Hranice účasti

António José Branquinho da Fonseca situuje své povídky do země, která rozhodně neplýtvá přívětivostí. Města vyvolávají pocit malosti, příroda skličuje a v domech bydlí vykolejené bytosti. Často tu prší, déšť roztlouká kameny a prosakuje střechou, zatímco hejna komárů vylétají z bahnitých koryt, jimiž vše uplývá směrem k oceánu a na dno. Po tomto proudu plují postavy – občas se ráchají v říčním proudu, snad se snaží brodit nebo plavat vzhůru, ale nakonec vždy zase nastoupí do loďky a plaví se dál, stále níž a níž. Název předposlední povídky českého souboru Baron a jiné prózy vystihuje základní charakterový rys většiny z nich – jsou to lidé „bez vlastní vůle“, schopní dívat se, popisovat, láteřit, ale ne konstruktivně jednat.

Vraždy a jiné zajímavé záležitosti se tu často odehrávají mimo zorné pole, tento hororový trik však neslouží ke zvýšení napětí. Spíše vzbuzuje pocit bezmoci. Za scénou či pod povrchem se děje všelicos, potlačené emoce mohou najednou vytrysknout a smést vše, co jim stojí v cestě, ale Fonsekovi protagonisté dál plují po hladině svých příběhů a z hlubiny je jímá závrať.

Je možné se angažovat?

Branquinho da Fonseca, od jehož smrti letos uplynulo čtyřicet let, náleží k okruhu tvůrců portugalské literární revue Presença (Přítomnost), založené roku 1927, nedlouho po převratu, který poprvé vynesl do ministerské pozice Antónia de Oliveiru Salazara, budoucího tvůrce portugalského „nového státu“. Zatímco mladší tvůrci, neorealisté, se v následujících letech při psaní konfrontovali s realitou korporativistické diktatury, „presencisté“, představující místní druhou vlnu modernismu, hleděli dovnitř člověka a proti neorealistickému společenskému angažmá stavěli ideál živosti a originality.

Fonseca sám bývá v tomto dialogu řazen na stranu presencistů, přestože se později vydal svou vlastní cestou. Jeho prózy plné tajemství a symbolů jako by literárním vědcům ani nedávaly jinou možnost. Z textů uveřejněných v aktuálním českém výboru však vysvítá, že se přesto o obecnou problematiku lidské účasti živě zajímal. Sjednocujícím prvkem všech pěti povídek je totiž kromě přítomnosti tajemných jevů a opršelého kamení zkoumání, zda je vůbec možné se angažovat. Dokáže jedinec pomoci svým bližním a nezakopnout přitom o svůj vlastní stín?

Na konci čeká ostuda

Vypravěči dvou nejdelších textů, školní in­­spektor z titulní novely a topograf v povídce Neklidná řeka, by měli působit jako profesionální vyslanci pokroku. Úkolem inspektora je putovat vlakem po krajině a zkoumat a hodnotit podmínky výuky. Topograf pracuje na stavbě nového letiště v široké, bahnité říční nivě. Oba slouží společnosti, čtenář však v jejich příbězích najde především obrazy selhávání.

Inspektor, který své povolání dvakrát nemiluje, se na začátku novely služebně vydává do venkovských hor, kde jej setkání s utrápenou učitelkou bezmála dožene k činu: zařekne se, že bez prodlení napíše inspek­ční zprávu a z moci úřední ubohou dívku zachrání. Do rozhovoru rytířského hrdiny s dámou v nesnázích však vpadá napůl zvířecký Baron a ve zbytku textu sledujeme jen historii prodlev a odboček na cestě povinnosti. O ženě již nepadne ani slovo. Topograf se prohlašuje za historického materialistu a své první setkání s drsnými poměry na stavbě komentuje slovy: „Už dávno nehodlám napravovat svět; jenom jsem se zastyděl, že jsem taky člověk.“ Podobně jako inspektor má i on rád svůj klid a distanci umožňující pozorovat. Přesto se i on vrhá na pomoc dívce v nesnázích, jedinému objektu sexuální touhy všech místních dělníků. Ale možnost zlepšit její postavení nakonec i jemu proklouzne mezi prsty.

Ohrožené ženy vystupují ve všech pěti povídkách. Častá přítomnost tohoto motivu jasně ukazuje k jednomu z hlavních zdrojů Fonsekovy poetiky: ke zlidovělým rytířským příběhům a nejrůznějším povídačkám. Silvie Špánková v obsáhlém doslovu upozorňuje na to, že postava Barona má mnoho společného nejen s Donem Quijotem, jemuž školní inspektor slouží jako Sancho Panza, ale i se strašlivými pasáky dobytka, polozvířecími venkovany a temnými hradními pány z dvorských románů, především z Yvaina neboli Rytíře se Lvem Chrétiena de Troyes. V osvobozování své snové krásky ostatně není Baron o nic úspěšnější než inspektor a topograf. Jeho cestu lze jistě číst jako cestu za ideálem, žádného naplnění ani katarze se však čtenář nedočká. Na konci čeká jen ostuda a bolest z utrpěných ran.

Když člověku schází vůle

Kromě rytíře Yvaina či Dona Quijota však ve Fonsekových postavách rozeznáváme i rysy jiných hrdinů. Jde například o Percevala, neotesaného velšského mladíka, který v jiném Chrétienově díle, Románu o grálu, teprve touží po rytířské zbroji. Na své cestě za tímto cílem nejprve znásilňuje ženy, zabíjí na potkání a hlasitě se chvástá, aby nakonec tváří v tvář grálu mlčel a promarnil příležitost, která se již nevrátí. Však také výrazná scéna s hudebníky v titulní povídce fonsekovského souboru představuje vtipné přeznačení Chrétienovy grálské hostiny. Obdobnou situací procházejí všichni Fonsekovi hrdinové. Ve vrcholných chvílích žalostně zklamávají své bližní i sami sebe, nekonají, co mají konat, a ještě o tom nahlas přemýšlejí. Autor je však nesoudí. Jejich příběhy ponechává otevřené podobně, jako je otevřený příběh rytíře Percevala v nedopsaném Chrétienově díle.

Jak z takové situace ven? Co dělat, když člověku schází vůle, zatímco stařena vedle něj na sedadle klidně zvrací z okna fiakru? Fonseca sám tento problém vyřešil možná až poněkud anekdoticky. Na konci padesátých let se stal ředitelem pojízdných knihoven nadace Calousta Gulbenkiana a až do konce života koordinoval pohyb omlácených dodávek po cestách, které postavy jeho Barona tolik nenáviděly. Jeho povídkám podobné pointy chybějí. To jim však rozhodně ne­ubírá na kvalitě.

Autor je komparatista.