Pušky, nebo holubice?

Když jsem vešel s obálkami do hlasovací kabiny v tělocvičně, zatažené tlustým závěsem, málem jsem vyprsknul smíchy, protože jsem si vzpomněl, co říkal tatínek, když jsem mu pověděl, že s ním nemůžu na blešák ani v neděli, protože musím do školy, abych se zúčastnil referenda, takže tatínek řekl, že to celý stojí za hovno a že bych udělal nejlíp, kdybych si stáhnul kalhoty a vykadil se jim tam v tý hlasovací kabině na podlahu, potom si vytřel prdel hlasovacím lístkem, dal ho do obálky a nakonec hodil do urny, aby věděli, co si o tom jejich blbým referendu myslím, ale maminku to dost naštvalo a řekla, že by si otec měl dávat pozor a líp si promyslet, co přede mnou říká za blbosti, protože když si bude takhle pouštět pusu na špacír, ať se pak nediví, až jednou skončí u Dunajskýho kanálu, ale táta se tomu jenom smál a říkal, ať si představím předsedu komise, jak bude v prdeli, až tu obálku potom otevře, a tak se tomu chechtal, že jsem se musel smát s ním, a když jsem vešel do kabiny, hned jsem si na to vzpomněl, úplně jsem viděl před očima tlustej obličej soudruha ředitele a to, jak je rudej jak vlajka, ale pak jsem si všimnul fotky soudruha Gagarina v životní velikosti, vyztužený kartonem a přilepený na zadní stěnu kabiny mezi bílý holubice, u kterejch bylo spoustou světovejch jazyků napsáno mír, a i když jsem ještě neuměl pořádně číst, stejně jsem dokázal rozluštit pax a paz a pače, a každá holubice měla v zobáčku větývku, jako kdyby si zrovna chtěly stavět hnízdo, i když holubi přece žádný hnízda nestavěj, protože jediný, co uměj, je dělat vrků, vrků, vrků, ale soudruh Gagarin tam stál s přilbou v ruce stejně tak hrdě jako vždycky a já se ho musel dotknout a tu přilbu si pořádně osahat, hlavně vepředu, tu průhlednou část, věděl jsem sice, že je jenom z kartonu, ale prostě jsem si na ni musel sáhnout, protože soudruha Gagarina hrozně miluju za to, že tak odvážně vyletěl do vesmíru, aby nám odtamtud přinesl přátelství národů, a když jsme si museli první školní den vybrat nějakej vzor, řekl jsem soudruha Gagarina, a soudružka učitelka mě pochválila a řekla, že jsem si vybral moc dobře, protože soudruh Gagarin je opravdový hrdina, který učinil velmi, ale opravdu velmi mnoho pro mír a přátelství národů, a zeptala se mě, co se mi na něm nejvíc líbí, a já na to, že nejvíc ta jeho přilba, to, jak je hezky kulatá a že je z ní tím okýnkem vidět, a soudružka učitelka řekla, že ano, a že kdyby nás soudruh Gagarin ve škole navštívil, určitě by mi dovolil, abych si tu jeho přilbu vzal, ale nato se přihlásil Franta a řekl, že soudruh Gagarin už přece nežije, že se učili ve školce, že přišel o život při leteckém neštěstí, ale soudružka učitelka na to, že to přece nevadí, protože jeho duch je stále s námi a v našich srdcích bude žít navěky. Když jsem se tý přilby dotknul, cejtil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, a v tu chvíli jsem na mou duši uviděl, jak se ten obličej papírovýho soudruha Gagarina v životní velikosti pohnul a soudruh Gagarin na mě těma svejma očima z papíru v životní velikosti mrknul, ale věděl jsem, že to není pravda, že si to jenom představuju, tak jsem radši otevřel obálku, abych z ní hezky vytáhnul hlasovací lístek, a zase jsem si vzpomněl na soudružku učitelku a na to, jak nám ve čtvrtek po promítání rozsvítila a vystoupila na stupínek, podívala se na nás a potom hodně hlasitě řekla, že nejde o to, jestli čokoládu nebo zmrzlinu, malinový sirup nebo broskvový nektar, ani o to, jestli sikulský lidový tanec nebo rumunský lidový tanec, ne, ne, tou hlavní a jedinou skutečnou otázkou je a vždy také bude, jestli mír nebo válku.

