Fascinace šedí

Odcházení, stěhování, přesunování beze smyslu, protože v přesně vymezeném prostoru – odtud se ve sbírce Kostel v mlze Josefa Straky vše odvíjí. K pohybu dochází mechanicky, jakoby bez přičinění a úmyslu „aktérů“ nebo spíš trpitelů (také tu často je trpný rod). Celá sbírka je prodchnuta kafkovskou atmosférou bezvýchodnosti, v níž se dá jen bolestně narážet, bezradně evidovat zřejmé, občas se zachytit nějakého předmětu – i ty však často chybějí, byly odstraněny, vystěhovány. Prázdný prostor tak spíš než úlevu přináší rezonující chlad a jeho stěny připomínají ohraničení a bezútěšnost existence. Ta je vnímána jako něco vlekle nepříjemného, v čem se člověk necítí ve své kůži, ale jaksi se s tím nedá nic dělat, snad jen opisovat to v soustředných kruzích. A také že ano: dějiště nebo spíš „antidějiště“ – město, ulice nebo jen pokoj – se stále opakují, stejně jako jejich útržkovitý popis.

V takových kulisách není možné porozumění, a hůř, ani prosté dorozumění. K jakýmsi pokusům sice dochází, jsou však ihned opouštěny. Ve „vyklizeném prostoru/ jenž kdysi býval bytem“ trčí jako torza začátky rozhovorů, mrtvých už v zárodku: „nadýchávám se k dořečení věty/ ale nic podstatného už ze sebe nedostanu/ zůstane to už v mém mlčení/ v prostoru bílých stěn“. Není to přitom „neutrální“ mlčení, ale díra, prázdno po slovech i čase („místo roků jen krátery“). Odtud i nápadná frekvence záporů: co bolestně chybí, je jmenováno a připomínáno aspoň jako svůj negativ.

Nesnesitelná mechaničnost bytí

Ačkoli Strakova poezie působí nadčasově nebo, přesněji, ne-časově, pojetím času a života coby vakua je překvapivě současná: nesmyslná činnost pro činnost, pohlcení úkoly, které dávají pocit, že existujeme, a zároveň jsou dobře ospravedlnitelným prostředkem k útěku od všeho, s čím si nevíme rady: „a jako bys pak sebe v tom městě neustále/ potkával/ jak prchaje v časovém limitu patnácti minut/ od školy k domovním dveřím/ abys všemu dostál, abys vlastně vůbec nebyl.“ „V tom nezúčastněném těkání mezi povinností/ a důstojným přežitím“ jsme odsouzeni k opakování zbytečných úkonů, takže „akce“ nakonec vyznívá jako parodie sebe samé, bezradná ozvěna prázdna. I partnerský vztah je jen další slepou uličkou, v níž „už dny nemluvíme naprosto o ničem“ (báseň Před Tvým probuzením). Žena je tu načrtnuta jako ležící věc, ponechaná sobě samé a sama sebe nevydávající – skutečné setkání je možné jen tehdy, když nenastane (báseň Dva dny v horečnatém městě).

Ta nejhlubší tragičnost je však skryta ještě někde jinde: v samozřejmosti, s níž se o této realitě k nesnesení hovoří, jako by se vůbec nepočítalo s jejím překročením. Zbývá tak jediné: obsedantně ji popisovat a zkoumat, zas a znova.

Sympaticky působí čistota a zdrženlivost Strakova básnického vyjádření. Místa, kde se ji nedaří udržet, mohou působit nepříjemně chtěně, někdy až sebeparodicky („tam někde uvnitř se připíjí na ponurou zešedlost“). Účinek této nenápadně působivé poezie zeslabuje i občasná hra na efekt a překombinovanost („Zasahuje mne pláč hnědi rozvráceného města“), a koneckonců i nadbytečné používání adjektiv (omžený autobus musí mít navíc orosená okna).

Skrytá dramata

Kostel v mlze v sobě pozoruhodným, těžko zaměnitelným způsobem mísí snovou atmosféru a prožitky (včetně prázdna od prožitků) v až příliš reálných kulisách města a všech jeho propriet. Jako by jakási skrytá jemnost neustále narážela na tvrdé kontury reálného světa – a musela se pokaždé znovu utkat s vědomím, že tohle je to jediné místo k přebývání. Je fascinující, s jakou vytrvalostí až umanutostí básník stále a stále obkresluje své téma extrémní šedi. Téma, ve kterém se našel.

Autorka je bohemistka.