Hrách na debilní stěnu

Čtvrtá dcerka Danuty Mutter se narodila s hydrocefalií a bez končetin. Trpí epilepsií, obrnou všeho a lupy. Teď je jí šestnáct let a říká se jí Děťátko Vegetka, protože nemůže dělat vůbec nic. Celé dny jen leží a kálí pod sebe. Matka to musí uklízet, matka ji musí převlékat a umývat. Bere do ruky takovou měkkou houbičku a drhne zaschlé zbytky jídla kolem koutků úst. Musí To nakrmit, vždyť Děťátko nemá ruce, aby se alespoň pokusilo udržet v nich lžíci. A tak vytlačuje ze stříkačky vodu, jenom vodu, protože nic jiného není dovoleno. Holčička trpí gargoylismem, ale ve skutečnosti se neví, co jí je. „Všechno,“ řekl kdysi lékař, a lékaři se v nemocech vyznají, nebo snad ne?

Díky známostem ve zdravotním středisku se holčička účastní až šesti experimentů. Na jejím organismu se testuje mimo jiné sérum proti moru a tabletky na orgasmus. Možná proto otřásají Děťátkem čas od času křeče rozkoše prokládané zvracením, protože jeho organismus opět odmítl přijmout další tekutiny. Od narození produkuje Děťátko stále nové a nové smrky. Jeho výpary, temné průrvy a zvratky doslova kypí pod mohutným břichem a pronikají ven v ten nejméně vhodný moment.

Tělo zaujímá divné pozice, odpočívá na všechny strany. Jako po nehodě, kdy rozjetý automobil trhá lidské tkáně. Bezvládný pytlík kostí letí do strany, zatímco ruka s nohou míří opačným směrem. Tu se sukně nějak vyhrne a odhalí kalhotky nošené jen na doma, tady odletí bota a zůstane jedno nahé chodidlo. Ohavné, ale zároveň trochu fascinující.

Ani se člověk nerozhlédne, ani nemrkne, a nahoře už hnis pokrývá čerstvě vypraný povlak na polštář.

Ach, zase se Děťátko počůralo, zase pozvracelo peřinku. Musí se vyměnit, bezvládné a dost těžké tělo se musí zvednout a na rukou přenést do křesla stojícího vedle postele. Pak co nejrychleji vyčistit zahnojený pelech, protože Děťátko se pořád kácí na stranu. Po tolika letech ležení nedokáže jeho páteř sama udržet vertikální pozici. Maličké tělíčko, takové vyhublé zrnko.

Jednou ji vzali na kapačky do místního špitálu, tak byla vyčerpaná. Nebylo lze ji tam odvézt, no protože jak: nasypat do pytle a přehodit přes rameno?

Museli prosit o sanitku a ošetřovatelka pak vykřikovala, že se Mutterovi rádi vozí taxíky.

A když leželo Děťátko v nemocnici, přišli klauni, protože byl právě Den dětí. Doktorka je vyhodila za dveře. Ještě křičela: a komu vy tu chcete dělat představení, když to dítě nemá rozum. Proč tu dělat zbytečné haló, když je to všechno k ničemu a jako když hrách na debilní stěnu hází.

Maskaron odešel z nemocnice a nic se nezměnilo. Všechno kolem bylo pořád nanic.

Ráno dokončila matka Děťátka úklid maličkého pokojíku a teď zas cpe dítě zpátky na postel. Funí, rudne v obličeji, naříká. Danutino tělo, vyčerpané přenášením dceřina těla, rozpohybovalo zbytky svalů při co nejmenší námaze. Nejpodivnější byly nohy pokryté nekonečnou sítí křečových žil, na které žádné masti nepomáhaly. Žíly se slévaly jedna v druhou, pronikaly do kostí a jako pnoucí rostliny ovíjely každou židli, na které sedaly, každou postel, na které spaly. K tomu prsty u nohou vytočené do všech stran. Vybočený palec, ploché nohy a kuří oka znemožňovaly využít letních slev v obuvnictvích. Žádné žabky ani sandály, dokonce ani ty zdravotní, protože jak do nich nacpat bolavá chodidla, ničemu nepodobná.

