Polský skladatel Henryk Górecki začíná svou druhou symfonii ohlušujícím zvukovým monolitem vyjadřujícím propast, do níž se v důsledku objevů Mikuláše Koperníka zřítil starý ptolemaiovský kosmos. Celá první část dvoudílné skladby líčí prvotní hrůzu z konce geocentrického univerza; je dramatická, ba drastická, v živém provedení (které je vzácné a sám jsem je nikdy nezažil) musí rvát uši. Druhá věta je vůči ní kontrastní – mohutný hudební tok plyne spíše klidně, jakoby zaobleně; pozvolna získává oslavný charakter, když se zpod trosek antického světa vynořuje zlatá báň nového vesmíru, postupně zalévá celý hudební prostor a zahlcuje posluchače dojmem nekonečného světla, univerza bez hranic, v němž teprve – byť v konfliktu s představami mnohých církevních autorit – získává navrch křesťanský světový názor.
Koperníkovská revoluce, zachycená v díle katolicky orientovaného skladatele, je nesmírně rozporná: na jedné straně představuje velké vítězství křesťanství, které se dlouho paradoxně opíralo o nevlastní představu vesmíru, vytvořenou ještě pohanskými mudrci; na druhé straně se právě v tomto okamžiku symbolicky láme dominance teologicky zaštítěného vědění a nastupuje epocha, v níž podobu univerza formuje moderní přírodověda. Je to vzácná chvíle, kdy vědění a víra tvoří jednotu, jakkoli vnitřně rozervanou: výpovědi o středu a hranicích vesmíru jsou nutně i výpověďmi o smyslu jeho existence a místu člověka v něm; dobové reakce konzervativní části elit nejsou v tomto kontextu prostě dokladem tmářství a zpátečnictví, ale i závažnosti kosmologických tezí. Nelze-li brát Bibli doslova v popisu stvoření, proč bychom ji měli brát doslovně, když říká „Nezabiješ!“?
Probíhající debaty o financování vědeckého, zejména základního výzkumu jsou příležitostí k reflexi o vědě vůbec. Myslím, že jedna z věcí, která se nyní nejvíce opomíjí, je právě ta stránka vědy, která souvisí s poznáváním světa jako takovým, přesněji řečeno: s vytvářením obrazu světa jako „absolutního horizontu“, v němž se odehrává naše existence. Není triviální žít na planetě, která je z jistého hlediska (konstruovaného právě vědou) toliko jedním z bezpočtu nebeských těles v bezútěšně nedohledném, životu nepřátelském vesmíru. Ať už na tuto zkušenost budeme odpovídat nihilismem nebo slovem o zázraku, nevyhneme se otřesu, který způsobuje v našem „přirozeném světě“. Podobné je to s pojmem vývoje života odvozeným od Darwinových objevů; pro někoho degraduje člověka na „pouhé zvíře“, pro druhého zase vede k „příbuzenské“ sounáležitosti se všemi živými tvory.
Pokud bychom měli hledat nějakou zásadní hranici mezi základním a aplikovaným výzkumem, byla by to hranice nikoli v tématech či metodách, ale v přístupu. Na jedné straně je bádání, od kterého se požaduje pohyb v již definovaném rámci, kde má vědec produkovat „inovace“, tj. instrumenty sloužící k čím dál preciznější vypočitatelnosti a manipulovatelnosti věcí, které do onoho světa patří; svoji legitimitu čerpá tento přístup z užitku v každodenním, vždy již definovaném životě. A na druhé straně je bádání, které se legitimuje „logikou objevu“, jenž rozvrací naše představy o vesmíru a člověku samotném.
K čemu byl objev, že Země není středem vesmíru? Jistě, bez něj bychom dnes do vesmíru nelétali – neměl by ale podstatnou hodnotu i bez tohoto důsledku? Proč je dnes tak obtížné získat sympatie pro vědu, která nepřináší zisk? Není to vposledku kvůli strachu z otřesu, z věčné přítomnosti Nepoznaného, jež je paradoxně hlavním efektem „základního výzkumu“ a jež potenciálně zpochybňuje veškerou vládu nad světem, ať už je v rukou kohokoliv?
Autor je filosof.