Hora marné snahy

Nakladatelství Vyšehrad loni v šestnáctém svazku edice Krystal nabídlo čtenářům nový český překlad slavného popisu výstupu na Mont Ventoux z pera Franceska Petrarky. Italský humanista si díky tomuto textu kromě mnoha jiných vavřínů (první moderní lyrik, první moderní subjekt, první moderní člověk vůbec) zasloužil i pověst průkopníka turismu bez přívlastků. Prý byl prvním Evropanem po pádu Římské říše, který vyšplhal do výšky jen proto, aby se pokochal pohledem dolů.

Málokoho překvapí, že čtenář v tomto tvrzení odhalí novinářské klišé, jakmile se prokouše Petrarkovým textem. Mnoho práce to nedá: i v kolibřím vydání zabírá vlastní Výstup na Mont Ventoux devětadvacet tiskových stran (včetně poznámek). Příběh, jenž se zde nabízí, je přitom mnohem zajímavější nežli obvyklá psaní z výletu.

Snadno viditelný cíl

Petrarca stoupá na krajinnou dominantu Provence, leccos při tom zažívá a při sestupu zážitky tráví. Večer usedá k lampě, aby napsal svému příteli a učiteli, augustiniánovi Dionigimu da Borgo Sansepolcro: „Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Větrnou, což jsem učinil veden pouze touhou spatřit tuto slavnou výšinu. Ta hora je tu široko daleko a ze všech stran v dohledu, máš ji skoro pořád na očích.“ Podivný turista Petrarca tedy 26. dubna 1336 nevyrazil za exotikou, nešel hledat neustále unikající hrad Svatého grálu ani nesestoupil do jeskyní, ze kterých kousek od jeho sídla ve Vaucluse vyvěrá řeka Sorgue. Místo toho experimentálně ověřil, že Větrná hora (Mons ventosus – Mont Ventoux), na kterou všichni odevšad vidí, nosí své jméno právem.

Je až komické, s jakou pečlivostí autor popisuje přípravy na tento prostý podnik. Nej­prve sbírá odvahu četbou klasiků, pak rozvažuje o případných společnících, neboť „obtížné vlastnosti, jež lze snášet doma, se na cestě stávají těžkým břemenem“. Hustým sítem nakonec projde jedině jeho mladší bratr Gherardo, sourozenec a přítel zároveň. Když dva cestovatelé (v doprovodu skupinky šerpů) konečně vyrážejí na cestu, nejasnou hranici mezi podivuhodností a banalitou neopouštějí. V údolí, na samém začátku výstupu, totiž potkávají věkovitého pastýře, zvláštní postavu, jež má v sobě kus antického moralisty, kus faráře, který se stará o blaho svěřených duší, a snad i něco málo z hrůzných pastýřů rytířských románů. Muž poutníky varuje, sám totiž kdysi na vrchol hory vystoupil, ale přinesl si odtamtud jen šrámy a zklamání. Navíc: před svým výstupem ani po něm neslyšel o nikom, kdo by se odvážil podobného činu. Jedná se tedy o unikátní podnik? Z pastýřových slov spíše vyplývá, že výstup nestojí za námahu ani za řeč.

Proti bratřím Petrarkům nestojí nástrahy dosud neprozkoumané cesty, ale marnost úsilí bez konečné odměny. Když pastýř pozná, že bratry od jejich úmyslu neodradí, ukáže jim alespoň prstem snadnou cestu na vrchol, aby zbytečně vynaložených sil bylo co nejméně. Z dalšího vyprávění vyplývá, že i tento pokus vyzněl naprázdno. Zatímco Gherardo stoupá jistým krokem stále vzhůru (patrně přesně podle pastýřovy rady), Francesco se snaží hledat méně náročnou cestu po vrstevnici. Klesá, stoupá a potí se.

Kniha na vrcholu

Vlastní výstup Petrarca popisuje jako cestu rozsedlinami, kde se podle obvyklé topologie křesťanského středověku nachází peklo. Slavní středověcí návštěvníci podsvětí, irský rytíř Tnudgal nebo Jiřík v příslovečném staročeském Vidění, sestoupili do hmotného očistce. Náš vypravěč namísto toho putuje roklinami své vlastní hlavy a sám sebe dílem mučí, dílem povzbuzuje vzpomínkami na životní prohry sebe i jiných, dokud jej mrazivé pomyšlení na stín smrti nekatapultuje na vrchol.

