Extrémní text

Uprostřed druhé noci Tomáš vstal a sešel neslyšně se schodů. Nikdo si ho nevšiml, pomineme-li téměř slepého kocoura, který, jakmile spatřil noc měnit tvar, rozběhl se za touto novou nocí, již neviděl. Když vklouzl do tunelu, v němž nerozeznával žádný pach, začal kocour mručet a vyrážet z hloubi hrdla onen chraplavý křik, jímž kočky dávají slyšet, že jsou posvátnými zvířaty. Nafukoval se a chrčel. V modle, v niž se proměnil, objevil nesrozumitelný hlas obracející se k noci a promluvil.

„Co se děje?“ řekl ten hlas. „Duchové, s nimiž jsem obvykle ve spojení, duch, jenž mne tahá za ocas, když je miska plná, duch, který mne ráno zvedne a uloží do pohodlné podušky, a duch nejkrásnější ze všech, ten, který mňouká, přede a podobá se mi tolik, že je jako můj vlastní duch, všichni zmizeli. Kde teď jsem? Když opatrně šátrám prackou, nic nenalézám. Nikde, nikde nic. Procházím se po nejzazším okapu, odkud lze už jen spadnout. A padat není to, co by mne děsilo. Vpravdě ale nemohu už ani spadnout; pád je nemožností; jsem obklopen zvláštním prázdnem, které mne odpuzuje a které bych nedokázal překonat. Kde tedy jsem? Přijď, neštěstí. Kdysi, náhle proměněn ve zvěř, která mohla být beztrestně vhozena do ohně, pronikal jsem tajemstvími nejvyššího řádu. Podle záblesku, který mne rozetnul, škrábancem, který jsem uštědřil, jsem rozeznával lži, zločiny, ještě než byly spáchány. A teď jsem bytostí bez pohledu. Slyším nestvůrný hlas, který říká to, co říkám, aniž bych z toho znal jediné slovo. Myslím a mé myšlenky mi jsou stejně neužitečné jako drbání v kožichu nebo hlazení uší příslušníkům zvláštního druhu, na němž závisím. Jedině hrůza mnou proniká. Otáčím se a obracím a probouzím zlobu děsného zvířete. Cítím, a ta rána mě drtí, že mám tvář velkou jako jeden z těch duchů, jazyk hladký a mdlý, jazyk slepce, nos zrůzněný, neschopný vycítit budoucí, obří oči bez onoho přímého plamene, který nám dovoluje vidět věci v nás. Kožich mi puká. Je to, beze všech pochyb, výsostná operace. Až nebude možné, tím spíš za takové noci, ve mně třením srsti probudit nadpřirozené světlo, to právě bude konec. Už teď jsem temnější než tma. Jsem noc noci. Skrze stíny, od nichž se odlišuji tím, že jsem jejich stínem, kráčím k setkání s nejvyšší kočkou. Není ve mně obavy. Mé tělo, jež se zcela podobá tělu člověka, tělu šťastlivce, si zachovalo své rozměry, ale hlava je nezměrná. Hluk se ozývá, hluk, jaký jsem ještě nikdy neslyšel. Svit, který jako by vycházel z mého těla, ačkoli je vyhaslé a vlhké, okolo mne vytváří kruh, který je jako druhé tělo, z něhož nemohu vystoupit. Začínám rozpoznávat krajinu. Zatímco temnota nabývá na tíži, zvedá se přede mnou velká bledá postava. Říkám přede mnou, veden slepým instinktem, neboť od té doby, kdy jsem ztratil docela rovný ocas, který mi sloužil ve světě za kormidlo, nejsem již tak zjevně sám sebou. Ta hlava, která bez ustání roste a místo toho, aby byla hlavou, zdá se být jen pohledem, čím je vskutku? Nehledím na ni bez znepokojení. Pohybuje se, blíží se. Je otočena přesně na mne, a ač je cele pohledem, mám z ní strašlivý pocit, že mne nevidí. To zdání je nesnesitelné. Kdybych měl ještě srst, cítil bych, jak se mi po celém těle ježí. Ve svém stavu ale nemám ani prostředky, jak osvědčit strach, jejž zakouším. Jsem mrtev, mrtev. Ta hlava, moje hlava, mne ani nevidí, protože jsem zničen. Neboť jsem to já, kdo se na mě dívá a kdo mě nerozpoznává. Ó svrchovaná kočko, jíž jsem se na chvíli stal, abych mohl konstatovat svou smrt, nyní zmizím nadobro. Nejprve přestanu být člověkem. Stanu se opět chladnou a neobyvatelnou kočičkou, nataženou na zemi. Ještě jednou zachroptím. Naposled mrknu na to údolí, které se opět zavře a kde zahlédám člověka, který je rovněž svrchovanou kočkou. Slyším ho škrábat o zem, musejí to být drápy. To, čemu se říká zásvětí, pro mne skončilo.“

