Festival Colours Of Ostrava se z přehlídky world music stal žánrově méně ohraničenou přehlídkou. Přibral pod svá křídla pop music, a jak vidno, na obecenstvo to platí.
I když se jubilejní, desátý ročník festivalu Colours of Ostrava bude konat až příští rok, už letos jsou mnohé důvody k rekapitulacím. Colours totiž nepochybně dospěly k jisté hranici svých možností: lístky byly vyprodány už několik týdnů před začátkem festivalu, navíc se teď poprvé vůbec neprodávaly jednodenní vstupenky. Nárůst posluchačského zájmu byl zřetelný i v minulých letech, ale ceduli „Vyprodáno“ zatím pořadatelé vyvěsili jen jednou, na jeden loňský večer. Jednorázový nával publika na vystoupení hvězdy by ještě nemusel zas tak mnoho znamenat. Od letoška je však jasné, že pořadatelé opravdu mohou mít všechny důvody ke spokojenosti – soustavně rostoucí posluchačský zájem dosáhl maxima.
New York, New York!
Možná se festival náporu fanoušků v budoucnu nějak přizpůsobí, významnější rozšiřování areálu je ale dost těžko představitelné. Nejzásadnější změna se v tomto směru udála už v červenci 2004, při třetím ročníku. Posunutí hlavního pódia z centra města k slezskoostravskému hradu tehdy zlepšilo dostupnost jednotlivých programů – druhá velká scéna na Černé louce tak je vzdálena jen pár minut chůze. Počet pódií se mezitím dál rozrůstal: důležité bylo hlavně zahájení koncertů v evangelickém kostele v Českobratrské ulici, kde od roku 2007 proběhla řada jedinečných vystoupení, ať už šlo o duchovní, klasickou, jazzovou nebo etnickou hudbu.
Letos na Colours of Ostrava v nejvytíženějších dnech – v pátek a v sobotu – souběžně fungovalo hned čtrnáct pódií; jsou v tom však započítány i přidružené programy, rozeseté po centru města, kam patřila divadla, filmové projekce, workshopy či taneční projekty. Mnohé z nich měly jen marginální význam a většina návštěvníků se ani nenamáhala zjišťovat, kde se tyto vedlejší scény nacházejí. Opravdu důležitá novinka byla letos jediná: New York City Stage na Černé louce, hned u vstupu do areálu. Je s podivem, že tak rozsáhlý a atraktivně umístěný prostor nebyl dosud pro návštěvníky festivalu otevřen. Každopádně se jeho využití letos spojilo s nápaditou a koncepčně dotaženou dramaturgií: New York City Stage rozhodně patřila k nejzajímavějším scénám.
Colours of Ostrava jsou opravdu v dobré pozici: zájem publika se totiž spojuje se stabilně vysokou uměleckou úrovní festivalu, což recenzenti potvrzují téměř jednohlasně. A prestižní akce má zároveň podporu města, kulturních institucí i sponzorů. Ředitelka festivalu Zlata Holušová byla už dávno před vznikem festivalu zanícenou propagátorkou world music a vůbec hudby, která má daleko k šedivému průměru. Od počátku tedy má na festivalu hlavní slovo vytříbený vkus pořadatelů. Rozsah přehlídky si samozřejmě brzy vynutil účast skutečných hvězd, což někdy s původní ideou festivalu korespondovalo skvěle (například Robert Plant před čtyřmi lety), jindy méně. Ale ani občasná účast popových hvězd nic nemění na faktu, že slavná jména dokázala přitáhnout řadu posluchačů, kteří si tak vyslechli spoustu hudby, již by asi normálně nevyhledávali. Tato „výchovná“ funkce festivalu funguje naprosto přirozeně už léta.
Iggy stále žije!
Letošní ročník asi nebyl tak zcela výjimečný – což je ovšem vzhledem ke stabilní výjimečnosti celého festivalu velmi relativní konstatování. Hvězdy z největších pódií už v Česku většinou hrály: Iggy Pop překvapuje hlavně tím, že je vzdor věku stále ve skvělé formě, jinak nabídl publiku přesně to, co se od něj dalo čekat. Cranberries na jevišti dost zaostávají za vycizelovaností studiových nahrávek, což v Ostravě ještě podtrhlo špatné nazvučení začátku koncertu; ale možná tady byla na vině těsně odeznělá průtrž mračen.
Velmi pozoruhodné bylo vystoupení ansámblu The Gypsy Queens And Kings, hlavní atrakce čtvrtečního programu. Ještě před pár lety by nápad vybrat mezi hlavní hvězdy tak velkého festivalu cikánskou dechovku z Rumunska vypadal jako absurdní žert; ale v Ostravě to dopadlo skvěle. Ještě víc zajímavé hudby znělo na menších pódiích, ať už to byla izraelská zpěvačka Mor Karbasi, Vietnamka Huong Thanh, irský zpěvák Iarla Ó Lionáird i umělci, od nichž se zas tak moc čekat nedalo: třeba poslední pozůstalý z Ramones, bubeník Marky; tahle přehlídka punkových hitů měla energii i ducha. Byla zde také řada pominutelných vystoupení, ale to je pochopitelné – zvlášť u přehlídky, která trvá čtyři dny, začíná většinou brzo odpoledne a končí pozdě v noci. Jisté však je, že tenhle festival už nepotřebuje růst do šíře a také nemusí získávat diváky komerčními ústupky.
Autor je hudební publicista.
Colours Of Ostrava. Ostrava, 15.–18. 7. 2010.