Smutky paní z dávných časů

S českým překladem knihy Bernardima Ribeira Menina e Moça, vhodně, i když snad na první pohled lehce podbízivě nazvaným Kniha stesku (ke komu jinému se také v českém kontextu odvolat nežli k Fernandu Pessoovi), se nám dostává do rukou jedno z děl zásadních jak pro celek portugalské literatury, tak pro jednotlivé generace spisovatelů, které ji tvoří, neboť v portugalsky psané literatuře náleží tato kniha již tradičně do středoškolského curricula. S trochou nadsázky lze říci, že právě v dialogu s tímto textem se formuje současná saudade, stesk, či láska, která poté, co její objekt zmizel v nenávratnu, zůstala sama (slovo se etymologicky váže k latinskému solitas, samota), pocit typický pro portugalskou literaturu alespoň při pohledu z vnějšku.

O autorovi samém toho přitom mnoho nevíme. Byl jistě současníkem Gila Vicenteho (s jehož Hrou o pekelné lodi v překladu Vlasty Dufkové, přebásněném Jiřím Pelánem, se již český čtenář měl příležitost seznámit) a přítelem Franciska Sá de Miranda, dvorského básníka stáhnuvšího se na venkov. O pohybu směrem dovnitř, do komůrky srdce, i pryč, na moře a přes ně, uvažuje a píše i sám Bernardim Ribeiro. Pocházel z vesnice v Alenteju a nejspíš zemřel okolo roku 1540; možné je ovšem i to, že židovský knihtiskař Usque, který Knihu stesku poprvé vydal (roku 1554 ve Ferraře), a Bernardim Ribeiro jsou jedna a táž osoba, lišící se pouze (nuceným) křtem. Kdo ví.

Kéž jsem nežil, nezrozený!

Výrazné opěrné body nám scházejí i při pokusech o výklad díla, přestože jeho motivická struktura plná zrcadlení osudů, ztrát a stesku, matoucí snová atmosféra a neukotvený příběh přímo prahnou po interpretaci propůjčující smysl. Kontury prostých příběhů o lásce, smrti a ztrátě se díky několikanásobnému obalu vyprávění a vzpomínání rozpíjejí a slévají, když na úpatí podivné hory osídlené smutky (stíny minulých skutků), ve zvláštním, temně pastorálním kraji mezi stále zvlněným mořem a horizontem pevných hor, vypráví osamělá žena ženě opuštěné o dvojici milujících rytířů, Binmarderovi a Avalorovi, v nichž jediných se „uchovala víra“. To její otec jí tyto příběhy předal, jako sbírku exempel o mužích, kteří před svými dámami „i sami před sebou svým činem naplnili, k čemu byli zavázáni svým rytířským stavem“ a „nebyli jako jiní muži“. Řečeným činem je smrt, totiž trpné umírání jako možnost zvolená řečenými rytíři namísto toho, aby jako jiní jejich stavu své paní opustili a ušetřili si tak trápení.

Tradiční rozdíl aktivní mužské a pasivní ženské stránky skutečnosti prochází celým dílem, strukturuje nejen vztahy lidí, ale i morfologii jeviště: prakticky vše se děje u řek a na moři, v blízkosti vody, jejíž tradiční spojení s ženstvím je zde ještě posíleno prostřednictvím častých slz, když například vypravěčka výslovně pláče do potoka, z něhož pak bezpočtukrát pije. Pasivita, trpění, schopnost držet v sobě lásku i soužení je podle autora tím, co ženy od mužů nejen odlišuje, ale co je i povyšuje nad ně, samčí agenty změny, stoupající na ženskou úroveň pouze ve chvílích, kdy nemohou dostat to, po čem touží (ať už jim v tom brání společenské konvence nebo čistota jejich citu), a proto jsou nuceni pasivně trpět, či podstupují-li smrt, namísto aby ji působili. To se ovšem, jak si jsou vypravěčky dobře vědomy, příčí mužské přirozenosti, která většinu rytířů žene od jedné paní ke druhé a pryč, do cizích zemí, dobývat si slávu arci mužným způsobem.

Oba hrdinové, hnáni mužnou činorodostí, vymýšlejí nejrůznější způsoby, jak se dostat svým ženským ideálům na dosah. Jakmile však stanou na prahu komnaty, ustávají v činnosti, tiše naslouchají, ba dokonce rudnou či pláčí (což je především případ prvního z nich, Binmardera, který z lásky zahodil rytířskou distinkci, změnil si jméno a stal se pastýřem), nebo prostě nejsou schopni vypravit ono slovo, které by se stalo činem (problém Avalorův), ve styku se ženami se tedy ženami stávají („maskulinního“ býka ovšem dovede i nyvý Binmarder s jistotou odpravit), povznášejí se na vyšší úroveň, zároveň však sami sobě předznamenávají truchlivý konec. Utrpení pozůstalých je tu nezvratné, úzce spojené s řádem světa a jenom posílené bohatým duševním životem a citlivostí k subtilním, vnitřním podnětům, s níž ženy přicházejí na svět, trýzeň je však zároveň tříbí a již z faktu prosté existence staví hierarchicky výše. O obou výjimečných rytířích se ostatně hned z počátku dozvídáme, že jsou nyní již bezpečně mrtví, aniž by se jejich konec dále rozebíral či popisoval. Řádu světa od nich nic nehrozí.

Stýskání

Autorský text Ribeirův zřejmě končí odplutím hrdiny Avalora, tedy slovy „Třeba doplul na moře, není to však vůbec jisté“. Jen málo z toho, co se odehraje a odvypráví před tímto příkladným odchodem do mlh, je jednoznačné, vše lze chápat mnoha způsoby, z nichž některé nastiňuje doslov překladatelky. Je zřejmě na každém čtenáři, zda mezi řádky nalezne svědectví o utrpení portugalských násilně křtěných židů, převyprávěnou knihu Zohar či román zasvěcení; mně osobně připadá velmi vhodné promýšlení knihy v kontextu tzv. querelle des femmes, tedy „traktátové polemiky“ o užitečnosti a hodnotě ženského pohlaví z počátku 16. století, v níž vystoupil na obranu žen například i Agrippa z Nettesheimu, jako by tak chtěl demonstrovat důležitost podobných pohlavních spekulací pro renesanční hermetickou filosofii a tak nepřímo podepřel i ty fantastičtější z výkladů Ribeirova textu.

Vzhledem k tradici portugalské literatury, u jejíhož zrodu se s tímto textem setkáváme, je ovšem nanejvýš zajímavé, jaké podoby zde nabývá onen typický smutek, zmíněné saudade. Jeho stýskavou podstatu brilantně pojmenovává první z vypravěček ve svém údolí, na troskách staré země: „Když jsem viděla, jak se tolik věcí změnilo v jiné (…), propadla jsem takovému zármutku, že mě tížilo více to dobré, co jsem již zakusila, než to zlé, co jsem právě zakoušela.“ Lze tedy konstatovat, že číst spolu s Knihou smutku Pessoovu Knihu neklidu (ale také, a především, jeho Mensagem či sebastianistické básně) se rozhodně vyplatí.

Autor je student komparatistiky a historie.