Filmoví diváci mají po roce opět možnost otestovat svou otrlost, tentokráte na patnácti snímcích, které mezi 10. a 15. únorem uvede pražské kino Aero a poté mezi 22. a 24. únorem brněnský klub Fléda. Zlatý fond filmových bizarností zastupuje především Antropofág (1980), který se řadí k vrcholům italské hororové kinematografie. Snímek s mysteriózní atmosférou konfrontuje hrdiny s děsivě vyhlížejícím dekadentním kanibalem, který v závěru díla pojídá vlastní vnitřnosti. Za svébytného klasika splatterové komedie lze považovat Franka Henenlottera; návštěvníci festivalu budou moci zhlédnout jeho nejslavnější snímek Šílenství proutěného košíku (1982) a vrcholné dílo Mozková příhoda (1988). Oba filmy stavějí na absurdních zápletkách, v jejichž centru stojí soužití člověka s monstrem. Jak hrdinova zdeformovaného bratra Beliala z Šílenství, tak mluvící stvoření připomínající lidský výkal – Aylmera z Příhody můžeme chápat jako zfyzičtělé nevědomí hlavních postav, kterými jsou nevinně vyhlížející mladíci. Belial však svým vzhledem i osudem budí též lítost a Aylmera lze zase interpretovat jako symbol narkomanie i pohlavního údu.
Dvojice nejnovějších filmů uváděných na festivalu konfrontuje diváka s otevřeným sadismem. Mučedníci (2008) spadají do vitálního proudu současných frankofonních krváků, vycházejících z klasického dějového schématu starých exploatačních filmů o pomstě (v programu festivalu je zastupuje švédský Thriller – drsný film z roku 1974), které nemilosrdně stáhnou z kůže zjemňující pocit „guilty pleasure“ a obnaží jeho holé a citlivé nervy. Jihokorejský Řezník (2007) je stylizovaný jako autentický záznam mučení několika postav skupinou filmařů natáčejících „torture porn“ nové generace. Nedramatický, dokumentárně působící snímek zobrazuje sadismus jako rutinu a komerční zábavu.
K vrcholům programu patří dvojice japonských filmů, které pod záštitou profesionálně odvedené undergroundové či nezávislé filmařiny útočí na krajně citlivé oblasti společnosti, konkrétně na rodinu a tělesně postižené. Snímek Visitor Q (2001) slavného Takaši Miikeho vznikl jako součást projektu Love Cinema, jenž prezentoval šestici snímků natočených na téma opravdové lásky na digitální kameru. Miikeho opus je variací na oblíbený japonský žánr filmů o rodinné krizi, přičemž cesta k obnovení citových vazeb vede skrze extrémní tělesné prožitky, ať už je to úvodní rána kamenem do hlavy, nekrofilní nevěra ve skleníku či koupel ve směsi mateřského mléka a vaginálních šťáv. Černobílý Opožděný člověk (2004) zase navazuje na industriální tvorbu undergroundového tvůrce Šinji Cukamota (Tecuo, 1988), s jejíž pomocí uchopuje příběh vozíčkáře stiženého obrnou (ztvárnil jej tělesně postižený herec), kterého frustrace dožene ke spáchání několika vražd. Pátý ročník Festivalu otrlého diváka zkrátka opět přinese pestrou směs braku, subverze a obskurní klasiky, aby trochu zaneřádil uniformní výběr české distribuce.
