Pro někoho může být smutné, že se nejserióznějším francouzským deníkem současnosti stalo konzervativní Le Figaro. Jednou z událostí, o níž tyto noviny informovaly nejobsáhleji a nejvyváženěji, bylo červencové vyhlášení Unie pro Středomoří. Událost navíc korespondovala s prvními týdny předsednictví Francie Evropské unii. Slavnostnímu vyhlášení bylo přítomno 44 hlav států Evropy, Blízkého východu a severní Afriky. Jediný, kdo na akci chyběl, byl libyjský představitel Muammar Kaddáfí. Ten v iniciativě vidí nový způsob dominance Evropanů nad arabským světem a Afrikou. Proces vytváření platformy pro bližší spolupráci mezi Evropou a jejími sousedy z jihu a jihovýchodu byl započat v polovině devadesátých let v Barceloně a její finální podoba byla dojednána před necelým rokem v marockém Tangeru. Je ale Unie pro Středomoří jedním z posledních záchvěvů francouzské imperiální politiky, nebo se jedná o Sarkozyho snahu naleptat Evropskou unii zevnitř? Podle komentátorů Sarkozymu obvykle nakloněného deníku Le Figaro jde v prvé řadě o neoddiskutovatelný diplomatický úspěch. Francouzskému prezidentovi se podařilo kolem jednoho stolu soustředit i zapřisáhlé nepřátele a reprezentanty zemí, které jsou v de facto válečném stavu (Izrael a Sýrie). Účast reprezentanta Sýrie Bašíra Assada na slavnostním defilé 14. července pak vzbudila ve Francii řadu diskusí. Proti jeho účasti se vyslovili zejména francouzští veteráni, kteří Sýrii obviňují z účasti na bombovém útoku proti budově Drakkar v libanonském Bejrútu v roce 1983. Za oběť zde tehdy padli i francouzští vojáci a francouzská armáda incident chápe jako jednu ze svých největších porážek.
Na ustavujícím summitu Unie pro Středomoří se však státníci zaměřili na jiná témata – využití solární energie, vyčištění Středozemního moře od toxického odpadu, společnou platformu vysokého školství, ale i na boj proti nelegální migraci. Otázkou stále zůstává rozčarování Turecka, s nímž jsou vedeny nekonečné rozhovory o vstupu do Evropské unie. Evropská komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová však rázně vystoupila proti směšování kandidatury na přístup do Evropské unie a členství v Unii pro Středomoří, Turecko tak stále může udržovat jisté naděje. Jisté však je již teď, že během francouzského předsednictví se jeho pozice za dveřmi Evropské unie nijak výrazně nezlepší.
Ačkoli Magharebia.com není tištěné médium, zejména v Maroku a Tunisku plní roli kritického tisku dobře. Věnuje se relativně kontroverzním tématům, přestože jeho sponzorem je United States Africa Command, složka armády Spojených států zodpovědná za „šíření stability, spolupráce a prosperity v regionu“. Mimo francouzskou verzi stránek má Magharebia.com i arabskou a anglickou verzi. Portál byl na přelomu června a července jedním z mála frankofonních médií, která informovala o soudním procesu probíhajícím v marockém hlavním městě s šéfredaktorem stanice Al-Džazíra, Hasanem Rašídim. O události střídmě informoval i francouzský tisk a alžírský El Watan jí věnoval komentář. Příznačné je, že se zmínka o procesu vůbec neobjevila v marockých novinách.
Rašídi byl obviněn v souvislosti s reportáží o hladových bouřích na počátku měsíce června v jihomarockém Sidi Ifni. Při srážkách policie s demonstranty proti zdražování potravin a nezaměstnanosti zde prý pořádkové síly zabily několik protestujících. Marocká vláda incident rázně popřela a podle oficiální verze zde bylo zraněno 48 lidí, z nichž většina byla na straně policie. Šéfredaktor Rašídi byl obviněn z šíření poplašné zprávy a konspirace a postaven před soud. Kauze se podrobně věnuje článek Naoufela Cherkaouiho uveřejněný na portálu 2. července. Podle něj došlo v Maroku téměř současně s obviněním Rašídiho k dalšímu vyřizování účtů s nepohodlnými kritiky králova režimu. V této souvislosti byl na konci června zatčen Ibrahim Sebaa El Layl, reprezentant nevládní organizace Centre Marocain des Droits de l’Homme (Marocké centrum lidských práv), a obviněn z toho, že na tiskové konferenci pojmenoval potlačení protestů v Sidi Ifni jako zločiny proti lidskosti. Vyšetřovací komise sestavená parlamentem mezitím zjistila, že v přístavním městě žádné oběti na životech nebyly. Rašídi, který se ve své obraně odvolával na místní zdroje a svou snahu představit veřejnosti „obě strany příběhu“, byl odsouzen k vysoké finanční pokutě, Sebaa El Layl pak k odnětí svobody v délce půl roku. Proti verdiktům rázně protestovala francouzská nevládní organizace bdící nad svobodou tisku, Reportères sans frontières (Reportéři bez hranic). Ta poukázala na zpolitizování celé kauzy. Bizarní v této souvislosti je, že médium financované americkou armádou se staví paradoxně na obranu šéfredaktora televizní sítě často obviňované z podpory terorismu, a tak vlastně proti královskému režimu, který je hlavním spojencem Spojených států v oblasti. Na druhé straně je neoddiskutovatelné, že televizní síť Al-Džazíra čím dál více v řadě zemí světa supluje nezávislá média a je jen otázkou času, kdy bude spuštěna její francouzskojazyčná verze.
Deník Le Monde uveřejnil 12. července článek o neudělení francouzského občanství z důvodu „vyznávání radikální formy náboženství a principů nekompatibilních s francouzskou společností, jmenovitě rovnosti pohlaví“. Šlo o to, že žadatelkou o občanství byla žena marockého původu nosící burku, tradiční pokrývku celého těla s úzkým průhledem pro oči. Žena je manželkou Francouze a matkou tří dětí narozených ve Francii. O francouzské občanství požádala v souvislosti s plánovaným rozvodem. Její kauza pak sjednotila pohledy francouzské levice i pravice. Le Monde se k vyjádření francouzských politiků vyslovil 15. července v článku Stéphanie Le Barsové.
Předseda socialistů François Hollande považuje rozhodnutí za dobrou aplikaci zákona a obdobně se vyjádřili i představitelé vládní UMP. Ministryně vysokého školství a výzkumu Valérie Pécressová například médiím sdělila, že „o rovnosti pohlaví se nediskutuje“. Politiky nepřesvědčilo ani rozhodnutí ženy nechat se rozvést. To spíše paradoxně naznačuje, že se nejedná o „ženu podřízenou vůli manžela“. Olivier Roy, přední francouzský islamolog, v této souvislosti prohlásil: „Burka reprezentuje odcizení. Odmítnutí přiznat ženě občanství ji neosvobodí od manžela, ale jen utvrdí v jejím odcizení.“ Kauza navíc vzbudila novou diskusi o přítomnosti vyznavačů radikální saláfistické větve islámu na francouzském území. Podle citovaného odborníka se ale jedná o marginální hnutí, které získává prostor mezi sociálně vyloučenými a zejména mezi konvertity a mladými ženami.