Na kolenou, s ohnutými zády, hrabal Tomáš zem. Kolem něj se rozšiřovalo několik prohlubní a na jejich hraně se přidržoval zahnaný den. Pomalu hotovil již sedmou velkou díru, rozšiřoval ji na svou velikost a zanechával při tom v půdě otisk svých rukou. A zatímco ji hloubil, jako by se prázdno naplňovalo tucty rukou, paží, konečně celým tělem a kladlo jeho práci odpor, který brzy již nemohl překonávat. Hrob vstřebával nepřítomnost bytosti, která jej vyplňovala. Nořila se do něj mrtvola, kterou nebylo možné vypudit, a v té nepřítomnosti tvaru pro sebe nacházela dokonalý způsob přítomnosti. Hrůzu té podívané lidé ve vesnici cítili ze spaní. Když byla jáma završena a Tomáš se do ní vrhl, když byl zavěsil na krk velký kámen, narazil na tělo tisíckrát tvrdší než zem, tělo kopáče, který již byl v hrobě, aby jej hloubil. Jáma, která měla přesně jeho rozměry, tvar, tloušťku, byla jako jeho vlastní mrtvola a při každém pokusu zakopat se v ní podobal se nesmyslnému zemřelému, který by se snažil pohřbít své tělo ve vlastním těle. Napříště tedy, ve všech hrobkách, kde mohl nalézt místo, ve všech citech, jež pro mrtvé jsou také hroby, v zániku, jenž byl jeho smrtí, neumožňující, aby byl považován za mrtvého, byl již přítomen jiný zemřelý, jenž ho předešel a který v totožnosti s ním dovedl až do krajnosti nejednoznačnost Tomášovy smrti a života. V té podzemské noci, do níž sestoupil s kočkami a kočičími sny, zaujal jeho místo dvojník omotaný obvazy, se smysly sedmkrát zapečetěnými, duchem nepřítomný, a ten dvojník byl jediný, s kým nemohl smlouvat, neboť byl jako on uskutečněný v absolutním prázdnu. Nakláněl se nad tím ledovým hrobem. Jako člověk, který se věší, odstrčí stoličku, o kterou se ještě opíral, poslední břeh, a místo toho, aby pocítil skok, kterým se vrhá do prázdna, cítí jen provaz, jenž ho drží, jímž je až do konce uvázán, připoután více než kdy jindy, nebývale spojen s bytím, od nějž se chtěl oddělit, tak i on se, v okamžiku, kdy věděl, že je mrtev, cítil nepřítomen, naprosto nepřítomen své smrti. Ani jeho tělo, po němž na samém jeho dně zbyl chlad, jaký způsobuje dotyk mrtvoly a který není chladem, ale nepřítomností dotyku, ani temnota, která mu prosakovala ze všech pórů a i ve chvílích jeho viditelnosti znemožňovala posloužit si smysly, intuicí, dokonce myšlenkou, aby byl spatřen, ani ta skutečnost, že nic neopravňovalo považovat jej za živého, nestačila k tomu, aby byl považován za mrtvého. A nešlo o nedorozumění. Byl skutečně mrtev a zároveň vypuzen ze skutečnosti smrti. I ve smrti byl o smrt připraven, jeho vlastní obraz, ten Tomáš, který mu běžel vstříc, nosič uhašených pochodní a záruka poslední smrti, jej, člověka strašlivě nicotného, držel v nicotě. Už když se ještě skláněl nad prázdnem, kde v úplné nepřítomnosti obrazů spatřoval svůj obraz, zasažen nejprudší možnou závratí, závratí, která ho nenutila k pádu, ale zabraňovala mu v něm a která znemožňovala právě ten pád, který činila nevyhnutelným, již tehdy se půda kolem něj úžila a obklopovala jej noc, taková noc, která již ničemu neodpovídala, kterou neviděl a jejíž skutečnost pociťoval jedině proto, že byla méně skutečná než on. Všemi cestami ho přepadával dojem, že se nachází v srdci věcí. I zde na povrchu země, do které nemohl proniknout, byl v nitru té země, jež se ho ze všech stran dotýkala svým vnitřkem. Ze všech stran jej uzavřela noc. Viděl, slyšel útulnost nekonečna, v němž byl sevřen samou nepřítomností hranic. Nebytí onoho údolí smrti pociťoval jako drtivou existenci. Pomalu k němu stoupaly výpary štiplavé a vlhké půdy. Jako ten, kdo se živý probudí v rakvi, s hrůzou sledoval, jak se nehmotná zem, ve které se vznášel, proměňuje v ovzduší bez vzduchu, naplněné pachy země, shnilého dřeva, vlhkých látek. Náhle byl skutečně pohřben a zjistil, že je zastlán pod vrstvami hmoty podobné sádře, v hrobce, kde se dusí. Plaval v ledovém prostoru, mezi předměty, jež ho drtily. Existoval-li dosud, pak proto, aby v té komoře plné pohřebních květin a přízračného světla poznal nemožnost opět žít. V