Z Gottwaldova do Mnichova

Někdejší zemědělský redaktor Československého rozhlasu Sláva Volný žije dnes v povědomí starších posluchačů především jako politický komentátor mnichovského vysílání Svobodné Evropy. I jeho memoáry z konce sedmdesátých let byly původně určeny k rozhlasovému čtení. Jejich knižní publikace v pražském nakladatelství Práh je bezpochyby záslužná. V hodnocení autorova osobního profilu se však čtenář nejmladší generace a čtenář pamětník, čtenář poznamenaný normalizací a čtenář posrpnový emigrant budou zajisté lišit.

Nadšení ze všech pórů

Volný otevírá sérii svých autobiografických črt vzpomínkami na kratičkou zkušenost nekvalifikované dělnické práce a léta poněkud opožděných středoškolských studií. Otevírá tím mimoděk první z paradoxů – krátkodobá dělnická minulost skýtala Slávovi Volnému značnou kádrovou výhodu, pro něho samého zůstávala však především zkušeností podřadného společenského statusu a traumatem, na něž je lépe zapomenout. Vzpomínky na středoškolská léta ve Zlíně/Gottwaldově evokují s patřičnou plasticitou dobové budovatelské opojení, rozmáhající se „studentokracii“, vyakčňování pedagogů a studentů, to vše pohledem někdejšího spoluaktéra. Skutečnost, že funkci svazáckého přísedícího u maturit, spolurozhodujícího o řadě mladých osudů, vykonával dvaadvacetiletý středoškolák, zkoušející v té době štěstí už na třetím vzdělávacím ústavu, pikantně kontrastuje s dobovou interpretací školských čistek coby boje s věčnými studenty. Volný po třech desetiletích ironizuje své dozrávání v podmínkách asexuálního stalinismu, pozastavuje se nad svou někdejší politickou naivitou, nad „emocionálním souhlasem“ s odsouzením Milady Horákové, nad „nadšením, jež tryskalo ze všech pórů“. Ale u profesorů a studentů, kteří za svoji ostentativní religiozitu či jinou názorovou odlišnost zaplatili opuštěním školy nebo neblahým posudkem maturitní komise, se spokojuje jen s lakonickým konstatováním, že se „přepočítali“. Kádrové poškození bigotně katolického maturanta a kladný posudek sličné maturantky s týmž „prohřeškem“ bere zde jaksi mechanicky, jako vyvážení jednoho druhým na pomyslných lékárnických vahách. Fakt své přítomnosti na straně vítězů, jež měla ve své době moc a s ní i pravdu, Volný uznává, ale v samotném principu příliš neproblematizuje.

Cesty deziluze

Pracovní zkušenosti z Výzkumného ústavu Ministerstva zahraničního obchodu přinášejí mladému hospodářskému odborníkovi první rozčarování. Novinářská činnost přichází do jeho života jako přirozený ventil v době osobní i profesní krize. V redakci odborového deníku Práce rozvíjí Volný své novinářské nadání a setkává se pochopitelně i s cenzurou a autocenzurou v každodenní praxi. Po týdenním výjezdu do pohraničí dospívá k rozhodnutí pracovat v zemědělském družstvu. Zbytky naivního entuziasmu i hlad po rodokapsové „romantice chlapů a koní“ jsou v Sudetech po celá tři léta konfrontovány s realitou všeobecného marasmu, atmosféry osobního nepřátelství a někdy bezmála mafiánských praktik. Po hořkém návratu do metropole a práci v několika redakcích zakotvuje Volný v Československém rozhlase. Zde prosazuje umírněné a později odvážnější pokusy o investigativní žurnalistiku a také se dále prohlubuje jeho politická deziluze.

Vzpomínky na československé jaro a na tragický srpen se neomezují na notoricky známé politické události – spíše umně vyvažují mikroperspektivu makroperspektivou. Autor se rozpomíná na bezpočet kolegů z oboru i řadových spoluobčanů, na osobní rozhovory a polemické diskuse s nimi, na zákulisí rozhlasové publicistiky. Bezprostředně po okupaci spolupracuje Sláva Volný na kolportáži protiokupačních tiskovin, podílí se na ilegálním vysílání a především zachycuje na magnetofonový pásek emotivní okamžiky z pražských ulic. Tento cenný audiodokument knihu doprovází a obohacuje tak dynamikou i syrovostí, kterou by sebelepší písemné líčení nedokázalo suplovat.  

Jediný spravedlivý

Tvoří-li obrodný proces a invaze jakýsi uzlový bod celé série vzpomínek, předcházející dvacetiletí a následující desetiletí zanechávají spíše rozporuplný dojem. V retrospektivním líčení svých pracovních konfliktů a osobních sporů v padesátých a šedesátých letech inklinuje pisatel k autostylizaci do „jediného spravedlivého“. Obraz odvážného kverulanta s konturami mravního heroismu má pachuť nevěrohodnosti – opírá se především o výčet a výslovné jmenování dlouhé řady těch, kteří po srpnu zklamali. Momenty, kdy o sobě Volný pochybuje, dají se v knize spočítat na prstech jedné ruky. Stejně tak momenty, v nichž přiznává účelovost vlastního jednání. Akcent na otázky charakteru a cti ve věcech politických a profesních ostře kontrastuje s promptním rozhodnutím zanechat v republice ženu a malého syna, jež v autorově mysli zrálo spíše v rozmezí hodin než dnů. Ve Slávovi Volném se opakovaně ukazuje člověk, pro něhož byl profesní úspěch vždy na prvním místě.

V apologetickém krunýři

Doba vzniku, prostředí mnichovské emigrace i původní podoba rozhlasových fejetonů se rozhodujícím způsobem podepsaly na celkové dikci knihy, jež na svých bezmála třech stech stranách povětšinou kolísá mezi difamací a apologií. Moralizující tón a stohlavý jmenovitý výčet někdejších kolegů a vrstevníků, kteří se po roce 1968 nechali poslušně znormalizovat, jako by přehlušoval vlastní špatné svědomí. Některé použité obraty upomínají takřka na mediální rétoriku let padesátých (především působivá vojenská metafora o „prohlášení těch, kteří se jako první dali do žoldu nového vedení a pokoušeli se naverbovat ostatní“). Lze si mimoděk klást virtuálně-historickou otázku, jak by asi Sláva Volný napsal tytéž vzpomínky s dnešním časovým odstupem. Nepříliš radostnou odpověď naznačují stati žijících Volného souputníků – předmluva Martina Štěpánka a doslov Milana Schulze. Štěpánek vyzvedá Slávu Volného do českého novinářského nebe po bok Ferdinandu Peroutkovi, Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi či Karlu Havlíčkovi (z idealizace jej potměšile usvědčuje sám přiložený CD nosič, v němž vícekrát zazní jazykový a stylistický lapsus zcela nečapkovského a neperoutkovského kalibru). A generační vrstevník Schulz veškeré kritické námitky vůči předsrpnovému životaběhu Slávy Volného šmahem odsuzuje jako výplod zneuznaných, závistivých duší… Že Volného rozhlasová autobiografie vznikla v exilu koncem sedmdesátých let, a bude tudíž dnes působit spíše anachronicky, jako dokument z vleklé „války v éteru“, je pochopitelné. Skutečnost, že se z podobného apologetického krunýře nevymanili ani ti, které od jejich exilové zkušenosti dělí už téměř dvacet let, nutí k lehkému zamyšlení.

Autor je historik a archivář.