Danuta trochu poklidila kolem postele. Rezignovaně rozstříkla trochu levného deodorantu, který smrděl víc než její zahnívající dcera. Žena nic neříkala, vůbec na Děťátko nemluvila, protože Děťátko je debilní a nejde s ním navázat kontakt. Ostatně co tu dlouze povídat, když všichni vidí, jaké to je. Je to těžké.

Sociální dávky, nemocenský příspěvek a matčin důchod. Alimenty nejsou, muž totiž umřel a neplatí, a on kromě toho od samého začátku říkal, ať se toho zbaví, na co ty haranty plodit, zbavit se toho, ale stará neposlouchala a teď má po legraci. Ať se dře, ať poletuje kolem zatuchlého pokoje ve svých starých zatuchlých hadrech.

Děťátko se pokouší prázdným pohledem polapit svoji matku poletující kolem. Obličej křiví v grimase, chce vydat zvuk. Jedno zakašlání: uprav mi polštář. Dvě zakašlání: pít, dej mi pít. A tři – tak mě vezmi na tu eutanazii, protože já už, kurva, nemůžu.

Tělo tlačí, svrbí, někdy krvácí, tak nějak podrážděné, rozkypělé ve své ošklivosti.

Pěkně, elegantně a svátečně oblečené si s námi nezahrává, protože jsme na něj zvyklí. Ale tělo bez oblečení, které se vymyká naší kontrole, to chraň nás bůh – no nemůžeš tušit, co se od něho dá čekat. Například ztloustne, pozvrací se nebo ušpiní. A problém je na světě. O tom by mohla nejlíp vyprávět opatrovnice Děťátka, protože ona to všechno uklízí, všechny ty nechutnosti.

Matka si někdy v koloběhu praktických dovedností, jak ušetřit, představovala: mátožné tělíčko alespoň jakžtakž zabalit do stříbrné fólie na pečení a šup s ním na trh. Na trhu je kravál, to si musíte stoupnout na bednu od piva a zahulákat do davu: „Výýýhodná nabídka, prodám mrzáka, výýýhodná nabídka.“ Ženské se podiví, okouknou, ty mazanější přijdou blíž a s pochybovačně zkřivenou pusou zadrmolí: „A k čemu je to dobrý, hodí se to na polívku, je to starý nebo čerstvý, a ukažte, sáhnu si.“ Roztrhnou fólii a ve fólii spokojená Karolínka, které se teď říká Děťátko, protože holka má pořád radost, bůhví z čeho a proč. Pusinka se usmívá, hokynářka nemešká a začíná vychvalovat: „Nádherná a hladká pokožka pokrytá hedvábnými chloupky se ideálně hodí na rozpálený gril – bez podpalovače.“ A jedna ze sousedek, ta, co jí loni stodola shořela, šla za starostou, i když teď už to není starosta, ale přímo primátor téměř hlavního města. A ona spustí, oblečená do kostýmku, co se nemusí žehlit, propoceného v podpaží: ze všeho nejdřív jsem chtěla upozornit, že jsem svobodná matka s dítětem, bez podpory. Primátor starosta hledí do dálky, kde na stěně visí reprodukce Chopinova pomníku, a začíná se nořit do vyhlídek polského státu. Smůla s tím primátorem, návštěva u něj byla k ničemu, baba odešla s nepořízenou.

Přišla zato k Děťátku jako k blyštivému pokladu a hned ho poznala.

Ale ale, to vlastní matka prodává děcko za bílého dne? A myslí si, že když ho za prachy prodá, tak celá vesnice zapomene, že její babička ve čtyřicátým čtvrtým s pomocí Skopčáků zavraždila lidi? No to zrovna, leda přes naši mrtvolu, skandál, policijéééé, vražda, koncentrační tábor pro narozené děti, eutanazie s nekrofilií uprostřed náměstí.

Danutu její představy trochu vyděsily. Otupěle stála uprostřed scházejících se davů a už si nebyla jistá tím, co se jí ještě před chvílí zdálo jako geniální nápad. Možná se zachovala příliš zbrkle, možná by neměla prodávat děcko za nějakých dvacet zlotých za kilo.

Matka Danuta s vykroucenýma nohama se vracela z trhu, rozbalovala stříbrnou fólii a rezignovaně ukládala Děťátko do postele. Prodat se ho nepodařilo a ještě se lidé rozzlobili, a k čemu to, proč vlastně vycházet z domu. Nemá smysl vydávat se ven z našeho maličkého světa, skládajícího se z důvěrně známých, samozřejmých věcí. Venku je to vždycky těžší, a i beztak – nenapracuje se snad dost? My přece trpíme domácí chorobou, chorobou!

