, do očí jeho rodičů i gest přátel, kteří na něj doma čekali, uvědomí si, že se bude muset znovu podřídit starému času jako psu, který jej provází od dětství, a ten nový, jenž vznikl na cestě, odhodit a zapomenout na něj. A když nakonec člověk zemře, jeho čas ještě chvíli rozpačitě prodlévá na stěnách a spočívá na jeho věcech, jimiž se v životě obklopoval, dokud si je cizí lidé nerozeberou, dokud nerozmontují jeho čas a nezapomenou na jeho pach, jenž na věcech ulpěl. A až zmizí zápach jeho osobního času, upadne člověk do zapomenutí.

36.

Namísto pokroku dosáhli jsme produktivity.

37.

Kdo nás bude vyprávět, až tu nebudeme? Narodili jsme se snad jen proto, aby nás příští generace vyprávěly pro vlastní zábavu nebo poučení? Narodili jsme se jen jako postavy, které možná kdosi později zahrne do svého příběhu, jejž nevědomky nyní žijeme a jehož tvar ještě neznáme? A možná zůstaneme zapomenuti a kdosi jiný bude mít štěstí a stane se hlavním hrdinou, kdežto nám zůstanou jen podružné role či dokonce pochybné naděje na alternaci. Jediné, co víme, je, že v čemsi jednáme a cosi žijeme, aniž bychom znali důsledky, které se jen pomalu mění v příběh, jehož si snad někdo povšimne a bude jej vyprávět. A nakonec se naše životy obrátí v obrazy.

38.

Nezbývá už žádná naděje, nic než mlčenlivý papír.

39.

Všechno nenávratně mizí kromě samotného mizení, které tu setrvává s námi po celou dobu, co tu jsme, dokud sami nepomineme.

40.

Každý počátek je nesmyslný, zvláště pak tento.

Praha­-Karlín, 2011–2013