Sláva českého předsednictví v Evropské unii se šíří až daleko za hranice našeho dílu světa. Entropa Davida Černého si mimo jiné 16. ledna zasloužila i vlastní obrazovou reportáž na stránkách zpravodajské agentury Nová Čína (Sin-chua). Zpráva se v absurditě situace kolem Entropy po právu vyžívá a celkově vyznívá tak, že vtipné dílo avantgardního umělce bylo kritizováno z politických důvodů. „Instalace před úřadem Rady Evropské unie, kterou tam umístila předsedající Česká republika, svou avantgardností rozpoutala kontroverzi a umělec i politici se museli veřejně omluvit,“ hlásá titulek. „Někteří ale na druhé straně říkají, že instalace se pokouší s humorem vyrovnávat se současnými problémy Unie a není třeba se kvůli tomu zlobit. Kromě cíle ozdobit budovu úřadu chtěl ‚Ta-wej-te Čchie-er-ni‘ zlehčit společenské jevy v některých zemích příliš vážné a seriózní EU, a tak Francii charakterizoval nápisem STÁVKA!“ Nechybějí zde ani obecnější komentáře českého předsednictví založené na názorech nejmenovaných „pozorovatelů“, kteří jsou skeptičtí k autoritě malé České republiky a k jejím možnostem během půlročního předsednictví cokoli ovlivnit.
Pekingský deník (Pej-ťing ž´-pao) v polovině ledna věnoval pozornost Liou Siangovi, vynikajícímu čínskému běžci, který musel na letních olympijských hrách ze zdravotních důvodů vzdát závod a zklamal tak očekávání čínských fanoušků, natěšených na zopakování jeho triumfů z Athén. Tlaky na jeho osobu samozřejmě neskončily s olympiádou, a právě na to reaguje autor článku. Běžec se v minulých dnech podrobil chirurgické operaci a mnohým odborníkům prý nedává spát, jak zákrok dopadne a zda se Liou Siang ještě někdy dostane do formy. „Nedopusťme, aby se opakovala situace z léta, kdy mnozí dali průchod svým komplexům a léčili si je právě na Liou Siangovi,“ komentuje situaci pisatel. Je prý načase se uklidnit a nechat sportovce odpočívat. „Všichni se musíme ovládnout, chceme-li, aby Liou vzlétl znovu jako pták, nevystavujme ho ještě většímu tlaku. Je to hvězda, ale především je to člověk, takže po něm teď nešlapme a zavřeme pro tentokrát pusy,“ navrhuje redaktor.
Může devatenáctiletá vysokoškolačka uspět jako perspektivní kádr na vesnici? Toť otázka, kterou si pokládá autor dalšího zamyšlení v tomto deníku. Reaguje na nedávnou událost, kdy byla za předsedkyni jedné čínské vesnice zvolena mladá Paj I-tchung. „Takový úkol je pro takhle mladičkého člověka přetěžkou zkouškou, může u toho sice uplatnit veškerý talent a otevřenou mysl, ale může mít problémy s nedostatkem zkušenosti a hlavně autority mezi venkovany,“ zamýšlí se nad úskalími a výhodami postavení mladé místní političky autor, který zjevně neví, co si o dané situaci myslet. Zdůrazňuje však, že výchozí postavení slečny I-tchung je trochu jiné než postavení studentů-praktikantů, kteří na venkov povinně přicházejí: ona si tuto práci vybrala jako své poslání.
Na internetových stránkách Oldbeijing.org, přibližujících mizející svět starého Pekingu s jeho tradiční architekturou, najdeme vzpomínku na zimy, jaké zažívala čínská metropole, když po ní ještě nejezdily miliony aut a lidé neměli ani potuchy, že jejich malé domečky jednou ustoupí mrakodrapům: „Měli jsme pronajaté dvě místnůstky a většinu jedné z nich zabíral kchang [lavice vyhřívaná zespodu ohništěm, něco na způsob spaní na peci – pozn. A. Z.]. Když přicházela zima, maminka přichystala pro nás všech pět zateplené oblečení, třeba čepičky, jaké dnes vidíte už jenom ve filmu, a tatínek zase potáhl okna papírem z kao-liangu.“ Žádné ústřední topení samozřejmě v tradičním domku,
s´-che-jüanu, nebylo, topilo se lisovaným uhlím. Kamínka se podpalovala venku, protože při rozdělávání ohně strašlivě čadila, a když se oheň rozhořel, nosila se dovnitř. „Když jsme uvařili, zase jsem mamince pomohl s kamínky na dvorek a ona pečlivě vymetla všechny nespálené kousky uhlí. Šetřilo se. Po večeři se nechávala kamna vyhasnout, zase venku, měli jsme na paměti lidi, kteří se zadusili – tenkrát nebyly na domcích komíny…“ Děti snídaly ve škole, přinesly si zeleninu a pečivo v podepsaném bavlněném pytlíku, ten hodily do celotřídního pytle a všechno dohromady se ohřálo v páře. „Po první hodině jsme se v lavicích najedli.“ A na konec vzpomínky na zajímavých internetových stránkách přichází povzdech, jaký bychom asi slyšeli i od některého pamětníka u nás: „Dneska sice máme všichni topení a několik párů zimních bot, ale zase nemáme sníh a pořádnou zimu.“
„Cizinci zabírají s´-che-jüany,“ hlásá nadpis dalšího článku na stejném portálu. „Možná za sto let ještě nějaké s´-che-jüany zbudou. Ve stém patře mrakodrapu bude stát tatínek a ukazovat synkovi: podívej, tyhle divné domečky, to jsou tradiční obydlí cizinců,“ se smutným humorem píše autor článku o cizincích, kteří si za obrovské peníze kupují obydlí, z nichž se někteří Číňané stěhují „za lepším“. Anastasia, Američanka čínského původu z New Orleansu, načerpala od rodiny obdiv k čínské tradici a usmyslela si žít v tradičním čínském obydlí. Nechtěla koupit dům po slavných lidech ani něco přestavovat v moderním stylu, a tak si nakonec pořídila obyčejný s´-che-jüan bez velké historie. Zařízení vevnitř je směsí západního a tradičního stylu bydlení, některé kusy čínského nábytku slouží moderním účelům: ze stolečku určeného původně pro tvoření kaligrafie je stůl jídelní, z lékárničky na čínskou medicínu kouká spodní prádlo. Anastasia tu chtěla původně bydlet sama, ale dům jí připadal moc prázdný. Výlet do Maroka, kde viděla rodinné penziony, ji podnítil k tomu, aby ze svého s´-che-jüanu udělala také podobný hotýlek. Nyní pronajímá čtrnáct malých pokojíků. Dočteme-li se dále, že obydlí ji stálo 20 milionů jüanů (asi 56 milionů korun) a jeden kus tradičního nábytku, který si pořídila, přišel na 80 tisíc jüanů (asi 224 tisíc korun), rádi věříme, když říká: „Nemám penzion proto, abych vydělávala peníze!“