zalknutí nalezl znovu dech. V kruhu žaláře, v němž byl vržen do neproniknutelného ticha a černi, znovu nalezl možnost chodit, vidět, křičet. Co to bylo za zvláštní hrůzu, když zdolal poslední překážky a objevil se v úzké bráně své hrobky, ne snad vzkříšen, ale mrtev a jist, že je vyrván zároveň smrti i životu. Kráčel jako malovaná mumie; pozoroval slunce, jak se překonává, aby jeho nepřítomný zjev překrylo usměvavou a živou tváří. Kráčel, jediný opravdový Lazar, jehož samotná smrt byla vzkříšena. Šel, překračoval poslední stíny noci, aniž by ztrácel ze své slávy, pokryt travami a zemí, šel rovným krokem za pádu hvězd, týmž krokem, jakým se lidé, kteří nejsou zahaleni do rubáše, pozvedají k nejdražšímu bodu života.

Anna nebyla překvapena, když spatřila přicházet onu nepotlačitelnou bytost, v níž rozpoznala toho, před nímž marně hledala únik, jehož potkávala každého dne. Vždy přicházel přímo k ní, sleduje neochvějným krokem cestu narýsovanou přes hladinu moře, lesy, samo nebe. Pokaždé, když na světě nezbývalo nic než slunce a ta nehybná bytost tyčící se po jejím boku, jež ji zahalovala svou němou nehybností a zjitřovala hloubkou necitlivosti, která ji obnažovala, a v níž se, jak cítila, zhušťuje všechen klid vesmíru, ve chvíli, kdy se rozezněl jiskřící třesk vrcholného poledne, smíšený s tichem, viděla se Anna, stísněna vládnoucím klidem a neodvažujíc se pohybu ani myšlenky, hořet, zmírat, s očima, lícemi v plameni, s pootevřenými ústy, posledním dechem vydechujíc své temné tvary v plné slunce, dokonale průhledná mrtvá po boku té neprůsvitné mrtvoly, jež vedle ní stále mohutněla a, tišší ticha, hltala hodiny a mátla čas. Spravedlivá, svrchovaná smrt, nelidská a hanebná chvíle, jež každého dne znovu začínala a jíž se nemohla bránit. Každého dne se vracel ve stejnou hodinu, na totéž místo. A byla to přesně táž hodina, byla to též stejná zahrada. S bezelstností, se kterou Jozue zastavil slunce, aby získal čas, věřila Anna, že věci trvají. Ale obzor výsostně střežily příšerné stromy, mrtvé v zeleném olistění, které nedokázalo uschnout, a ptáci, kteří jí letěli nad hlavou, aniž by – žel! – mohli koho uvést na scestí nebo dokázali být považováni za živé, a nechávali ji věčně znovu začínat události, jež zažila předešlého dne. Přesto se dnes, jako by snad mrtvola přenesená do jednoho, jindy zas do jiného lože, skutečně měnila místo, zvedla a kráčela před Tomášem a zavedla ho do sousedního lesíka na cestu, kde ho ti, kteří mu přicházeli naproti, viděli se vzdalovat, nebo mysleli, že je nehybný. Ve skutečnosti opravdu kráčel a v těle podobném ostatním, jakkoli bylo ze tří čtvrtin stráveno, vstupoval do míst, v nichž, pokud sám zmizel, viděl ihned ostatní padat do odlišného nebytí, které je od něj vzdalovalo více, než kdyby bývali zůstali živí. Každý, koho na této cestě minul, zemřel. Když Tomáš odvrátil oči, každý člověk zemřel spolu s ním smrtí, kterou křik neohlásil. Hleděl na ně a již je viděl pod svým pohledem ztrácet všechnu podobu, jak je z malé ranky na čele opouštěla tvář. Nemizeli, ale již se neukazovali. Když v dálce povstávali, byli beztvaří a němí. Když se přiblížili, dotkl-li se jich, zaměřil-li na ně ne svůj pohled, ale pohled onoho pronikavého a neviditelného oka, jímž byl cele v každém okamžiku, když přišli ještě blíže, splynul-li s nimi téměř a bral je buď za svůj stín nebo za mrtvé duše, vdechoval je, olizoval, překrýval se jejich těly, tehdy nezachytil jediný pocit, jediný vjem, tak jich byl prázden, jako oni byli prázdni jeho. Konečně přešli. Odešli navždy. Sklouzli po závratném svahu do kraje, kde z nich již nic nebylo vidět, ne-li, občas, jako dlouhé rýhy světla, jejich světélkující pohled na hraně obzoru. Bylo to strašné a nepochopitelné přepadení. Jím končila slova, ticho, mizelo vpřed i vzad. Prostor, jenž ho obklopoval, byl opakem prostoru, nekonečným myšlením, ve kterém ti, kdo vstoupili, s hlavou zahalenou závojem, nepobývali jinak než zbytečně.

