Minulé číslo A2 se věnovalo reflexi totality a padesátých let zvláště. Pokud platí, že se mnohé z naší minulosti vytěsňuje i zapomíná, tak zároveň platí, že se mnohdy oživuje to, co pro naši současnost nemá valný význam, krom instrumentálního využití historie v politickém boji. Přesněji zneužití strachu z návratu minulosti, která se balzamuje, aby budila dojem, že je stále živoucí, že je to taková oživlá mrtvola, které je třeba se bát, což přece víme z každého béčkového hororu.
Kouzelnou ukázkou může být podoba současné předvolební kampaně ODS v podobě inzerce na stranách denního tisku. Mobilizační politika byla už od roku 1992 výsostnou doménou české pravice a ODS speciálně, teprve později se to naučili všichni ostatní. Co tenkrát ještě vcelku pochopitelně dobře fungovalo, se ale po dvaceti letech od převratu – doby delší, než bylo trvání první republiky! – zdá být projevem naprosté nemohoucnosti reagovat na současná politická témata a problémy, které netrápí jen nás, ale celý tzv. civilizovaný svět. Jak z jiného světa tedy působí předvolební inzerce ODS, jež upozorňuje na to, že v roce 1948 se sociální demokracie nechala znásilnit a následně pohltit tehdejší KSČ. Aby byl strach z návratu oživlých mrtvol vskutku dostatečný, tak je vše doprovozeno fotkou Klementa Gottwalda. Skutečnost, že je strach základním stavebním prvkem mobilizační politiky (a snad už i politiky vůbec), je dnes banální pravdou. Ovšem strašit v éře globalizace návratem Gottwalda, jenž přichází v převleku za Jiřího Paroubka, je znakem totální myšlenkové impotence a snad i naprostým podceněním rozumu voličů, kteří tuší, co dnes opravdu děsí a co vyvolá jen lítostivý úsměv nad blbostí toho, jenž zaklínáním oživuje mrtvoly. Člověk by přitom nemusel sahat hluboko do historie, aby ukázal, že česká sociální demokracie je v mnoha ohledech opravdu strašidelná a z levičáka dělá bezpartijního bezdomovce. Jako by za přítomné problémy, největší nezaměstnanost od roku 1989, korupci všech a všude stále mohli ti, co v roce 1948 otočili kormidlem.
Zatímco ve světě se voliči straší až příliš živými teroristy, kteří pravidelně neváhají pro své ideály zemřít, my máme svého strašáka v podobě komunistů. Co na tom, že nám dávno nevládnou, a mobilizace proti rudému zlu tak více než cokoliv jiného připomíná vyvolávání duchů! Pohlaváři ODS a unisono s nimi drtivá většina sdělovacích prostředků nám s oblibou soustavně připomínají, že dějiny skončily v roce 1989 a my konečně prožíváme ten nejlepší z možných světů. Ten je sice zrovna v hluboké systémové krizi, ale smrtelné nebezpečí spatřují ve volebním vítězství levice, která náš kapitalismus nahlodává zevnitř, a tudíž rafinovaně. Zároveň se ale zdá, že pro ODS a její sekundanty neskončila před dvaceti lety ani studená válka a po rozpadu Sovětského svazu bojují dál, i když pomalu není s kým a protivníky je třeba volat ze záhrobí. Absurditu takového počínání si zřejmě vůbec neuvědomují.
Najdou se i tací jako senátor Štětina, kteří jiný program prostě nemají a do omrzení opakují, že nám hrozí návrat totality a musíme konečně ty komunisty zakázat. Tenhle evergreen v jejich případě získává podobu obsese, s tím rozdílem, že na tomto nutkání lze ještě stále vybudovat poměrně úspěšnou a dlouhou politickou kariéru. Uvidíme, zda to znovu zafunguje, nebo zda se voliči v případě antikomunistického bojovníka Štětiny rozhodnou, že je trápí i jiné věci než komunisté v parlamentě, jenž poslední dobou mobilizuje tak moc, až přestává plnit svou zákonodárnou funkci.
Stejně se mobilizuje i v Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož vedení by měl za dva týdny opustit dosavadní ředitel Žáček – když i většině Rady ústavu neušlo, že ten z něj vytvořil specifický politický pašalík nekonečného lustrování a deklarované vědecké poslání ústavu se zcela vytratilo. V souvislosti s kauzou ředitele nového, na něhož prasklo, že tajil svou večerní povinnou-nepovinnou účast na večerních lekcích marxismu-leninismu, se ukazuje, že praktiky, pro něž byl ústav kritizován, trvají dál i bez starého ředitele, i když možná za jeho vydatné pomoci. Když jsem v televizi poslouchal mladé nespokojené pracovníky, kteří prý v roce 1989 nedělali revoluci pro to, aby se dnes mohl ředitelem stát kdokoliv, kdo se účastnil jednoho z mnoha rituálů bývalého režimu (ač, nebo právě proto, že byl sám nestraník), uvědomil jsem si, jak mi tihle vědci připomínají svazáky. Stejná bojovnost, stejné zanícení pro věc a nakonec i podobné výrazivo. Kdo ví, co budou dnešní lustrující dělat v době, až nebude nikoho v produktivním věku, koho budou moci lustrovat. Někdy si říkám, že nakonec po vzoru svých nepřátel, kterým jsou tolik podobní, začnou pro změnu s kádrováním a následným pranýřováním potomků těch, kteří si s režimem zadali.
Mobilizace už zkrátka k politice patří, snad se brzy dočkáme i té, která bude odrážet současnost.