U Děťátka doma je dusno, okna se dají otevírat jen v létě, když je teplo. Jinak zafouká, holka prochladne, a zápal plic je na světě. Nebo se může přihodit i něco horšího, nějaká infekce ze vzduchu, městský smog a zbytky po Černobylu. V pokoji je tak cítit zápach nemoci, jako by taková divná mlha, jako by něco ne úplně krystalického zakrývalo pohled na všechno to zlé.

Svět mimo pokoj připomíná matce běhání, jak ráno rychle běží pro chleba, vyděšená, jestli ve chvíli, kdy jí pokladní vrací drobné, její dítě právě neumírá. Věci v městečku nevyřizuje. Ona je oblétává.

Nad Děťátkem pověsila matka celou sbírku obrázků, aby tu bylo barevně a vesele.

Fotky zvířátek, například všemi zbožňované kočičky, pejsci nebo žirafa se směšným výrazem, které vystříhala z novin. Dodávaly místnosti dětský charakter.

Je tu i vyšívaný obrázek papeže Poláka připomínající, co já vím, ručník nebo tenkou utěrku. Papež má přimhouřené oči, už se na to všechno nechce dívat. I Děťátko odvrací zrak, protože na stěně mělo být příjemně, a místo toho je to jedna velká hrobka. Na hřebíku se pohupuje kříž s neživým člověkem, rozkýve se při každém závanu větru. Jako by tančil v rytmu makabrózní hudby. Krucifix neutěšuje, ó, neutěšuje, těžkou situaci neusnadňuje. Krom toho Ježíš se i tak má líp, protože má ruce a nohy. Tu někomu zamává, nohu obuje do sandálu. A ne: pořád jenom nafouknuté břicho, zadek a unavená hlava.

Sladce lepkavá nota nevyléčitelné životní dysfunkce. Všechno ve starém domě – děravé záclony, děravá střecha i děravá podlaha – bylo připomínkou Oné Strašné Tragédie, jakou je narození nepovedeného dítěte v podobě vegetující hromádky tělíčka. Protože ta barabizna nic nepřipomíná. No možná celkový stav rodiny. Uvnitř nábytek pamatující lepší časy. Nábytek, na kterém spali jeden vedle druhého lidé vyhnaní z hlavního města. To bylo dávno. Není pravda, že ve čtyřicátém čtvrtém. Během naší svaté války, co nejednoho vykuchala a ze všech těch nervů lidem nadělala žaludeční vředy.

A přitom mohlo být tak dobře. Ve svých snech běhá Děťátko s ručičkama a nožičkama po dvorku se svými vrstevníky, kouří na školním záchodě, za zády učitelky dělá obličeje. No co, nepříznivá směs genů, chromozomů, zygot a spermií zamíchala s mladickými plány. Holčička leží v povlečení s motivem erotické dvojice na pozadí zapadajícího slunce. Krmí ji a přebalují jako ubohé mrně, a přitom ona by měla zanedlouho přebalovat své vlastní potomky.

Nehybné a uslintané Děťátko mrkalo a pohybem hlavy na sebe upozorňovalo. Ach, něco chce zachroptět do ucha. Kdyby tak měla možnost sama dýchat, volně a z plných plic. Aspoň před samou smrtí. Dobrá, musí se k ní jít, trochu smrdí a může nás nakazit svým mrzáctvím, ale co člověk neudělá pro vlastní dobrý pocit a politickou korektnost. A Děťátko bezhlasně supí: vezměte mě odsud, z tohohle domu, od mé matky, od mého těla, vezměte mě na procházku.

(…)

K narozeninám dostalo Děťátko od strýce hi-fi věž: baňatého robota s rádiem, CD přehrávačem a trčící anténou. Děťátku se líbí disco, co hraje Eska, ale máma tvrdošíjně nastavuje 89 MHz a celý den poslouchá jen „zdrávasmariamilostiplná“ a číslo konta, kam můžete Marii poslat nějaké ty drobné. Matka nemá peníze, ale každý měsíc běhá se složenkou osvobozenou od poštovního poplatku a platí, přehazuje drobné, na kolenou už čeká u okýnka a odpočítává zloté. Tu na rafinerie, tu na boj s židokomunou, tu na své vlastní spasení, Danuty Mutter, rozené Vater, a na spasení své dcery, nešťastným osudem stižené Karolínky. Matka nevěřila v nebe, Boha a to všechno, ale pro každý případ jednala tak, aby jí nikdo nemohl nic vyčítat. Pro dobro rodiny a pro spasení.

