Hospodářská krize zasáhla Německo s očekávanou prudkostí. Finanční instituce Commerzbank je částečně ve státních rukou, začíná „boj o Opel“ a Spolkový sněm chce prolomit tabu tržního hospodářství v podobě zestátňování soukromých podniků. Tak by se dalo pokračovat dále. Ale co kultura? Jak to vypadá s jejím financováním? Znamená nedostatek likvidity konec kultury? Těmito otázkami se zabýval list Financial Times Deutschland ve vydání ze 4. března 2009. Stephan Frucht, předseda Kulturního výboru německého hospodářství, má pro kulturní instituce dobrou zprávu. Objem podpory kulturních aktivit ze strany soukromých firem, který se v Německu ročně vyčísluje na 550–600 milionů eur, bude i v tomto roce zachován a podniky peníze proplatí. Těžší to však budou mít ti, kteří se nacházejí teprve ve fázi hledání nových sponzorů. Tam pan Frucht příliš šancí nevidí, protože nadace soukromých firem mají co dělat, aby vůbec dostály svým závazkům a aby z nich mateřské firmy nevypumpovaly všechny peníze na svůj provoz. Kulturní výbor německého parlamentu prokázal také jistou empatii a svolal schůzi k tématu financování kultury. Poslanci se na jedné straně pochválili („v Německu jde z veřejných peněz na podporu kultury tolik, co v celém zbytku světa dohromady“) a vyzvedli přednosti německého systému před americkým soukromým financováním. Ale jedním dechem dodali, že se ztrátami je třeba počítat, protože „když člověk přijde o peníze, nejde jako první do muzea nebo do divadla“. Německý státní ministr kultury Bernd Neumann radí těmto institucím, aby šly do boje čelem a diváky se snažily udržet znatelným snížením cen vstupného. V časech krize, tvrdí ministr Neumann, mají lidé tendenci chodit do kina – je levnější –, a proto se tedy muzea a divadla mají více snažit, aby jim diváci nepřeběhli k méně hodnotnější kultuře. Přislíbil také zvýšení příspěvků ze strany státu, „aby tím byl vyslán jasný signál v krizi“. Ovšem i v Německu se z uměleckých kruhů ozývají hlasy, které hospodářské těžkosti slaví jako „zlatý věk“. Výše zmíněný Stephan Frucht si neodpustil poznámku, že „dobré umění vzniká především v pořádně turbulentních časech“.
Erika Steinbachová, předsedkyně německého Svazu vyhnanců, je trnem v oku řadě lidí především v Polsku. Velmi zachovalá a na pohled sympatická pětašedesátnice se ještě nedávno proháněla na zádech kancléře Schrödera v uniformě SS na titulní stránce polského magazínu „wprost“. Pak vlny zase na nějaký čas opadly. V současné době se však jedná o obsazení rady nadace „Útěk, Vyhnání, Smíření“, do níž Svaz vyhnanců navrhl právě paní Steinbachovou. A byl oheň na střeše. Polský pověřenec pro vztahy s Německem Bartoszewski prohlásil, že jmenovat paní Steinbachovou je totéž, jako by byl zapírač holocaustu Willamson jmenován zmocněncem pro vztahy s Izraelem. Podobně se vyjádřili mnozí polští funkcionáři. A němečtí politici, v čele s kancléřkou Merkelovou, se Eriky Steinbachové nezastali a mlčeli jako hrob. Výsledkem je, že se kandidatury vzdala. Na tuto skutečnost reagoval profesor Michael Wolffson v deníku Die Welt 5. března v článku „Erika Steinbachová si zaslouží respekt a dík“. Podle něj se Svaz i ona sama vzdaly v zájmu celku svých zájmů osobních a „jejich protivnici v zahraničí se chovali mnohem méně noblesně“. Wolffson tvrdí, že kdyby se všichni vyhnanci tohoto světa chovali tak jako ti němečtí po roce 1945, vypadal by dnešní svět mnohém lépe. A protože je sám židovského původu, vše aplikuje na izraelsko-palestinský konflikt. Němečtí vyhnanci se ihned po válce zřekli při prosazování svých zájmů násilí. Kdyby, podle Wolffsona, udělali Palestinci v letech 1947–48 totéž, nemuselo by dojít k mnoha válkám na Blízkém východě. Dnes by nelítaly na Izrael rakety Hamásu, Gaza by nemusela být bombardována a Írán by „nekutil“ svou atomovou bombu.
Když byli papežem Benediktem XVI. před nedávnem „částečně rehabilitováni“ čtyři exkomunikovaní biskupové z antisemitsky naladěného Piova bratrstva, byl to pro německé katolíky šok. Proč právě Němec na Petrově stolci Joseph Ratzinger rehabilituje právě antisemity? Proč rehabilitovat extremistické hnutí, jehož členem je zapírač holocaustu Richard Williamson, a proč k tomu dochází zrovna v době, kdy v rámci německého katolicismu „zuří boje“ o akceptování závěrů Druhého vatikánského koncilu? Berlínský levicový deník „die tageszeitung“ se 4. března zabýval zasedáním Německé biskupské konference, která – pod rouškou hlavního tématu „Hospodářská krize“ – musela od 2. do 5. března řešit i tyto problémy. Redaktor Philips Gessler ve článku „V pánském klubu Páně“ líčí průběh jednoho zasedání, které zjevilo obrysy a trhliny v rámci německého katolicismu. Ten se vyznačuje tím, že i jednodušší věřící si – na rozdíl od svých východních či jižních spolubratří – dovolí přemýšlet, a pokud se jom na nauce církve či vyjádřeních hodnostářů něco nelíbí, mají tu drzost to dokonce nahlas říct. Předseda Německé biskupské konference Robert Zollitsch je v podstatě liberál a při svých vystoupeních neustále prohlašoval, jak je třeba odsoudit jakoukoliv formu antisemitismu, tedy i ten v Piově bratrstvu, a že je třeba opět exkomunikovat rehabilitované biskupy. Především proto, že se neztotožňují se závěry Druhého vatikánského koncilu. Jenže nebyl tam jen Zollitsch. Katolík staré školy, augsburský biskup Walter Mixa na otázku, co si myslí o popírači holocaustu Williamsonovi, sdělil, že v Německu „bylo v posledních letech 9 milionů potratů“. A hotovo. Zollitsch musel opět zasahovat s klasickou tezí o nesrovnalosti holocaustu z čímkoliv jiným a svého kolegu napomenout. Podle zprávy papežského nuncia přednesené první den konference, vznikly kvůli této aféře celosvětovému katolicismu velké škody, nicméně je nepřípustné, aby se kvůli ní do papeže všichni stále strefovali. Konflikt je třeba co nejrychleji vyřešit a Piovo bratrstvo se musí, také co nejrychleji, přihlásit k Druhému vatikánskému koncilu. Všichni biskupové s tímto přístupem souhlasili a novináře odbývali s tím, že k záležitosti nemají více co říci. Redaktor Gessler k tomu poznamenal: „Tak to holt chodí v církvi. Dělat se může všechno, mluvit se může o všem – jen se z toho nesmí nic dostat ven.“