Pokora i vzdor Lamentu

Jsou autoři, kteří se s přibývajícími léty i sbírkami stále více opakují a u jiných lze zaznamenat úbytek tvůrčích sil. Ani jedno není případ Jany Štroblové (1936) a jejího Lamentu. Je překvapením, a to přesto, že poetika této básnířky neprochází žádnou pronikavou inovací a stále se drží svých základů: jemné poetičnosti, tiché monologičnosti, víceméně nekonfliktní intimity. Jedna změna tu však přece jen je: básnířka se odhodlala šetřit slovy. Není to jen formální proměna; celá sbírka působí uměřeně, symetricky a promyšleně. Jako by nastal čas vážit každou slabiku, přiznat sama sobě, že můj prostor je omezený („ano je v těle čím dál těsněji“), nikoli však omezující. Kvantita (slov, veršů i sbírek), která byla dříve básnířce snad až na škodu, se zde totiž zázračně přetavila v kvalitu. To je zvlášť pozoruhodné u autorky, jež od počátku inklinuje k širokodechým skladbám (výrazně ve sbírkách Hostinec U dvou srdcí, 1966; Krajina na muří noze, 1984; Čarodění, 1989), které byly vždy spíše lyrickými reflexemi či litaniemi než způsobem, jak poezii uzemnit trochou prózy.

Dno dnů a ještě k tomu dna

„Mě nevyrveš/ zpod kola božího mlýna“, stojí v úvodní básni Průvan. Čím větší pokora dýchá z této tiše kontemplativní sbírky, tím větším osvěžením jsou záblesky vzdoru. Každé „a přece!“ působí jako náhlý vzlet nad celou tou mírně zvlněnou krajinou: „po letmém snu/ den s námi praští o zem/ prozatím v pýše bránou jitra jdem/ vždyť jsem se vozila i Velkým vozem/ a Jižní kříž mám jako diadém“ (Pýcha).

Na druhé straně se tu jen zřídka přechází do nepokryté nostalgie, která je jen jiným výrazem stesku. Ten je však ztlumen vyrovnaným a s přítomností i budoucností srozuměným vědomím, vždyť „Kde se v mém lese berou ty ponuré znaky?“ (Slunce). Vůbec je tu sympaticky otázek víc než odpovědí, a navíc většinou nevyznívají jako pouhý řečnický obrat, dekorace, ale jako výraz skutečného tázání. Jsou výzvou k poctivějšímu zamyšlení, přemítání; jitří rozpory, byť v jediné bytosti; vyzývají k dialogu a zároveň prohlubují monolog. Dramatičnost je tu výjimkou a ve verších se daleko častěji svébytně mísí patos s pokorou. Vzácností je u Štroblové i báseň, jako je Únos, odkazující na „dobu“ a konkrétní lidský osud.

Básnířka „tradičně“ rýmuje, ale činí tak nenápadně, stejně prostě jako mistrně. Rým tu především napomáhá přesnějšímu vyjádření, tedy v nejlepším smyslu slouží, nevláčí smysl za sebou. Zkušeně i citlivě si Štroblová pohrává se zvukovou stránkou slova, a jen někdy se nechá unést asociací, jejíž lehkost vzápětí vyváží: „Dno dnů/ a ještě k tomu dna/ žeroucí kosti hůř než země/ širá syrá všem osudná…“ (Běh). I proto sbírka působí tak uměřeně: klasicky, ale ne strnule; symetricky, ne však nudně; důstojně, a přitom ne staře.

Kámen naděje a nezapomnění

Ruší tu jen otevřené moralizování (třeba v básních Reklama: „tlamy tlampačů a klamy reklam“ a Slavnost: „Kdož propadáte/ bažině bažení…“); tato místa působí v jinak mnohovrstevnaté sbírce ploše a mohou zeslabit její účinek. Na škodu je přitom spíš prostředek než samotný, řekněme, morální akcent: když se totiž básnířka spolehne na jemnost, svoji nejsilnější stránku, vyjádří totéž nenásilně a přitom působivěji, jako v básni Běh, završené navíc ironickou pointou: „Něco máš na jazyku – je to duše?“

O směřování Lamentu vypovídají motivy tísně, ale i výšky; vzpomínání, ale i čekání; země, ale i cesty, mýtus, sen. A především achmatovovský motiv nezapomnění, který probleskne hned v první básni. Nezapomnění – křehký, zranitelný ostrov vzdoru čnící uprostřed moře nevyhnutelného plynutí, a tudíž zapomnění. Srozumění s během věcí a života, jímž je sbírka prodchnuta, ještě neznamená rezignaci. Ano, „pěšinou k prázdnu jdeme domů“ (Přikázání) – a přece „kámen beznaděje/ ještě snad zaživa mě nezazdí“ (Hudba).

Autorka je bohemistka.