Okolapky

Viktor Stoilov založil před devíti lety edici FotoTorst, v níž publikuje díla vynikajících českých autorů. Vlastně je to velkorysý slovník na pokračování. Před dvěma roky začal vydávat to nejlepší z odkazu Josefa Sudka: Okno mého ateliéru, Portréty, Zátiší, Reklama.

Klasika na pokračování

FotoTorst doplňují tři až čtyři svazky ročně. Zatím jich vyšlo třicet. Kniha formátu zvýšeného čtverce (18 x 16 cm) mívá na 80 reprodukcí. Brzy se dočkáme monografií Jana Ságla a Jana Reicha. Dále se připravují tituly Jindřich Marco a Peter Župník.

V širších představách má nakladatel asi patnáct tipů. Realizovat je bude podle situace, totiž sejdou-li se případ od případu finanční zdroje a tiskové podklady.

Získat autorská práva a kvalitní text může být složitější, než by se zdálo. Stoilov považuje pro ucelení edice české fotografické­ klasiky za nezbytné osobnosti, jakými jsou Miroslav Hák, Jan Svoboda, Jiří Sever… Jejich knihy by byly dávno na světě, kdyby šlo vše hladce.

O zakladateli fotoedic

S formálně sjednocenou řadou levných, kapesních knížek českých i světových fotografů přišel koncem padesátých let surrealismem orientovaný šéfredaktor Jan Řezáč v podniku neuvěřitelného pojmenování Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Jakmile to bylo možné, prosadil změnu loga: „Název tasemnice,“ řekl mi k tomu. „K zešílení. Nakonec jsem v polovině šedesátých let s Janem Fromkem, zakladatelem předválečného, avantgardního Odeonu, zakázaného 1940, vyjednal převzetí názvu, včetně Teigovy grafické značky.“ S ní rozvinul tradici, k níž se hlásí i dnešní Odeon.

Už pojmenování edice Umělecká fotografie byl v padesátých letech průlomový: „Starší kunsthistorické kruhy lpěly na služebnosti fotografování,“ podotýká Řezáč. „Ke své práci potřebuje historik umění dokumenty. Je zainteresován na fotograficky přesné deskriptivě architektury nebo technicky věrné reprodukci obrazu. V. V. Štech a jiní prostě uměleckost fotografie neuznávali. Ale myšlení, které fotografii z umění vylučovalo, jsme postupně zlomili. Ublížení se snad mohli cítit jedině ti, kteří trpěli zákazem publikování. Třeba Jindřich Marco. Karel Ludwig nevyšel jen proto, že nebyl s to dodat předlohy pro tisk. Jan Pařík proto, že odešel do exilu,“ připomíná Jan Řezáč. A docela na okraj dodává: „V knižnici Umělecká fotografie jsme saturovali honoráře ve výtiscích.“

Tak tedy vypadal podnět k dnes pestré mezinárodní paletě podobných publikací.

Starý předvoj

Do výběru jmen, která mohou ve FotoTorstu vyjít, samozřejmě promlouvá i prodejnost. Z meziválečné avantgardy, o niž především je zájem (a to zvláště v zahraničí), jsou rozebrána alba Alexandr Hackenschmied, Karel Teige, Jindřich Štyrský a Jaroslav Rössler. Beze zbytku se podařilo uplatnit rovněž současníky Josefa Koudelku, Viktora Koláře, Antonína Kratochvíla a Bohdana Holomíčka. Výjimečně doznal nového vydání fotografující malíř Alfons Mucha, dotisků unikátní velikán Josef Sudek a dokumentarista střední generace Karel Cudlín.

Prodej každé monografie s logem FotoTorst tíhne zpravidla k dvěma tisícovkám kusů. Nebylo by úlevou zvolit poloviční náklad s rychlejší prodejností? Prý ano, tisíc exemplářů je do tři čtvrtě roku vyexpedováno. Jenže nakladatel lpí naopak na dlouhodobém udržování titulů v nabídce. Inu, tak má vlastně kulturní trh vypadat. Vždyť fotografické­ začátky filmaře Alexandra Hackenschmieda získaly pozornost publika právě tím, že je Viktor Stoilov nejen vydal, ale také po devět let prosazoval.

Nevídaný Josef Sudek

Aby se při stoupajících surovinových a výrobních položkách nevyhoupla cena fotoalb nad mez přijatelnosti, sází nakladatel na neokázalost. Sudkovská knižnice mívá 70 až 90 reprodukcí (při formátu 28, 5 x 22, 5 cm). Objemnější budou nyní připravované svazky Praha a Svatý Vít. Jistě po nich totiž sáhnou nejen uměnímilovní vlastenci, ale i turisté. Nejedná se však o povrchní zpracování, nakladatel hledá v tuzemských i zahraničních institucích nevídané podklady.

K loňskému plánu patří Sudkův hold pralesu Mionší, rozpracovány jsou i další dvě fotografovy kolekce: vrcholná zátiší zvaná Labyrinty a Procházka po kouzelné zahrádce (rozumí se architekta Otty Rothmayera). V dlouhodobějším výhledu míří sudkovské plány k cyklu Strom, k Raným fotografiím a k svazku s pracovním názvem Mimo cykly, věnovanému příležitostným umělcovým spádům, k nimž patřily třeba akty, ale také menší série a naprosto solitérní projevy. Předmluvy sice obstarávají odborníci, ale jsou vesměs laděny jako stručné uvedení do příslušného tématu, nikoli jako jeho hloubková sondáž.

Na okraj novinek

Předpoklad, že si obě uvedené knižnice najdou trvalé abonenty, vyšel s přispěním exportu, čili anglické sazby. A pak také díky tomu, že edice chtějí mít zkompletovány nejen knihovny a muzea, nýbrž i na fotografii specializované prodejny, sběratelé nebo kurátoři. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžko by nesl bibliofil pomyšlení, že nemá všechna čísla řady. Proto si některá dopřeje spíše do počtu, než aby se nechal pokaždé okouzlit obsahem.

Torstovské fotoedice prokázaly životnost bez hospodářského zázemí velkopodniku. Proto také nejnovější model, v němž vyšly teprve dva sešity, má jednotný formát (19,5 x 21,5 cm). Spojení je tu volnější. Společným jmenovatelem alb Cestou na východ od Karla Cudlína a Narodila jsem se za bouřky od Dagmar Hochové se zdá být hlavně to, že reprodukce doprovází čtivé vyprávění fotografů. Cudlína přebásnil Jáchym Topol, Hochovou podal střízlivě (a tedy věrně) Jaromír Slomek. Tato řada není pojmenovaná ani číslovaná a připomíná spíše memoáry než monografie. Neobsahuje soupisy výstav ani bibliografii a zatím vychází jen česky. Běží o experiment, který teprve ukáže, zda najde dostatek adresátů.

Autor je fotograf a publicista.