Ve své poslední sbírce napíná Radek Malý rejstřík své poetiky na maximum: huláká i šeptá, je provokativní i pokorný, plný gest i ticha.
Poezie Radka Malého (nar. 1977) byla vždycky výrazná, svébytná – a ambiciózní. I tady se autor ze skromného stanoviště, kde „po řece plujou poplivaný chleby“, pokouší vymrštit k závratnému přesahu a v jedné básni obsáhnout přinejmenším celý svět. Hodí se mu k tomu ty nejrychlejší zkratky, takže Lucifera a Krista dělí (na straně 29) jen mezera mezi strofami. Ano, jen tak, zcela samozřejmě, jako by to ani jinak být nemohlo, a ještě jsme toho svědky „my“, tedy „všichni“. Je až fascinující, s jakou samozřejmostí básník sahá po pojmech a symbolech, které mnozí nemají odvahu ani brát do úst. To Malý se nijak neomezuje: když se mu to hodí, zrýmuje si „Pámbu – Rambů“, čímž dosáhne efektnosti takřka skandální. Pak se ovšem nemůže divit, že je notoricky označován za patetika a vyznavače gest…
Chůze po napjatém laně
Nenechme se však zmást: jde jen o jeden z mnoha výrazů tváře, která i za křiklavými maskami zůstává sama sebou. Poezie Radka Malého je především vzácně vyvážená. V oblibě má konstatování, břitká a jasná – a zároveň je plná tázání. Už Ludvík Kundera v doslovu ke sbírce Větrní – Zcestné verše (2005) se sympatií poukázal na hojné otázky; jsou i tady, a zdaleka ne všechny jsou řečnické či vypočítané na efekt.
Jako po napjatém laně procházíme po celé ose vážného i nevážného, povrchního i hlubokého. Leckde si básník jen tak nezávazně hraje se slovy („ponrava. Nahá, naháčkovaná“, „Luna Nula“) a lavíruje mezi vynalézavostí a banalitou, přičemž skóre je nerozhodné. A pak báseň najednou protne řízný obraz jako „V neděli advent práskne pěstí/ do stolu věncem z IKEI“, anebo ji zjemní překvapující metaforičnost: „Dýně mi hnijou kdesi vzadu/ v zahradě, bez těl, bez tváří“.
Podobné je to se sklonem k filosofování. Už už poklesá v mudrlantství s vydatnou dávkou klišé: „Loď vplouvá do přístavu Kapitán ztrácí hlavu/ bere to zatáčkou/ Co čekat od života Je to jen šedá hmota/ s růžovou šlehačkou…“ – jenže ještě na téže dvojstraně básník vysekne bravurní báseň Sám piju sekt. Naplno tu rozeznívá možnosti své poetiky: mistrovsky zvládnutá forma, sebeironie, a hlavně vzácně přesné básnické vyjádření. I z banálního výjevu náhle zatrne, a člověk ho naráz spatří v úplně jiném světle.
Kdo jsi bez viny…
Celou sbírkou se proplétá motiv svědomí – nejen osobního, ale především „kolektivního svědomí“ a „kolektivní viny“. Děje se tak v patrné souvislosti s motivy cest a míst (ghetto, Drážďany, Srbsko, Kosovo, opakovaně Berlín…), odkazujícími k předchozím „zcestným veršům“.
Poezie dotýkající se svědomí, poezie moralizující i moralistní je poslední dobou rozeseta napříč poetikami i generacemi v překvapivé hojnosti, a možná by stála za samostatný esej. Tyto verše bohužel pravidelně patří k nejslabším; u Malého to tak však není. Proč? Jednak tato tendence vyznívá jako jedno z celé škály gest, jednak se básníkovi, a to je právě výjimečné, často daří zapojit „etický akcent“ do poezie organicky. To když moralistní tóny zasadí do melodie všednodenní a osobně prožité; nejde přitom o zpověď, spíš o minireportáž či momentku, v níž se obyčejné, banální, syrové náhle dostává do konfliktu s nekonečně „vyšším“.
Čtenář pak není poučovaným žáčkem, ale očitým svědkem té rázné proměny úhlu, třeba v básni Vánoce přeběhly jako mráz po zádech… anebo v pokorně suverénní Všichni už sedíme v lokálce na Beroun…, která patří k tomu nejlepšímu z Malé tmy.
Síla, ne siláctví
Jak sbírka pokračuje, verše ztrácejí na siláctví, nikoli však na síle. Nezvykle ztišené básně v závěru sbírky jsou trochu šiktancovské a trochu venkovské (náladová momentka Je po třešních a švestky ještě nejsou…, vystihující v osmi verších venkovskou atmosféru) a Malý v nich překračuje sám sebe. Třeba u Klekání kleká na krajinu tichou… ostražitě očekáváme „zradu“ v podobě siláckého gesta, báseň však končí ve stejně křehké, lyrické náladě, v jaké začíná. I tady výrazně vyvstává motiv svědomí.
Jako by Malou tmu psal někdo, kdo se rozhodl držet toho, co vidí, zažije, procítí. V brutálně brilantní poezii, co „pohladí tě žiletkama něhy“, předkládá své sny i noční můry. A vida, ono to stačí. Bohatě to stačí!
Autorka je bohemistka.
Radek Malý: Malá tma. Host, Brno 2008, 72 stran.