A jak bylo víc peněz z důchodu a rodinných přídavků, platilo se na Výbor boje s komíny. Šlo o to, že kolem Varšavy vyrůstalo pořád víc komínů, hlavně těch volně stojících. Nějaké tajné síly instalovaly na jejich vršcích radary a blikající diody, které měly za cíl ozářit co největší počet lidí. Alergie, hodnotový relativismus a deprese – to jsou důsledky záření! Polská vláda se souhlasem Bruselu vypracovala tajný plán odposlechu Poláků katolíků a všude kolem nich vybudovala moderní vysílače vysoké kvality. Povídá se, že dokonce i do záchodových prkýnek instalovali mikrokamery, aby mohli dohlížet na svůj poddaný lid. Ale na nás tyhle fígle nezkoušejte, ne na lidi doživotní opozice! Vznikl spontánní výbor vedený paní Halinou Kudźko ze sídliště Ursus, která požadovala úplné zbourání všech komínů vyšších než pět metrů. A peněžní sbírka byla na nákup co největšího množství trinitrotoluenu, aby se mohly ty špiclovské kurvy vyhodit do povětří. Kromě toho je paní Halina v důchodu, no a z něčeho žít musí.

Děťátko hrozně rádo pozorovalo komíny. Mrkalo svým kaleidoskopickým víčkem do rytmu svítící diody. Před usnutím je to nejlepší způsob na zklidnění, na odpočinek. A matka podrážděně odvracela zrak a jako vždycky proklínala svůj osud.

První otázka, kterou slyší matka, jíž se narodilo postižené dítě: co jste udělala špatného, že vás Bůh tak potrestal genetickými vadami? K čemu ve vašem životě došlo, že si dítě během porodu omotalo krk pupeční šňůrou a na chvíli se přidusilo? Výsledkem bylo nedokrvení mozku a nevratné poškození organismu. Jak moc jste v současném i tom minulém životě hřešila, že teď dítěti teče slina po bradě, kape mu na břicho, vytéká ze zaschlých rtů?

Já? Co jsem udělala? No nic, přísahám.

Ale ráda bych nějak změnila osud svého dítěte. Pro něj můžu vkleče uklidit všechny pokoje v nebi, umýt okna u svatého Petra, postarat se o nevlastní dceru Maří Magdalény. Cokoli. Mohla bych dokonce namasírovat záda všem andílkům, kdyby se jim zachtělo. Kdykoli.

Prosím vás, to je zbytečné, vaše snaha už nic nezmění. A to proto, že hříchy o generaci zpět se taky počítají, a ve vaší kartotéce, v pořadači nazvaném „K věčnému pokání, aby si to zapamatovaly nadosmrti“, je napsáno: na hovno až do konce dnů. Nepovolit, ohnout hřbet, a ať se všichni dívají a neopovažují se pomoct.

Někde se historická spravedlnost musí projevit, někde se musí vyžít. Jako hnis, který proniká pod povrch pokožky a v určitou chvíli pod ní bobtná, vybuchuje, neodvratně vytéká na povrch.

No, smrdí, to víme, není to příjemné, spíš odporné. Ale zastavit se to nedá.

Kdo rozhoduje o tom, komu má prasknout kůže pod náporem hromadících se výměšků?

Taková speciální komise složená ze slavnostně vybraných osob. Nazývají se Strážci rány a chtějí zůstat v anonymitě, aby se tak vyhnuli nekonečným procesím ztrápených rodičů, kterým dítě umírá v náručí. Chodili by, naříkali: „proč jááá?“, „proč myyy?“. Nemělo by to příliš smyslu, protože rozhodnutí komise je neodvolatelné, neexistuje pro něj žádný soud. Ti ubozí lidé si to neuvědomují, proto tak vyvádějí a pořád dokola se vztekají. Dejte už s tím pokoj, nic tím nezměníte.

Z polského originálu Dzidzia (Świat Książki, Warszawa 2009) přeložila Michala Benešová.