Chtěl jsem židovství odromantizovat

Nedávno jsme byli svědky oslav dvacátého výročí takzvané sametové revoluce. Vy sám jste byl před emigrací aktivní v disentu a Chartě 77. Jak hodnotíte uplynulých dvacet let a co tato léta znamenala pro české Židy?

Situace pražské komunity, ale i menších komunit se od té doby radikálně změnila. Židovská obec je konečně normální živá komunita, což by za totality rozhodně nebylo možné. V době revoluce měla obec osm set členů s průměrným věkem osmdesát let, přičemž dnes jde o tisíc osm set členů v průměrném věku padesát let. Máme vlastní školu, dvě školky a domov důchodců. Bez našich současných příjmů bychom nic takového provozovat nemohli. Nastolený směr je dobrý, což samozřejmě neznamená, že je vše v úplném pořádku. Ty nepříjemné a nebezpečné věci se ale týkají především většinové společnosti, třeba vzestup neonacismu. To k demokracii zřejmě patří, a pokud to dříve ve společnosti jaksi dřímalo, po revoluci se to mohlo projevit, což se také stalo.

Řada bývalých chartistů dnes s jakýmsi sentimentem vzpomíná na nebývale tolerantní a kulturní prostředí disentu. Cítíte to podobně, chybí vám to?

To je všechno pravda, velmi blízké vztahy mezi lidmi i jejich společenský a kulturní život v disidentském ghettu byl v totalitním omezení vlastně velmi intenzivní, přičemž odliv kulturnosti byl zřejmý hned krátce po revoluci. Prožíváme zkrátka dobu, která mohla podle našich původních představ probíhat lépe. To už je ale život, který kráčí vlastní cestou. Krom toho nelze zapomenout, že jde také o přirozený stesk po mládí.

Když si dnes vzpomenu na své uvažování o tom, zda emigrovat či neemigrovat, a důvody, které mě vedly k tomu, že jsem nakonec proti své vůli odjel, docházím k závěru, že jsem toto řešení přijal, protože jsem zkrátka nechtěl sedět v kriminále. Jiný způsob života jsem si tady nedokázal představit. Čili, když se nostalgicky vzpomíná, nemělo by se zapomínat i na tyto věci.

Dnes se hodně mluví o českém vyrovnávání s minulostí. Bylo po revoluci nutné nějaké podobné vyrovnání i v rámci židovské obce?

Bylo to zapotřebí a svým způsobem to i předběhlo sametovou revoluci ještě v době, kdy já jsem tady nebyl. Obec byla v podstatě řízena Státní bezpečností. V jedné věci je to ale jiné než v případě českého národa. Pokud vedle sebe postavíte někoho, kdo spolupracuje s StB jen pod slabounkým tlakem (třeba aby mohl jezdit do ciziny nebo aby se mu vedlo dobře), a vedle něj zlomeného člověka, jenž byl za války v koncentráku, pak byl v padesátých letech zavřený a tam podlehl a podepsal vázací akt, pak v tom druhém případě je mnohem těžší nad tím člověkem lámat hůl. Ty osudy se liší a je třeba je i rozdílně hodnotit, což se na způsobu vyrovnávaní s minulosti v případě obce pochopitelně odrazilo.

Není to tak dlouho, co pražskou židovskou obcí cloumal vnitřní konflikt, jenž vedl dokonce k dočasnému uzavření Staronové synagogy. Je dnes obec stále rozdělena?

Problémy se v podstatě vyřešily právě oním konfliktem. Nerad bych to znovu otevíral, máme to za sebou, obec dále funguje a mohu říci, že je i přes svou různorodost obcí jedinou.

Vy jste konvertoval k judaismu až v dospělém věku. Šlo o nějakou konkrétní událost, jež vás k tomu vedla?

Upřímně řečeno, tím hlavním momentem byl rok 1968. Ten mi úplně změnil pohled na realitu, v níž jsem žil, a na dějiny vůbec. Člověk automaticky hledal odpovědi na různé otázky. A já jsem je dostal ze strany židovské tradice. Navíc jsem Žid po tatínkovi a můj přestup k judaismu o deset let později nebyl tedy jen dílem jednoho zážitku nebo jedné události.

Česká republika je nejateističtější zemí v Evropě, odráží se tento fenomén i ve vlažné víře nebo přímo nevíře českých Židů?

Zcela určitě, navíc k tomu přistupuje ještě jeden aspekt. Tím je šoa a to, co po ní následovalo v podobě komunistického režimu. To vše se vepsalo do paměti lidí, kteří šoa přežili a kteří pak v komunismu vychovávali děti. Co se děje ve velké společnosti, se tedy pochopitelně děje i v té naší.

