Měsíčník Le Monde diplomatique ve svém dubnovém vydání přinesl zajímavou přílohu nazvanou Megalopole útočí na planetu, věnovanou současným trendům urbanizace zejména ve třetím světě. V úvodním článku Hlavní města kapitálu (Les capitales du capital) se sociolog Jean-Pierre Garnier pozastavil nad změnou, ke které došlo během roku 2007. Tehdy se podíl městské populace naší planety zvolna přehoupl přes polovinu celkového počtu jejích obyvatel. Od Bombaje a Pekingu po Londýn, New York a Paříž se zdá mechanismus změn v urbánním prostoru stejný. „Kreativní destrukce“ městského prostoru má podle mnohých planetární rozměry a svět se stává „globálním slumem“. Podle Davida Harveyho, kterého Garnier cituje, je tento slum v neustálé konfrontaci s novými sklobetonovými staveništi, jež vznikají jako sídla nadnárodních společností nebo prestižních kulturních center. Tato konfrontace má pro Harveyho a Garniera třídní rozměr, ale nejde v ní o to, že by nutně stála třída proti třídě ve smyslu komunistické doktríny konce dvacátých let. Jedná se spíš o separaci, v níž jednotlivé třídně definované zájmové skupiny bojují o své lefebvrovské „právo na město“. Tak Garnier vykládá vojensko-policejní zásahy proti obyvatelům slumů Latinské Ameriky, subsaharské Afriky, Maghrebu, Číny, ale třeba i proti alternativním centrům v Berlíně, které se staly nepohodlnými pro plány developerů. Pokusy o „renovaci“ zanedbaných městských částí s sebou v minulosti přinesly významné sociální bouře i na jiných místech Evropy – během vlády Margaret Thatcherové v Británii na počátku osmdesátých let nebo o desetiletí dříve v Itálii a Francii či o desetiletí později ve Španělsku. Bouře vyjadřující radikálním způsobem vlastní „právo na město“ tehdy často vycházely z ideologického arzenálu ultralevice. Ať už se jednalo o městské guerilly v Argentině a Chile nebo o revolty squaterů v Turíně, Bologni nebo Barceloně, měly tyto formulace vlastního „práva na město“ úzkou souvislost s obsazováním továren dělníky a studenty i dalšími formami bojů proti vykořisťování. Postmoderní urbanita ale s mechanismy bojů o „právo na město“ výrazně zatočila. Zásadním způsobem se totiž změnila strategie developerů – proti odbojným slumům už dnes na velké části míst planety nenastupují buldozery, které mají za cíl srovnat tato místa problematické sociability se zemí, ale tyto čtvrti jsou určeny ke kompletní „rekonstrukci“ („revitalizaci“, „regeneraci“ atd.), tedy novému využití ze strany konformních složek populace.
Belgický frankofonní deník La Dernière heure se ve vydání z 2. května věnoval zdánlivě nepravděpodobnému tématu „A co kdybychom opustili my Flandry?“. Je totiž jisté, že v belgickém kontextu jsou separatistické tendence daleko silnější právě ve Flandrech, tedy na bohatším severu země, obývaném zejména nizozemskojazyčnými Vlámy. Frankofonní Valoni ale nezůstávají v nacionalismu namířeném proti druhé belgické entitě za Vlámy pozadu a právě vzrůstajícím separatistickým tendencím na jihu země se věnuje článek v novinách La Dernière heure. Pocity přesycení dalšími a dalšími vlámskými požadavky totiž už ve Valonsku podle některých přesáhly únosnou míru. Co se však týče požadavků na úplnou nezávislost Valonska, jsou její stoupenci na jihu Belgie zatím v menšině. Jako reálný požadavek se však čím dál více ozývají hlasy volající po konfederativním uspořádání země. Belgie má brzy převzít předsednictví v radě Evropské unie a politická krize, která v zemi probíhá, hrozí předsednictví zkomplikovat. La Dernière heure v této souvislosti připomíná české předsednictví, během něhož prošla země rovněž politickou krizí. Velký rozdíl oproti Belgii ale vidí v tom, že zatímco v českém případě byla hlava státu striktně protievropská, jak vlámští, tak valonští politici nemají nejmenší potřebu se vůči Evropě vyhraňovat.
Alžírský deník El Watan (arabsky Vlast) je oázou svobodného žurnalismu ve frankofonním Maghrebu. Obecně lze říci, že ani tuniské, ani marocké listy nereflektují tamní situace s investigativní kritičností alžírského žurnalismu. El Watan ve svém vydání z 2. května uveřejnil rozhovor se sociologem Kamelem Chachouou, specialistou na antropologii práce a průmyslu. Chachoua tvrdí, že obecné mínění v Alžírsku dosud spojuje národní bohatství země s průmyslem budovaným v sedmdesátých letech. Tehdy Alžírsko vyzařovalo politickou vůli vytvořit „národní“, plně nezávislý a moderní stát, přítomný a dominující v lokálním, národním i mezinárodním kontextu. Obdobně jako jinde i zde průmyslová revoluce pomáhala podřídit si obyvatelstvo prostřednictvím jeho etnické, kulturní a lingvistické homogenizace. Alžírsko, které v této době udržovalo úzké kontakty se socialistickým blokem, zavedlo i politiku industrializace venkova. Modelová socialistická družstva měla shodné metody a cíle s městskými průmyslovými závody. Pád socialistického bloku na počátku devadesátých let však vedl k tomu, že obrovské průmyslové komplexy začaly rezavět a Alžírsko privatizovat a liberalizovat své hospodářství. Kamel Chachoua tvrdí, že tento příklon k liberalismu a tržnímu hospodářství proběhl bez skutečného přesvědčení, vůle, touhy a dokonce bez čistě ekonomického zájmu. Proto dnes alžírský průmysl v žádném případě neodpovídá společenské poptávce a jedná se o hybridní formu mezi liberální a centrálně řízenou ekonomikou. To podle něj souvisí s odtažitým postojem většiny dnešních Alžířanů k oficiální práci a současně i s nedávnými městskými nepokoji vedenými nastupující generací.