Pražskému PORGu, Prvnímu obnovenému reálnému gymnáziu, posílá jeden z absolventů k dvacátým narozeninám nejednoznačnou zdravici. Uvažuje v ní o významu soukromých elitních škol v současné české společnosti.
Když jsem na PORG přišel poprvé, bylo jaro 1996, školou ještě trochu vanula atmosféra porevolučního nadšení a občanské aktivity počátku let devadesátých. V některých předmětech se prvoplánové didaktično vytrácelo ve prospěch diskuse. O osm let později visela na třídní nástěnce tabulka s dosaženými známkami z matematiky, občas okořeněná ústní poznámkou, kdo je premiant a kdo by se měl ještě zlepšit. Místo porevolučního nadšení čpěl nad naší třídou lehký závan paternalismu. Doba se změnila. Demokracie se stala klausokracií (v zámku i v podzámčí), škola chovnou stájí orientovanou na prospěch, mezinárodní jazykové zkoušky a žebříčky celostátních školských hitparád. Ideálním rodičem se stal vytížený podnikatel, který má svých starostí dost, dvakrát ročně pošle složenku se školným a do ničeho moc nekecá. Však my už si tu školu nějak zařídíme a sami víme nejlíp jak. Jakýsi zmenšený model postoje politiků k daňovým poplatníkům v celém státě. Koukej, aby ses uživil, případně to někam dotáhl, a do ostatního se nám nepleť.
Škola jako záplata
Soukromá škola je umělá zeď, oddělující hrstku movitějších od většiny těch druhých. Čím víc takových zdí vyroste, tím víc bude jednou v naší malé vzdělané zemi funkčně negramotných a pologramotných, a tím víc bude jednou v naší malé klidné zemi gangů a ghett. Soukromá škola je nouzové řešení, něco jako záplata na prošoupaných kalhotách nebo nádoby pod děravou střechou – střecha a nádoby jsou někdejší příměr zakladatele naší školy Ondřeje Šteffla. Kdyby se opravila střecha, nebudou nádoby potřeba. Ondřej Šteffl odešel po pár letech realizovat své představy systémověji: pracuje na výzkumu a reformě vzdělávací soustavy jako celku. Opravuje střechu. Je to symptomatické. Dnešní ředitel Václav Klaus přišel, viděl, zvítězil, a po deseti letech si splnil svůj sen o elitní škole. Obšívá záplatu. Je to symptomatické.
Splnění snu mu umožnil roku 2007 štědrý dar Martina Romana, šéfa energetického gigantu ČEZ. Většina peněz byla využita k výstavbě sesterských škol v Praze 4, menší část pro potřeby původního PORGu v Praze-Libni. Tezi o „škole pro bohaté“ popřel sponzor poukazem na své filantropické záměry a na komplexní systém stipendií. Ředitel Klaus zhodnotil proměnu školy metaforou o dětských letech a věku dospělosti a lapidárnější metaforou motoristickou: „Zatímco současný PORG je podle něho fabií ve vzdělání, nová ,Romanova škola bude luxusnějším superbem.“ (Hospodářské noviny, 29. 5. 2007) Jaká je situace dnes? PORG expanduje do chystaných poboček v Ostravě a Plzni. Reklamní slogan „malá škola rodinného typu“ nabývá na dvojsmyslnosti obsazením správní rady, v níž jméno Roman(ová) figuruje hned třikrát. Přeměna z pomalé a poruchové fabie v rychlý superb je dokonána. Nuže, jen dál a výš, žeňme se kupředu, vstříc světlým zítřkům. Anebo se na směřování školy podívejme kritičtěji.
Škola jako značka a jméno
Kult Úspěchu a Výkonu není všechno. Absolventy, kteří studují prestižní univerzity nebo už pár let po maturitě školu sponzorují, se škola samozřejmě chlubí nejraději. Ale někde jako by chyběl morální podtext těchto úspěchů. K čemu mi je napapaný funkcionář strany, se kterou se nemohu ztotožnit? K čemu úspěšný tiskový mluvčí, pokud zaštiťuje firmu, důmyslně obírající řadové občany? A držím-li se naopak tržních argumentů: k čemu vlastně tolik vysokoškoláků, když dnes bakaláři dláždíme ulice a na trhu práce je poptávka po řemeslech? Někdy mám dojem, že nejlepší kariéru z naší třídy udělal spolužák kovář. Šest let si četl pod lavicí, dělal si, co ho bavilo, a nikým se nenechal konformovat. Pak naposledy přišel (v kanadách!), se ctí odmaturoval (z filosofie!), a odešel – na umělecké řemeslo. Dnes čtvrtým rokem pracuje na venkově, dělá si, co ho baví, a na rozdíl od mnoha ekonomických či politických parazitů vytváří možná hodnoty smysluplnější. Úspěch si každý představujeme po svém. Autenticita je důležitější než mít dobré známky a „někam to dotáhnout“.
