Kniha filosofů

Vydáním knihy Držme se, shrnující korespondenci D. Ž. Bora alias Vladislava Zadrobílka a Jiřího Veselského, plní nakladatelství Trigon další z úkolů, které Zadrobílek před svou smrtí stanovil dědicům. Editoři Božena Správcová a Michal Jareš se v závěru holedbají, že z celého zachovaného korpusu dopisů vynechali jen jedinou větu. Syrovost textu, plného nejrůznějších rozhořčení, je vskutku ohromující, ještě silněji však působí sevřenost výsledného tvaru.

Zadrobílek se nad konverzací obvykle tyčí jako zlatá skála a vlny těla nechává bouřit někde dole. Veselský je o poznání bouřlivější, vlhčí, u svého přítele hledá oporu, občas naráží a tříští se o něj. Má sice pověst donchuána a lovce „céreček“ těsně nad zákonem (tu a tam se o nich v dopisech rozpovídá), jeho druh však působí mnohem faličtěji. Pevně ztopořen stojí a chce zanechávat stopu, připravovat půdu k oplodnění. Podle vlastních slov orá brázdu, kterou jiný osází a bůhví kdo nakonec sklidí.

Živly stárnou

Pravým protagonistou sbírky je však zřejmě Veselský, a to nejen proto, že píše častěji (nic jiného mu ostatně nezbývá: třiadvacet hodin denně tráví v samotě a na každý dopis čeká jako na smilování). Pointu knize dodává jeho smrt a sám název souboru pochází z posledního Zadrobílkova dopisu do Kyjova, který si adresát již nestihl přečíst. Na začátku této anabáze pryč ze světa živých se oběma přátelům blížila sedmdesátka, a proto není divu, že častým tématem jejich dopisů jsou nejrůznější bolesti. Oba o nich referují v souladu se svým naturelem. Kyjovským básníkem prorůstají neduhy a zvláštním způsobem jej homogenizují, zahlazují rozdíly mezi orgány. Píše například, že jej bolí sama kost lýtka – „ale kosti přece nebolí“. Nebolí, ale v seškvařeném těle jako by už žádné kosti nebyly; vše prostupuje rozcitlivělá opuchlá tkáň.

Na tuto typicky veselskou zvěst reagoval Zadrobílek exemplárně: rozepsal se o bolesti zad a boku, která ho upoutala na lůžko, hned ji ale prohlásil za následek toho, že celý život tahal na levém rameni těžkou tašku, a svou výpověď zakončil povzdechem: „Škoda, že mě nenapadlo nosit baťoh.“ Zadrobílek však na své straně uznává pouhou nepříjemnost, která přišla zvenčí a sama prozrazuje své malicherné příčiny.

Pán Trigonu se drží. Jako pevný asketa zachovává svůj tvar. Moravský Rimbaud se naproti tomu roztéká, vplývá do skulin. Když se v jeho pokoji usídlí myš, nelíčí na ni pasti, ale sype kolem sebe jed, namísto aby podle Zadrobílkovy rady angažoval živou kočku.

Strachy a sváry

Korespondence začíná dopisem z Prahy z 3. ledna 1998 a trvá šest let, během kterých se rodila naše epocha. V Praze zasedal Mezinárodní měnový fond, došlo k útokům na Světové obchodní centrum, prezidentem se stal Václav Klaus. Veselský přitom setrvává na své pozici katolíka a bolševika, do jeho dopisů se poměrně často vkrádá hrůza z moci kapitálu. Není divu – on sám ji na sobě cítí v podobě neúnosného zdražování léků i knih. Obchodní vztahy prý vládnou i mezi ním a jeho vlastní sestrou, od které si musí kupovat jídlo (editoři v doslovu však čtenáře vyzývají k tomu, aby básníkovy nenávistné litanie proti vlastním příbuzným nebrali úplně vážně).

Zadrobílka přemáhají poněkud jiné, vznešenější strachy. Lze například pozorovat růst jeho obav z vojenské moci Spojených států. Se začátkem druhé války v Iráku se tyto obavy proměňují v děs. Zadrobílek v této době začíná znovu pracovat na projektu, jehož plodem se stal posmrtně vydaný Tajemný svět pravěku (2013; recenze v A2 č. 26/2013). Uvažování o zaniklých civilizacích jej v mysli vede až na dlažby Uruku a Babylonu – kdysi po nich chodili jeho bohové, ale nyní na ně dopadají střely. Psychické utrpení z tohoto vědomí se patrně vyrovná fyzickému strádání jeho korespondenčního partnera.

Podobně jako Zadrobílek je i Veselský svrchovaným syntetikem, slévačem. První výměna dopisů se týká barokních lázní Kuks, kde Veselský v šedesátých letech tři roky působil jako správce a vždy se tam rád vracel. Spojení špitálu a zámku mu zřejmě dělalo dobře, stejně jako možnost zkoumat na místě samém nejrůznější obskurnosti, jichž je kniha plná – od skřítků přes Matyáše Brauna a hraběte Šporka po Svatý grál. Mezi klíčové pasáže knihy patří Veselského vzpomínka na to, jak chtěl během svého působení na Kuksu vydávat Dům filosofů, revue, kam by mohl přispívat Jan Patočka i Ladislav Štoll. K naplnění tohoto dokonale liberálního snu v syntetické utopii horního Polabí nakonec nedošlo, tendence, které autora v šedesátých letech vedly ke snění, však knihou prostupují skrz naskrz. Zadrobílek v jednom dopise přiznal, že praktickou alchymií se už dávno nezabývá. Jeho kyjovský adresát přitom sám byl živým tyglíkem – nejen kvůli nejrůznějším práškům, které musel polykat. Především díky směsi nápadů, ideologií a básnických gest svařené ve Veselského dopisech se tuto knihu vyplatí číst.

Autor je komparatista.