Nový Zéland se často popisuje jako zelený ráj s nedotčenou přírodou. V hlubokých lesích Jižního ostrova můžete pít vodu z potoků a celé dny tu nepotkáte živou duši. Jenže Nový Zéland má řadu ekologických problémů a způsoby, jakými je řeší, se mohou zdát podivné.
Ekosystém Nového Zélandu se dlouhou dobu rozvíjel izolovaně, proto zde najdeme velice specifickou flóru a faunu. Před příchodem člověka tu, kromě dvou druhů netopýrů, nebyli žádní suchozemští savci, lesy byly bohaté na ptáky a hmyz. Mnozí ptáci, neohrožovaní žádným predátorem, dokonce ztratili schopnost létat (například kivi nebo papoušek kakapo). Po příchodu lidí se ale ekosystém začal rychle měnit.
Země pastvin
Odhaduje se, že první lidé, předci dnešních Maorů, začali osídlovat Nový Zéland asi před tisícem let. Živili se jak lovem, tak i pěstováním dovezených plodin. Změna habitatu, intenzivní lov a první dovezené zvířecí druhy postupně začaly původní prostředí narušovat: Maoři například úplně vylovili obří ptáky moa. Zásadní proměnu krajiny však přinesli až Evropané o pár set let později.
Brzy po Cookově plavbě (1769) se k ostrovům začali sjíždět velrybáři a tuleňáři, kterým se podařilo tulení populace zdecimovat téměř do vyhynutí. Na ostrovy během 19. a 20. století také mířily vlny osadníků, které přivezly nejen nové technologie, ale i zvířecí druhy – ovce, koně, drůbež, hovězí dobytek. Porosty obrovských stromů kauri, které rostou až 3 000 let, začaly mizet závratnou rychlostí. Na jejich místě se objevily nekonečné zelené pastviny.
Dnešní krajina Nového Zélandu je stále krásná – zatravněné, svěže zelené kopečky a pláně s malebnými stády dobytka (lesy tvoří asi 25 procent původní rozlohy). Tato krajina je ale výsledkem práce člověka za posledních 200 let.
Vylepšíme les
Raní evropští osadníci vnímali novozélandskou přírodu jako nedokonalou – podmínky a klima sice byly podobné tomu, co znali z domova, ale v lesích nebyla žádná zvěř. Rozhodli se proto tento nedostatek napravit. Kolem poloviny 19. století začaly vznikat „aklimatizační společnosti“, které dovážely a vypouštěly do lesů nejrůznější druhy zvířat: jeleny, divoké kočky, lišky, veverky, lamy, klokany, zebry, dokonce i slony. Řada druhů se v přírodě neujala, ale mnohé ano. Velký problém začala představovat například rostoucí stáda vysoké, která spásáním devastovala lesy.
Další pohromou byl řetězec spuštěný dovezením králíků. Před koncem 19. století už byli tak přemnožení, že farmáři, kterým ničili pastviny, začali volat po nějakém řešení. To se našlo v podobě dovezení lasiček, fretek a hranostajů. Během pár let se ale ukázalo, že tito dravci se nesoustředí ani tak na králíky, jako na ptáky, a původní ptačí populace začaly dramaticky mizet.
Ptáky žere i další dovezený druh, australský opossum, kterému se tu říká posum a který je dnes populární lovnou zvěří. Například si můžete koupit tričko s nápisem „Posumové jsou novozélanské zpomalovací prahy“. Posumové byli dovezeni kvůli kožešinovému chovu v roce 1831 a rozšířili se do volné přírody. Dnes je jejich chov zakázán, protože představují mnohonásobnou hrozbu životnímu prostředí: decimují ptačí populace a ničí lesní porost tím, že žerou mladé výhonky.
Také domácí mazlíčci jako kočky a psi představují pro zdejší nelétavé ptáky pohromu. Dovezeny byly i invazivní druhy rostlin a hmyzu.
Lovte, pomůžete přírodě
Péče o životní prostředí na Novém Zélandu má jinou pozici než třeba u nás. Hlavní zdroj obživy představuje zemědělství a potravinářský průmysl, třetina energie pochází z obnovitelných zdrojů (termální a vodní elektrárny) a turisté přijíždějící za pověstnou krásou zdejší přírody také přinášejí nemalé peníze. Takže ekologické otázky velmi souvisejí s otázkami ekonomickými.