Potom chvilku mlčela, jako by se fakt na něco zeptala, a čekala, až se někdo přihlásí a odpoví, ale nikdo se nehlásil, takže soudružka učitelka pokračovala dál a řekla, že mnozí si myslí, že my, malí prvňáčci, nejsme na boj za mír dost zralí, že jsme ještě moc malí na to, abychom rozuměli tomu, že boj za mír je přesně o tom pochopit, že každý náš čin, každé naše rozhodnutí, každá naše volba ukazuje, co chceme, jestli to, aby byl mír, nebo to, aby byla válka, a když se nenaučíme slovo od slova říkanku, nejenže budeme sami proti sobě, ale uděláme tím také krůček na cestě k válce a krůček ke krůčku znamená jeden velký krok, a nebudeme-li dost opatrní, můžeme nakonec prohledávat trosky a shánět něco k jídlu, zrovna jako ty ubohé děti na diafilmu, a že si ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že si v neděli budeme moci přímo zvolit mezi mírem a válkou, bude se totiž konat zvláštní hlasování pro děti, referendum, na kterém můžeme celému světu ukázat, že školáci Rumunské socialistické republiky všichni hlasovali pro mír, ne nadarmo pro něj generální tajemník strany tak neúnavně pracuje, vždyť všichni do jednoho umíme pěkně říkanku: Ne myndrym ku tot če fače Čaušesku pentru páče (zhruba: Srdce naše štěstím plesá, jak Čaušesku mír nám tesá), a to hlavní je, že v neděli v šest hodin ráno se otevírají v tělocvičně hlasovací kabiny a ve tři čtvrtě na šest by tam měli všichni být, v šest hodin pět minut totiž už musí být po všem, aby byla naše škola první v kraji, a volit musíme i my, malí prvňáčci, ovšem není se vůbec čeho bát, půjde jen o to, že musíme na hlasovacím lístku označit, pro co hlasujeme, nemusíme se strachovat, nevadí, že neumíme číst, vedle čtverečků bude vždy namalovaná holubička a puška, a my jen pěkně označíme ten čtvereček vedle holubičky, ovšem ne křížkem, ale písmenkem x, a to je vše, tolik přece můžeme pro mír udělat i my, no, a když jsem vytáhnul lístek z obálky, viděl jsem, že je to opravdu tak, jak říkala soudružka učitelka, nahoře uprostřed bylo na lístku razítko znaku naší vlasti a pod ním stálo několik řádků, ty jsem ale nedokázal přečíst, a i kdybych to uměl, stejně není jistý, že bych tomu rozuměl, protože to bylo rumunsky, ale vespodu na lístku byly fakt namalovaný dva čtverečky a nad jedním byla holubička a nad druhým samopal s takovým tím zahnutým zásobníkem, co s ním chodí vojáci na hlídce, a v tu chvíli mi blesklo hlavou, že bych mohl klidně hlasovat i pro válku, stejně by nikdo nikdy nezjistil, že jsem to byl já, ale potom jsem hezky položil lístek na lavici, která byla v kabině, a vzal jsem černou fixu, co byla k lavici přivázaná vlascem, protože jsem chtěl hezky označit mír, jenže v tu chvíli jsem se znova podíval na soudruha Gagarina a zas se mi zdálo, že na mě mrknul, ale to jsem si myslel jenom chvilku, protože když jsem se podíval líp, tak jsem hned viděl, že vůbec nemrknul, ale že ho někdo počmáral, a právě tou černou fixou, kterou jsme měli hlasovat, mu někdo na hlavu nakreslil pořádný holubí hovno, takže to vypadalo, jako by se mu jedna z holubiček, co měl nad hlavou, vysrala přímo do očí, a pak jsem viděl, že někdo nakreslil hovna pod všechny holubičky, jako by chudákovi soudruhovi Gagarinovi v letu posraly celou uniformu i hlavu, a dokonce i tu jeho přilbu, a to když jsem uviděl, dostal jsem strašnej vztek a byl jsem skoro tak naštvanej, jako když mi brácha omylem strhnul ze zdi plakát Gojka Mitiče, až z něj byly dva kusy, který už potom nikdy nešly slepit, a věděl jsem, že nemůžu jinak, musím to aspoň zkusit napravit, musím chudáka soudruha Gagarina nějak zachránit. Rychle jsem vytáhnul kapesník, naslinil jsem ho, vylezl jsem na lavici a začal jsem utírat to hovno, co měl chudák soudruh Gagarin v očích, jenže ta fixa už zaschla a vůbec nechtěla pustit, i když jsem to dřel ze všech sil, a v tu chvíli někdo zvenku zavolal, co tam sakra tak dlouho dělám, že za takovou dobu nejsem schopnej zaškrtnout ten blbej čtvereček pod holubicí, a že tam vlítne a kopne mě do prdele, že poletím jak ta holubička míru, a já na to, že už jdu, okamžik, a znova jsem plivnul na kapesník, a začal jsem ještě silnějc dřít soudruhovi Gagarinovi hlavu, až už to nakreslený holubí hovno měl z hlavy skoro dole, jenže jak jsem se držel, nějak jsem stoupnul na tu fixu a ta mi asi nějak podklouzla pod nohama, protože jsem uklouznul a padnul na soudruha Gagarina i na stěnu kabiny, až se celá ta deska pohnula, a i když jsem se pokoušel nějak chytit, už bylo pozdě, protože stěna začala padat a já najednou cejtil, jak se řítím dolů i se soudruhem Gagarinem a se všema holubičkama, jako bych padal nějak zpomaleně, letěl jsem přímo směrem na hlasovací komisi a viděl jsem, jak soudruh ředitel vyskočil a celej rudej vzteky řve, co to kurva je, če pulá káluluj, ale to už se deska se soudruhem Gagarinem skácela na hlasovací urnu, převázanou stuhou v národních barvách, a jak jsem na ni narazil hlavou, tak se ta krabice rozpadla na dva kusy a všechny volební lístky z ní vypadaly a poletovaly kolem nás vzduchem, všude spousta x a maličkejch samopalů a holubiček, a já jsem cejtil, že jsem se pěkně bouchnul do hlavy, všechno kolem mě hučelo, vlnilo se a vířilo a v hlavě mi holubičky dělaly vrků, vrků, vrků, a malinký samopaly ra-ta-ta-ta-ta, a poslední, co mě napadlo, bylo, že jsem vlastně ani nehlasoval, vůbec nic jsem nezaškrtnul, a co když kvůli tomu teď bude fakt válka?

Z maďarského originálu Puskák vagy galambok (Pušky, nebo holubice?), vydaného nakladatelstvím Körkép v roce 2008, přeložila Kateřina Horváthová.