V té propasti Anna jediná vzdorovala. Mrtva, rozptýlena v prostředí na hranici prázdna, nacházela v něm ještě zbytky bytostí, se kterými její rysy zachovávaly i při svém roztříštění jistý druh rodové podobnosti. Když k ní přistoupil čelem, prudce, aby ji překvapil, stále mu ukazovala tvář. Měnila se, aniž by přestala být Annou. Byla Annou, vůbec se jí už nepodobajíc. S vlastní tváří a všemi rysy, a přesto zcela podobna jiné, zůstávala stejnou Annou, úplnou a nezpochybnitelnou Annou. Viděl ji po cestě přicházet jako pavouka, který byl s dívkou totožný, a který se procházel v opuštěném světě, mezi ztracenými mrtvolami, vysátými lidmi, se zvláštním klidem, jako poslední potomek bájného pokolení. Kráčel na osmi nezměrných pařátech, jako by to byly dvě útlé nohy. Jeho černé tělo, nelítostný vzhled, jenž budil dojem, že se chystá kousnout vždy, když chtěl prchnout, se nelišily od oblečeného těla Anny, jejího lehkomyslného vzezření, kterým se oděla, když se někdo pokusil vidět ji zblízka. Pohybovala se trhavě, hned v několika skocích požírala prostor, hned si lehala na cestu, chovala ji, soukala ji ze sebe jako neviditelné vlákno. Nemusela ani skládat nohy, aby pronikla do pole, které obkružovalo Tomáše. Neodvolatelně se přibližovala. Zastavila se před ním. Dnes tedy, zasažen tak neuvěřitelnou odvahou a vytrvalostí, rozpoznávaje jistou bezstarostnost, která nemohla vyprchat uprostřed zkoušek a která se rozeznívala jako vzpomínka na svobodu, patře na ni, jak se tyčí na svých dlouhých nožkách, jak se přidržuje v úrovni jeho tváře, aby s ním mohla mluvit vírem barev, pachů a myšlenek, odvrátil se a pohleděl hořce vzad, jako se cestovatel, který si spletl cestu, vzdálí, stáhne a konečně ztratí v myšlenkách na své putování. Ten les, ano, ten poznával. A to padající slunce poznával, a ty schnoucí stromy a ty zelené listy, černající. Pokusil se setřást z těla tu ohromnou váhu, z těla, jež mu chybělo a jehož přelud nosil jako náhradu těla. Potřeboval cítit to umělé teplo, které z něj sálalo jako z cizího slunce, slyšet dech, který vystupoval z mylného zdroje, poslouchat tlukot nepravého srdce. A ji poznával, mrtvou s nastraženými smysly, skrytou v nečisté podobě, hotovou zjevit se tak, jaká je, v obraze složeném ze zrcátek, v nichž přežíval každý z jejích rysů? „Jste to vy?“ zeptal se. Hned uviděl v očích plamen, smutný a chladný plamen ve tváři. Zachvěl se uvnitř toho neznámého těla, zatímco Anna pocítila do sebe vstupovat bolestného ducha, chmurné mládí, jež jí bylo souzeno milovat, a uvěřila, že se stává sama sebou.

Z francouzského originálu Thomas l’obscure (Tomáš Temný) přeložil Jan Táborský.