Elitnost jako heslo dne je ošidná. Očkuje meritokratické myšlení lidem na předělu mezi dětstvím a dospělostí – tedy vesměs dříve, než by se sami něčím zasloužili. Jednorozměrný člověk, zaměřený na Výkon a na Úspěch (byť třebas solidně instrumentálně vzdělaný), je nebezpečný – protože stoupá vzhůru po hřbetech druhých, protože pilně pracuje a nezlobí, a kromě neoliberálního zřízení může v budoucnu dláždit cestu i úplně jiným režimům (těm více „neo-“ a méně „liberálním“). Systém prospěchových a sociálních stipendií působí možná jako dobré alibi, ale vnucuje se otázka, zda obdarované studenty politicky nezavazují – o darech štědrých sponzorů nemluvě. Škola si vybojovala nezávislost na kaceřovaném státu, ale nahrazuje ji závislostí jinou: na poptávce movitých rodičů, na vůli vlivných dárců. Závislost nemizí, jen se přeměňuje (podobný princip jsme kdysi brali ve fyzice a říká se mu tuším „zákon zachování energie“).
Nevěřte řečem o elitnosti. Pocit, že jste jako studenti soukromého gymnázia něco lepšího, je přelud. Princip Gaussovy křivky tu platí jako všude jinde. Mezi mými pedagogy a spolužáky vystřídali se za ta léta lidé talentovaní, charismatičtí i lidé veskrze průměrní. Školy jako značky a jména přetrvávají jako anachronická slupka i poté, co se obsah změnil. Křemencárna, Arcibiskupské gymnázium, Akademické gymnázium… (zůstaneme-li v Praze). Profesorský sbor se od založení párkrát zkonformuje, vymře či je vyházen, prodělá pár okupací, normalizací a ekonomických transformací. Co zbývá, je často jen to jméno – a obligátní zaklínadlo tradice.
Co mi PORG dal?
Porg mi dal spoustu známých, několik kamarádů a pár přátel. Naučil mne, že v kapitalistické džungli je každý nahraditelný (vzpomínám na každoroční folklór reparátů), a že matematika je vědou vůči neoliberalismu odolnou, kdežto zeměpis nikoli. Naučil mne nebát se subtilního a ezoterického – nebýt PORGu, možná bych se dnes nevěnoval právě sociálním dějinám, nekoketoval s mezioborovostí a s historickými komparacemi. Dal mi opojnou iluzi výjimečnosti a zjednodušující představu, že státní školství je ta libeňská základka, od jejíchž žáků dostaneme občas přes držku (jakpak asi viděli soukromé školství oni?). Nenaučil mne skromnosti a pokoře – opojná iluze výjimečnosti i zjednodušující představa státního školství se po maturitě rozplynuly, a já se pak často nechával mile překvapit, kolik z mých zajímavých a myslících spolužáků, kamarádů, přítelkyň pochází z bezvýznamných státních gymnázií. Byl to takový zdravý šok jedináčka, kterému se narodí mladší sourozenec. Zaplaťpámbu za něj. Rodiče nám dali život, ale jak rosteme, osamostatňujeme se. Školitel v semináři nám radí, jak psát vědeckou práci, ale často zjistíme, že to zvládneme sami. A také po letech na sebelepší soukromé škole se někdy dostaví pocit, že by to asi bývalo šlo i bez ní. Elitní vzdělání není všechno. Ty nejdůležitější věci – morální integrita, myšlenková nezávislost, láska, štěstí, charakter – jsou v životě beztak zadarmo. Jsou dost obyčejné a neelitní. A ve výročních zprávách a žebříčcích úspěšnosti se dají vykazovat těžko, nebo vůbec.
Autor je absolvent Prvního obnoveného reálného gymnázia a student historie na FF UK.