Přesvědčit na třetí pokus

Staršími básněmi Ladislava Puršla, ač poněkud bezbarvými, přece jen probleskoval autorův talent (zejména ve druhé sbírce Mločí mapa z roku 2008, viz A2 č. 6/2009). Optimisticky založený čtenář proto nejspíš otevře nový svazek s jistým očekáváním. Co když se autorovi napotřetí přece jen podaří přijít s verši, které by v úhrnu nebyly jen kultivovaným potvrzením té nejběžnější stávající konvence?

Od andělů ke každodennosti

Už po několika stránkách nové sbírky Záznam je to jasné: Puršl se rozhodl pro překvapivě radikální změnu poetiky. Patos na hraně kýče z Paměti vody (2004), v němž pro samé anděly, hady, „zlé duchy“ a „bledé stěny“ není kam šlápnout, i poněkud ohranou přízračnou melancholii s funebrálními motivy v Mločí mapě přenechal jiným – a oběma nohama stanul na zrádné půdě takzvané každodennosti.

Po prvním přečtení celé sbírky by to člověk skoro označil za přestup roku – Puršl básní s dříve netušenou lehkostí, samozřejmostí a imponující nonšalancí, ba co víc, někdejší skalní patetik si pustí do veršů i humor, pokud se sám přirozeně nabízí (kdy jste se u současné poezie naposledy zasmáli a nebylo to ironické zachechtání?). Autor už nerovná slova do latě, aby za každou cenu vytvořila Poezii, a zachází s nimi sice s nezbytným respektem, ale bez dřívější křečovitosti. Díky tomu konečně může skutečně tvořit, a snad i díky předchozím zkušenostem se mu to leckdy daří přesvědčivěji než leckomu z dalších básníků „oslovených realitou“. Neopisuje a nevypisuje se, natož aby jen chudě popisoval – místo toho prvotní impuls vnímavě přetváří v nový, svébytný celek, a to s vyváženým přispěním intelektu i intuice: „Otec si zouvá pracovní boty,/ jedna padá na zem, oválným tunelem/ vtahuje noc, nadechne ji do sebe/ a vydechne malá zvířata na zeď zahrady.// Neviditelná struna oddělila tkáň,/ prověšená kapka se téměř dotýká země.“

Otevření tajené místnosti

K tomu, aby básně nebyly přespříliš hruškovské, jim pomáhá onen „zenový“ rozměr, avizovaný v textu na obálce (jenž jinak svou přímočarou chlubivostí může nadělat víc škody než užitku). S inspirací Východem si u nás básníci pohrávají rádi a často, a to napříč poetikami i generacemi, takže to v kontextu současné poezie zdaleka není nic exotického. V tomto aspektu se ovšem Záznam, věren svému názvu, docela dobře vyhýbá vnější efektnosti a dalším svodům (doslovných nápověd typu „mysl vystupuje/ z ulpívání“ tu není mnoho). Žádné „východní“ hrátky s formou či tematikou, ale symptomaticky pozměněný způsob nazírání. Pohled lyrického subjektu je pozorný, a přitom „nebere vše“, dává si na čas, než ze změti každodenních banalit uloví moment, díky němuž se cosi změní, prolomí, vymkne, „otevře tajenou místnost“ – a pak umlkne, zaznamenán s veškerou básnickou přesností („Smích leze po stěně/ jako mokrá skvrna.“). Takzvaná skutečnost nemá, alespoň v této poezii, jinou možnost než pokaždé znovu uniknut, uhnout před zvěcněním a braním „od kusu“. V tom lze spatřovat, neobávámeli se velkých slov, etický i filosofický rozměr nových Puršlových básní. Název sbírky, Záznam, tedy nakonec vyznívá spíš polemicky a rozporuplně: je to záznam, který není záznamem (v běžném slova smyslu) – a právě proto je tak přesný.

Setrvačnost tíhy i lehkosti

Puršlova nová sbírka má ovšem tu přednost i úskalí, že se dobře čte. Jenže právě druhé, třetí či další čtení odhalí, že se s chválou není třeba ukvapovat. V druhé polovině sbírky autor začíná hřešit na to, že mu to jde tak dobře od ruky, a další básně jako by přibývaly tak trochu ze setrvačnosti. Některé z nich navíc neunesou vlastní tíhu, anebo naopak (častěji) lehkost. Zázračná proměna banality v mnohoznačně rozbíhavou událost vybízející k meditativnímu zahloubání či, jak se píše na obálce, „sebeironicky důvtipné účasti“, se pak zkrátka nekoná, neb se konat nemůže. Citujme třeba (celou) báseň Babička: „Zakletá ve fotografii/ den ze dne žloutne,/ ale má alespoň/ dostatek světla.“ Dobře, a dál?

Pár nepovedených veršů, stejně jako povědomé tóny tu rudčenkovské („pokoje naplnila slast“), tu borkovcovské (U snídaně), tu dokonce kolmačkovské (Meluzíny), ovšem nemění nic podstatného na tom, že obrat o dobrých sto osmdesát stupňů se Ladislavu Puršlovi vydařil – a že rozhodně není třeba činit v dohledné době další.

Autorka je bohemistka.