Jakýpak výprask, vítězství to bylo! Nová (pravděpodobná) koalice nebude se svými 118 poslaneckými mandáty potřebovat přeběhlíky, investoři se radují, koruna si vede dobře. Za výprask může takové výsledky považovat jen levice, která ulehla, jak si ustlala.
Opravdu je důvod k optimistické naději? Pokud nebereme příliš vážně předpovědi o blízkém vzestupu výroby a víme, že vyšší produkce ještě neznamená menší počet nezaměstnaných, tedy lidí zdánlivě přebytečných, není příští vládě co závidět. Těžko bychom jí také mohli předpovídat pevnou stabilitu.
Její Achillovou patou se můžou stát především poslanci či ministři za Věci veřejné. Pokud dvě skutečně pravicové strany nezvládnou tanec mezi zájmy svých voličů a sociální situací občanské většiny, strana VV začne ve vládě i ve sněmovně dělat potíže. „Nevím, kdo to vůbec je – kdo je majitelem té strany,“ prohlásil poněkud netakticky, ještě před vlastním jednáním o koalici, Karel Schwarzenberg. Právě proto, že se tato strana ke svému volebnímu úspěchu dopracovala populismem, dojde za možné kritické situace ke křižovatce, na níž nedávno stála Strana zelených: buď splní očekávání voličů, kteří vložili naděje ve stranu nového typu bez politických dinosaurů, nebo vymění populární program za teplo a výhody ministerských křesel.
Té zmíněné Strany zelených, která nedosáhla potřebných pěti procent, je škoda. Svou firemní značkou původně deklarovala účast na perspektivním společenském trendu, avšak podíl na výkonné moci byl pro Bursíkovo vedení přitažlivější než naděje voličů, co ji poslali do sněmovny, a víc než příbuzenství se Zelenými v Evropě. Požadovanou a očekávanou změnu v domácí politické aréně proto vystřídal obraz partaje stejné jako ty druhé. Není příliš troufalé očekávat, že s podobným dilematem se setkají i Věci veřejné, troufalé by bylo předvídat, jak je vyřeší.
Ti, co se přiblížili
Spíš ze sentimentality než ze ztráty výrazného ideového proudu můžeme litovat neúspěchu KDU-ČSL. I když tuto stranu nelze ztotožňovat s katolickou církví, její choroby, stárnutí a pošramocená pověst jsou si podobné. Téměř století působili lidovci na českém politickém jevišti, aby je dnes beze slávy opustili?
Za radostný – a to snad bez ohledu na osobní orientaci – lze naopak považovat neúspěch dalších dvou stran, které pěti procent hlasů nedosáhly. Zemanova strana práv občanů je sotva něco jiného než (celkem úspěšná) snaha poškodit sociální demokracii. Navíc je tato snaha zjevně motivovaná osobním roztrpčením. V případě Miloše Zemana stejně jako při každém obdobném rozhodování by měl voliče varovat (a zřejmě také varoval) jakýkoli náznak politikovy ješitnosti.
Stranou Suverenita a její předsedkyní, schopnou navázat nejrůznější politická partnerství, je asi zbytečné se zabývat. Zajímavé by ovšem bylo znát věkový a občanský profil jejích voličů. Že jich bylo víc než sto devadesát tisíc a v případě zemanovců ještě o třicet tisíc víc, je skutečnost málo překvapivá, nicméně smutná. Sto pět milionů korun, které budou oběma stranám ze státního rozpočtu postupně vyplaceny, přijdou panu Šloufovi a paní Bobošíkové dozajista vhod, není to však závist, pro niž je oběma stranám nepřejeme.
Mají a máme o čem přemýšlet
Nejvíc podnětů k zamyšlení nad volebními výsledky mají zřejmě sociální demokraté. Přibližně od chvíle, kdy Jiří Paroubek vyhlásil Ústavní soud za zloděje svého volebního vítězství, šlo to s ČSSD z kopce. Svou roli určitě sehrála také Paroubkova ješitnost, projevující se nabubřelými výroky a soustředěním na nešvary politických konkurentů.
Je na této politické straně, aby s upřímnou rozvahou dokázala pojmenovat všechny chyby, jichž se (nejen v předvolební době) dopustila, a aby se vrátila ke své podstatě, pro niž byla po dlouhá desetiletí právem chápána jako zastánce lidí pracujících za mzdu. Aby, jak se nedávno vyjádřil Erazim Kohák, využila příležitosti k novému setkání u břevnovského Kaštanu, kde byla v předminulém století založena. Úloha opozice může této straně jen prospět. Alespoň tím, že nejméně na čtyři roky přestane být výtahem k moci a k lukrativním funkcím, tedy magnetem, který přitahuje osoby schopné tuto stranu kdykoli vyměnit za jinou.
Strany, které se nyní ujmou vlády, mohou i nemusejí mít k přemýšlení celé čtyři roky. O jejich pozici se zasloužila současná řecká situace, obmyslně prezentovaná jako nepochybný český osud, jestliže ve volbách zvítězí socialisté. Jestliže rozpočtovou odpovědnost, jak to nazývají, svěří neviditelné ruce trhu, kterou vždy vyznávali zakladatelé našich pravicových stran a voliči z řad zbohatlíků, větev, na niž usednou, bude přetížená.
Nejvíc námětů k uvažování budou ovšem mít sami občané, ať voliči nebo ti čtyři z deseti, kteří se k volebním urnám neobtěžovali. Především pak voliči z nejmladších kategorií, pro které se stalo módou nekriticky papouškovat pravicovou mantru a spolupořádat kolový hon na Jiřího Paroubka. Je to podobné, jako když se vám někdo svěří, že by současný svět ochotně vyměnil za život v antickém Římě nebo v našem devatenáctém století či ve staré Anglii. Určitě si přitom sám sebe nepředstavuje jako otroka ani jako továrního dělníka se čtrnáctihodinovou pracovní dobou či příslušníka londýnské chudiny, byť jedni, druzí i třetí v těchto společnostech výrazně převládali. Nikomu z adeptů dospělosti neuškodí, když připustí, že pravděpodobně nebude mezi vyvolenými (rozuměj bohatými) a když bude na svou budoucnost více pohlížet z hlediska lidí, pro které miliony nejsou zanedbatelným obnosem.
Autor je historik.