Ten, který tyká Demlovu kraji

Studie shrnuté v knize Čin a slovo vznikaly od konce šedesátých let až do současnosti – podle toho, kdy se autorovi naskytly „demlovské příležitosti“. Také žánry jsou různorodé – diplomová práce, doslov, přednáška, interpretace atd., vše je řazeno chronologicky. Napříč všemi útvary se tu o Jakubu Demlovi nepojednává ani životopisně, ale ani to není přísně vědecký rozbor Demlovy poetiky. Je to vyvážená kombinace obého, protože v Demlově případě oddělit život od díla úplně nejde. Autor je však ani neslučuje, nýbrž pečlivě odvažuje, co je z Demlova života relevantní pro básnické dílo a naopak.

Čin básníka

Vladimír Binar už od počátku svého demlovského bádání, tj. od své diplomové práce z roku 1968, zvolil velmi inspirativní přístup – vyhnul se klišé, která se o Demlovi tradovala, a hledal něco, co Demlovo dílo i osobnost sjednocuje, respektive co je jako konstanta společné všem jejím peripetiím. Jednu z těchto konstant postihuje i název, odkazující na samizdatový sborník demlovských studií: je to čin a slovo, snaha přijít k lidem skrze slovo – čin básníka.

Tahle souvislost naznačuje, čím je Binarův výklad dodnes tak průkopnický: tím, jak dokáže neúhybně sledovat jednotící linku Demlova rozsáhlého díla a zároveň nespouštět ze zřetele všechny odbočky, které se po opsání velkého oblouku zas připojují zpět nebo se splétají navzájem. A ke všemu dokáže tyhle „ponorné spojitosti prostupující celým Demlovým dílem a odkazující k jeho vývojové celistvosti“ sledovat na rovině života i díla i v jejich vzájemných průnicích.

Binar ve svých studiích pojmenoval základní motivy, které jsou vlastní Demlovu dílu od počátku až do jeho konce – motiv dětství, světla, smrti, postava matky, sestry atd. A následně kolem těchto motivů krouží (kroužení je možné s nadsázkou označit za základní Binarovu metodu – oprávněnou, protože Demlovo specifické dílo ji vyžaduje). Sledováním konstantních motivů v různých žánrech a obdobích Demlovy tvorby se pak vyjevuje převratné poznání: že více než sto knih, které Deml za svého života vydal, tvoří ve skutečnosti knihu jedinou, do sebe složitě zacyklenou. Nejenže se poslední Demlova báseň Zjevení vrací zas až na počátek šedesátileté tvorby – k Otokaru Březinovi –, ale navíc se odhalují cykly vnitřní, soustředěné vždy kolem základního díla daného období – kolem Hradu smrti, Mohyly a posléze kolem Zapomenutého světla.

Tento postup použili v sedmdesátých letech s Bedřichem Fučíkem při komponování samizdatového Díla Jakuba Demla a nutno říct, že dosud nikdo nevymyslel pro Demla uspořádání nosnější – které by respektovalo vnitřní logiku díla a zároveň přání autora samotného. A tato metoda jim pohohla rozklíčovat i zdánlivé paradoxy Demlova díla, které můžou čtenáře buď na celý život přilákat jako tajemství, jež chce pochopit, anebo ho na celý život odpudit jako nesouvislý blábol. Tak například „temné“ knihy Hrad smrti a Tanec smrti a „světlé“ knihy Miriam a Moji přátelé mohou stát vedle sebe z toho důvodu, že „smrt, zánik je základním poměrem, v němž vystupují podstatné hodnoty věcí, života, lásky a pravdy“.

Bourání stereotypů

Několikrát za život se musel Deml bránit žalobám za urážky a marně vysvětloval, že u něj jde jen o básnickou nadsázku. Binar by mu bezpochyby byl dobrým advokátem. Díky tomu, že na jeho dílo uplatňuje zásadně jen měřítka literární, může například dosvědčit, že postavy Demlova „theatrum mundi“ mají sice skutečnou předlohu, ale v Demlově díle ustrnuly na jediném gestu a staly se postavami literárními, které žijí nezávisle na nositelích téhož jména v reálném světě. A proto může Binar také statečně vysvětlit (ne omluvit) další „hrubou křivdu“ spáchanou na Demlově díle – nařčení z rasově motivovaného antisemitismu za druhé světové války. Při bourání stereotypů kolem Demlova díla opouští komplexní pohled a volí strategii, která tomu lépe odpovídá – v oddílech nazvaných Osoby a obsazení čteme malé portréty jednotlivých osob Demlova „podivného románu duše“. Je to v podstatě jmenný rejstřík, ale i ten se v této knize čte jako román.

Dalším sporem, který Binarovo rozhodné slovo rozsuzuje, je místo Jakuba Demla v české literární historii. Binar vysvobodil Demla z vyhnanství mezi nezařaditelnými „expresionisty“ Jindřicha Chalupeckého a postavil ho do české literatury jako rozhodující křižovatku: Jakub Deml je dědicem baroka, Máchy a Březiny a inspiroval tak protikladné básníky, jako byl Nezval a Holan, v próze Bohumila Hrabala, žánrem deníku Jiřího Koláře, dětským viděním skutečnosti Wolkera atd., a tudíž ho není možné z české literatury vytlačovat na okraj jako podivína.

Navíc ukazuje, jak je Demlovo dílo inspirativní i pro dnešek – například tím, jak zobrazil moderního člověka a jeho vnitřní odcizení uprostřed jásajícího davu.

Návraty a kroužení

Binarovo dílo je v tolika ohledech zakladatelské, že se mu těžko něco vytýká. A místa, která snad nejsou dořečená tak, jak by si zasluhovala (například jemnější reflexe vztahu kněze a básníka v osobnosti Jakuba Demla), působí ne jako chyba, ale jako výzva pro pokračovatele.

Kniha má vlastně podobnou skladbu jako Demlovo dílo – je postavena na návratech, kroužení – některá témata se sice kvůli chronologickému řazení statí opakují, každá myšlenka se posléze vrací ke svému počátku, ale vrací se obohacena dosavadním rozletem.

Zakroužení tak dává strhující rámec celé knize. Ta začíná předmluvou o osobním „Setkávání“ s Jakubem Demlem a je zakončena souborem Binarových rozhovorů pro Lidové noviny a Revolver revue a jeho doslovem. Čtenáři je tak hned na počátku vsugerován pocit, že autorovo setkání s Demlem bylo osudové. Deml totiž své knihy položil malému Vladimíru Binarovi už do kočárku. Díky dětství prožitému v Tasově je Binar práv tykat Demlovu rodnému kraji – vždyť on jeho Mohylu nepřečetl, on ji „proputoval“!

A stejně jako Jakub Deml i Binar ochutnal krajinu všemi smysly a stejně jako on tam potkal své příští básnické dílo: „A když jsem pak ležel, nahý, na obrovském žulovém balvanu v tasovských polích a celým tělem, pokožkou, svaly, kostmi, každým atomem své bytosti nasával, hltal žár, jejž chrlila země i nebe, cítil jsem, že jsem hromosvodem, do něhož se blesky žáru vybíjejí s oslnivým, až černým sršením… Na tom tasovském balvanu jsem se dotkl něčeho, co jsem nazval hlava žáru.“

Autorka je bohemistka.