Na druhé straně si pamatuji, že zvláště na začátku devadesátých let byl judaismus velmi módní, řada mladých lidí objevovala své židovské kořeny a mnoho z nich se začalo k judaismu hlásit. Tento fenomén tedy vzal za své?

Když mluvíme o módě, ta se neprojevuje v číslech lidí, kteří židovskou víru začali hledat a opravdu ji našli. Přestup, a to i v případě rozených Židů, vyžaduje velké a zcela praktické úsilí. Pak je možné mluvit o plnohodnotném židovském žití. Toho je schopen opravdu málokdo. Lze říci, že jádro zbožných mladých lidí, kteří dodržují kašrut a chodí do synagogy, by nebylo, kdyby se neobjevila možnost přestupu k víře. Každý z nich to musel absolvovat. Je to proces natolik záslužný, natolik na dotyčného klade nároky, že tím nemohl projít každý, komu se zlíbilo.

Mezi mladými lidmi v době, kterou jste zmínil, hrála velkou roli romantika neznámého, neboť realita židovství byla dlouho dobu držena pod pokličkou, navíc měla pachuť zakázaného. Pokud by to vše bylo normální a veřejné, tak by se ten punc romantiky ztratil, stejně jako ta móda. Já jsem se ve své rabínské činnosti právě proto velmi snažil židovství odromantizovat, poněvadž si myslím, že to je velice nebezpečné především pro Židy. Romantizace totiž nutně vede k následné srážce s realitou a v posledku z toho vycházejí lidé se špatnými pocity vůči Židům. Snažím se tedy, abychom vystupovali jako obec i jako způsob života a víry rozumně a věcně.

Myslíte, že se vám to daří?

Mám takový dojem, že ano.

Komunistická totalita antisemitismu přála, stačí vzpomenout procesy v padesátých letech nebo vztahy se státem Izrael. Na druhé straně se mohlo zdát, že tradiční lidový antisemitismus nebyl příliš vidět a svůj nástup zažil až s nástupem demokracie. Znamená to, že v nás vždy byl, a až demokracie jej pustila ven?

Myslím, že antisemitismus byl prakticky koncentrovaný v komunistické partaji a jejích orgánech. Antisionismus byl součástí jejich náboženství. Veřejný antisemitismus tedy nebyl jaksi zapotřebí a česká veřejnost naopak třeba v době šestidenní války sympatizovala spíše s Izraelem, neboť zde cítila vazbu na slabšího v konfliktu. Vnímala to jako boj Davida s Goliášem. Médiím se dnes podařilo toto vnímání ve světě rozbít a najednou zde je židovský Goliáš, jenž mlátí palestinského Davida. Málokdo si dnes uvědomuje, že Izrael je vzhledem k síle i počtu okolních arabských států stále tím Davidem.

Takzvaně přirozený antisemitismus tady existoval vždy. Na rozdíl od jiných zemí není ale zcela uvědomělý. Současně bych však nerad popřel, že neonacistické hnutí, které zde velice rychle po revoluci vzniklo a nebylo bohužel včas zastaveno, je také potomkem slavného Západu. Odkud by ostatně brali tito lidé peníze? Dobře to je vidět na východním Německu. Tam takřka okamžitě po pádu berlínské zdi byli velice činní neonacisté, kteří získávali podporu ze západního Německa.

Řekl jste, že neonacisté nebyli u nás včas zastaveni. Myslíte tedy, že kroky, k nimž se přistupuje až nyní, tedy snahy o zákaz těchto hnutí, měly přijít mnohem dříve?

Samozřejmě. Upozorňovali jsme na to už v počátcích. Myslím, že celý problém je v naší zamilovanosti do demokracie. Každý má před sebou vizi Spojených států. Tam jsem ostatně sám zažil při příležitosti otevírání muzea holocaustu dvě protidemonstrace, Ku-klux-klanu a neonacistů. Hákové kříže na vlajkách tam jsou jaksi normální. Nějak se tam s tím ale dokážou vyrovnat, otázkou je, do jaké míry se s tím umí vyrovnat Evropa, zvláště s její děsivou historickou zkušeností nacismu. Evropa nedoceňuje skutečnost, že neonacisté mají připravený systém, jenž byl už jednou použit a je použitelný i nadále.

Osobně jsem takřka přesvědčen o tom, že chyba musí být v zákoně. Všichni máme na očích stále jen ty hulváty, kteří někde pochodují a hajlují. Nechci říkat, že tito lidé jsou nedůležití, ale mnohem důležitější a v posledku i nebezpečnější jsou organizátoři neonacistů, kterých se většinou žádná represe nedotkne, neboť jsou opatrnější a chytřejší. Zdá se, že jdeme jen po chapadlech chobotnice. Stíhat je potřeba její mozek.