Od domnělého vynálezce turismu bychom na tomto místě čekali, že se bude kochat. Rozhodně k tomu má ty nejlepší podmínky: neprší, nesněží, tváře horolezců dokonce chladí příjemný větřík. Petrarca pozoruje mraky pod sebou a jako správný humanista vzpomíná na Athos a Olymp, na místa, o kterých (podobně jako o věčných mukách zatracenců) slýchal a čítal. Nebyl tam, ale jako by se stalo. I svěží závan od jihovýchodu jej odvádí z přítomného místa a času jinam: ke vzpomínkám na Itálii a k touze znovu spatřit milovaného adresáta dopisu. Skutečnost tu plně slouží textu: literám v hlavě, názvům na mapě i slovům na papíře. Touha na sebe bere podobu písmen. Jako taková je odsouzena ve jménu vznešenějšího, antického psaní. „Horšil jsem se na sebe pro pocity nehodné muže…“ píše Petrarca, jehož maskulinitu formovali Aristotelés a Cicero. Jiní velikáni starověku jej však vzápětí ospravedlňují: „jakkoli by pro ně [tj. pro ony pocity] nechyběla omluva opírající se o vysoké svědky“.

Výjimečný zážitek atmosférické inverze v autorovi spouští hru rozporuplných pocitů a přivádí jej k velkému tématu všech jeho dopisů: ke konverzi. A k největšímu hrdinovi středověkých vyprávění o obratu k Bohu, ke svatému Augustinovi. Jeho Vyznání v kapesním vydání, dar od učitele Dionigia, nosí Petrarca stále s sebou. Má je i nyní a rozhoduje se, zda utéct od zneklidňujících vjemů mezi desky knihy. Zanoří prst, otočí na náhodnou stránku. Čte: „Lidé jdou, aby se podivovali výšinám hor, a o sebe nedbají.“

Antiklimax a analogie

Na vrcholu Mont Ventoux tedy bratry Petrarky očekávalo totéž, co potkalo bezejmenného pastýře. Marnost. Francesco, spiritus agens výletu, odvrací oči. Gherardo by si rád poslechl nějaké poučení z četby, jež pohltila jeho staršího sourozence, ten však zklamává nejen jako turista, ale i jako duchovní vůdce: „Bratra, který dychtil něco uslyšet, jsem požádal, aby mi dal pokoj, a sklapl jsem knihu.“ Sestup z hory proběhne bez příhod, pero a papír v hostinci čekají. Jako by šlo celou dobu jenom o ně.

Je třeba dodat, že Petrarca dopis Dionigimu definitivně rediguje (a možná celý píše) až někdy v padesátých letech 14. století. Tehdy již byl Gherardo členem řeholnické komunity a pisatel sám měl za sebou římskou korunovaci na prvního novověkého poetu laureáta, po které se ponořil do hlubin vášní světa hlouběji než kdy předtím. Bylo mu tedy jasné, že mlčenlivá sebekritika nad mořem mlh nikam nevedla, stejně jako mnoho dalších, o kterých básník čtenářům vypráví ve svých dopisech – pro základní orientaci lze doporučit výbor Listy velkým i malým tohoto světa v překladu Antonína Rausche (Odeon 1974), kde vyšel i Výstup.

Stanul vůbec autor na vrcholku Mont Ventoux, anebo se jedná jen o imaginární, v hrubém slova smyslu alegorickou cestu? Jiří Špička a Tomáš Nejezchleba v úvodu a doslovu svazku ukazují každý po svém, že tyto dvě kategorie nemusejí být v protikladu. Výstup představuje analogii přístupu ke světu, obojí jde ruku v ruce. Petrarca není žádný turista, vzpomínky na četbu jsou pro něj důležitější nežli panoramata, namísto obrázků z cest servíruje záznam duševních událostí a svědectví o nedostatečnosti člověka, jemuž dá zabrat i tak banální úkol, jako je výstup na nejvyšší kopec v kraji. „Stěží jeden loket se zdála měřit výška vrcholu ve srovnání s lidským usebráním, kdyby je sám člověk neponořil do bahna pozemské ošklivosti.“ Jenomže člověk se noří, a horám tak zůstává jejich výška, reálná i alegorická.

Obě strany skutečnosti jsou nadále ve hře, u Petrarky i u jeho analogicky alpinistického kolegy René Daumala (viz recenzi Daumalovy Hory analogie v A2 č. 14/2014). Zřejmě je to dobře, neboť v reálné výšce se aspoň lépe usebírá a miniaturní knížka o Petrarkově turistickém selhání se snadno vejde do kapsy. Podobně jako Augustinova Vyznání od otce Dionigiho.

Autor je komparatista.