Velká část péče o přírodu se soustředí na boj se zavlečenými zvířecími a rostlinnými druhy. Posumové, kočky, krysy nebo lasičky se chytají do pastí, na vosy čeká jedovatá návnada, jelení stáda se střílejí. Dostat loveckou povolenku je na Novém Zélandu snadné, stačí zajít do jedné z poboček ministerstva životního prostředí (DOC), které fungují jako turistická informační centra a jsou po celé zemi. Lov vysoké zvěře je velkou zábavou pro místní i pro turisty. V posledních letech je populární lov jelenů z helikoptéry, která zvíře zažene na místo, odkud není úniku, a lovec jej pak může pohodlně zastřelit.
Lovecké zátahy cílí také na králíky. Ve městě Alexandra se každoročně koná novozélandská verze oslav Velikonoc: velikonoční hon na králíky. Loni jich během jednoho dne padlo přes 24 tisíc. V jedné jídelně se zdravou výživou jsme zase našli plakát, který hlásal: „Pojďte střílet králíky! Je to zábavné a ekologické!“ Boj proti králíkům se vede i za pomoci biologických zbraní. Několikrát tu byly vypuštěny králičí viry, jako třeba myxomatóza.
Také posumové jsou terčem různých vyhlazovacích taktik. Tihle roztomilí plyšáčkové totiž mimo jiné přenášejí bovinní tuberkulózu, která zabíjí ovce a skot. V osmdesátých letech čítala jejich populace asi sedmdesát milionů, dnes je to po soustředěných akcích asi polovina. I tak je to zhruba šestkrát více, než kolik tu žije lidí. Posumové se nesmějí chovat, jejich kožešina se ale vykupuje od lovců na výrobu módních doplňků. I u výrobků z posumí kožešiny se dočtete, že jejich nákupem se stáváte pravými ekology. Jaký šok pro evropské aktivisty, kteří v mládí chodili na demonstrace za práva zvířat konané před kožešnictvími!
Obnova původních ekosystémů je složitá a nákladná. Daří se to především na malých ostrovech kolem pevniny, které jsou vyčištěné od posumů a krys. Postupně vznikají také „pevninské ostrovy“, rezervace chráněné speciálním plotem, který škůdci nedokážou podhrabat nebo přeskočit.
Pocukrujte to
Mocnou zbraní, kterou DOC proti škůdcům používá, je metabolický jed fluoroctan sodný, nazývaný též 1080. Je nebezpečný hlavně pro savce, kteří zélandské přírodě škodí – lišky, psy, posumy, kočky, králíky. Nový Zéland je údajně největším spotřebitelem tohoto jedu na světě – putuje sem 90 procent světové produkce. 1080 se distribuuje ve formě otrávených návnad položených v lesích a také plošným práškováním. Vláda má právo práškovat i soukromé pozemky. 1080 se tak stává obrovským jablkem sváru. Ministr životního prostředí Steve Chadwick nedávno prohlásil, že „postřiky 1080 jsou stále naším nejlepším nástrojem na omezení škůdců v těžko dostupných horských oblastech. Bez 1080 bychom nedokázali potlačovat bovinní tuberkulózu nebo chránit lesy a život v nich.“
Odpůrci postřiků, ať už jde o lovce, ekology či prostě jen lidi, kteří se bojí o své zdraví, ale tvrdí, že jde o látku, jejíž dopad na vodní ekosystémy a lidské zdraví zatím není dostatečně prozkoumaný. Poukazují také na to, že v suchém počasí a ve studené vodě se jed nerozkládá tak rychle, jak se o něm tvrdí, a že jeho oběťmi jsou i zvířata, v jejichž jménu se tyto postřiky provádějí. Jsou důkazy, že na otravu fluoroctanem zemřeli i ohrožení horští papoušci kea a také domácí zvířata. Je jedovatý i pro člověka. Darell, usedlík z městečka Kurow na jižním ostrově, nám řekl: „Nový Zéland je známý jako zásobárna výborné pitné vody. Vláda ji ale teď systematicky otravuje.“
Mezi vládou a odpůrci 1080 se už několik let vede lítá propagandistická válka. Přesto vláda letos schválila používání fluoroctanu na dalších 15 let.
Pro Evropany, kteří mohou každý zásah do živé přírody vnímat citlivě, protože přece jen nám té divočiny na starém kontinentě už mnoho nezbývá, mohou být tyto ochranářské praktiky těžko pochopitelné. Dělají se ale ve víře, že je stále ještě možné alespoň na některých místech vrátit přírodu do stavu podobného tomu, jaký panoval před příchodem lidí. To už ale v Evropě zjevně možné není.
Autorka dlouhodobě pobývala na Novém Zélandu.