Za uplynulých dvacet let už máme tuším kolem dvaceti obětí rasového násilí. Z většiny jde o Romy, jsou známy příklady napadení Židů?

Naštěstí toho moc není. Osten neonacismu je momentálně obrácen proti těm, kteří jsou nejvíce na ráně, tedy na Romy. Nicméně celá frazeologie neonacistických názorů na Romy nese pečeť nacismu a antisemitismu. To snad nelze přehlédnout.

Krom neonacistického antisemitismu se dnes mluví i o antisemitismu radikální levice, který se zdá mnohdy být spíše tvrdou kritikou politiky státu Izrael. Navíc často zaznívá od židovských myslitelů typu Noama Chomského. Jde opravdu o formu antisemitismu?

Osobně myslím, že ano. Ta do očí bijící zaujatost jedním jediným problémem a přehlížení všeho ostatního mluví jasnou řečí. Samozřejmě, že se mi mnoho věcí nemusí líbit, ale něco jiného je v tom žít a něco jiného je to posuzovat zvenčí. Pohled zvenčí, který je v podstatě postaven na hodnotovém systému, jenž je relativně běžný v Evropě, je nepřenosný v případě Izraele. Co platí tady, nemusí platit jinde, a rozhodně to neplatí tam, kde jde o vše, tedy o život.

Vidíte jako rabín nějaké východisko z kolotoče izraelsko-palestinského konfliktu?

Už nějakou dobu je míra vztahů mezi palestinskou samosprávou a Izraelem na takové úrovni, že nedochází k atentátům. Dnešní příměří, stav, kdy konečně neumírají lidé, je samozřejmě úspěch, za nějž člověk musí být vděčný. Zároveň to ale neznamená, že by se v blízké budoucnosti měla naplnit představa o míru a lásce. Od toho jsme stále velmi daleko.

Kvůli tomu přijde mesiáš, až přijde. Když si představuji dobrý svět, tak myslím na mesiáše, na mesiášskou éru. Do té doby se tu budeme snažit, jak umíme, a jak to ostatně činíme stále.

Bude jeho příchod dobrou zvěstí i pro Palestince?

Samozřejmě, spravedlnost je nesmírně důležitá a měla by být pro všechny. Snaha o ni je vždy správná, ale bohužel v tomto případě vůbec není lehké jí dosáhnout. Jde o dva národy, které si dělají nárok na stejné území. Nelze očekávat řešení od někoho třetího nebo prostředníka zvenčí. Zvláště když jedna strana ze svého stanoviska nemíní ustoupit.

Přesuňme se od politiky a náboženství k umění, jež vám bývalo velmi blízké. V šedesátých letech jste patřil k našim nejnadanějším prozaikům. Přestal jste psát úplně?

Psát jsem nepřestal nikdy, ale s prózou jsem na dlouhá léta skončil. Nevzdávám se ale možné příležitosti…

Myslíte, že se pozice rabína rozchází s údělem spisovatele?

Záleží na tom, co by člověk psal. Samozřejmě, že tam jistý rozpor je, a je do značné míry dán společensky. Rabín je figura, od níž se očekává cosi, co se nemusí potkávat s očekáváním u spisovatele. V posledních letech se čtením prózy především bavím, a kdybych psal, tak bych určitě také chtěl někoho hlavně pobavit. Takový ten spisovatelský motor, jenž nutí někoho o něčem přesvědčovat, mne už dávno opustil.

V éře české nové vlny jste také patřil mezi výrazné scenáristy. Jak hodnotíte český film dnes ve srovnání s šedesátými lety?

Do kina nechodím vůbec, a co jsem viděl, viděl jsem v televizi. Ta otázka je velmi těžká, pro mne šedesátá léta byla dobou, kdy jsem byl činný ve filmové branži, a mám osobní pocit, že tehdy se stalo skoro všechno důležité ve filmu i v literatuře, vlastně v umění obecně. To samozřejmě není pravda, je to můj subjektivní dojem. Kdybych měl na dnešních filmech něco ocenit, tak by to byla rozhodně větší věcnost, ale do hloubky to opravdu nesleduji.

Vidíte dnes ještě nějaký morální nebo faktický dluh české společnosti vůči Židům?

Ve vztahu mezi Židy a Čechy je podle mého důležitější reflexe minulosti. Myslím, že žádnému Židovi nikdy nešlo o to, aby za ním někdo chodil a za něco se mu omlouval. Opravdu ne. Důležité je, jak se ten člověk chová teď. On se nemůže nutně chovat lépe než v minulosti, pokud nereflektuje sám sebe a svou minulost. Pokud se nepodívá do zrcadla a neřekne si: no nic moc, ale takovej jsem byl. Ve chvíli, kdy ten krok udělá, je o něco duševně zdravější. O to myslím jde.