Dlouhohrající album Plastiků musí nutně vyvolávat nejednu otázku. Vychází devět let po smrti někdejšího výhradního autora repertoáru a baskytaristy Milana Hlavsy, muže, který svou hudbou definoval styl jedné z nejoriginálnějších skupin světového rocku. Dokázali „pozůstalí“ důstojně navázat?
Maska za maskou je první nahrávkou The Plastic People Of The Universe, na níž nejsou skladby Milana Hlavsy – když tedy pomineme stručné pietní připomenutí dávné instrumentálky Jednou nohou. Po Hlavsově smrti Plastici dál hráli hlavně jeho tvorbu, ve spolupráci s Agon Orchestra oživili dva velké celky ze sedmdesátých let (roku 2002 Obešel já polí pět – nahrávka vyšla letos v únoru u Guerilla Records) a Pašijové hry velikonoční (2004, Levné knihy). Nové skladby sice v koncertním repertoáru průběžně přibývaly, ale jen velmi nenápadně.
Problém vůbec nebyl v tom, že by skupině scházeli skladatelé: vždyť hudebníci většinou mají také vlastní projekty, které svými kompozicemi zásobují. Jenže to je něco jiného než rozšiřovat repertoár skupiny s více než čtyřicetiletou tradicí a nutně se přitom poměřovat s Milanem Hlavsou, který měl až do své smrti u Plastiků stoprocentní skladatelskou dominanci. Navíc Hlavsa dokázal právě svou autorskou exkluzivitou udržet skupině jasnou tvář: i přes všechny personální a stylové proměny nikdo nemohl pochybovat, že Plastic People stále mají nezaměnitelný zvuk. Ale sólové nahrávky Brabence, Kandla, Karafiáta (včetně skladeb pro Garáž) a Turnové jsou opravdu velmi odlišné a hrozilo nebezpečí, že spojení jejich skladatelských rukopisů vyzní jako každý pes jiná ves. Vědomí, že je téměř nemožné vystoupit ze stínu minulosti, a zároveň obtížná udržitelnost jednotného zvuku skupiny v novém repertoáru tedy byly vodou na mlýn skeptiků.
Kapela důstojně uzrálá
Zjednodušeně řečeno: skutečně tady není mnoho skladeb, které by se mohly rovnat vrcholným dílům skupiny ze sedmdesátých a osmdesátých let, a deska opravdu zní velmi různorodě. A přesto vznikla velice povedená nahrávka. Hned po vydání se jí dostalo značného recenzentského zájmu a ohlasy byly vesměs pozitivní. Možná je v tom úlevném novinářském jásotu i něco podezřelého: leckdo asi přistupoval k poslechu s velkými obavami a výsledek ho natolik příjemně překvapil, že neváhal kupit superlativy. Před devíti lety to bylo přesně naopak: o kvalitách Hlavsových skladeb na albu Líně s tebou spím předem nepochyboval snad nikdo, očekávání byla veliká – a pak zklamání z uspěchaně natočené desky, kterým skupina chtěla naplnit odkaz svého zakladatele, občas vyústilo v recenze téměř popravčí.
Teď tedy Plastici podobnou chybu nezopakovali. Materiál nechali patřičně uzrát, většinu skladeb na koncertech hrají už delší dobu. Minulý rok sice skupinu poznamenaly dvě personální změny – dramatický odchod kontrabasisty Ivana Bierhanzla a nahrazení bubeníka Ludvíka Kandla Jaroslavem Kvasničkou (na nahrávce hraje Kandl jen ve čtyřech skladbách a je uveden jako host), ale to soubor přežil bez úhony. Dlouholetá spolupráce s Agonem teď navíc přinesla hostování několika dechařů z orchestru, což jistě byl šťastný nápad. Ve většině skladeb také hraje violoncellista Josef Klíč.
Po autorské stránce byl nejplodnější kytarista Joe Karafiát: napsal šest skladeb ze třinácti a na jedné další se podílí. Jsou to poměrně přímočaré kusy v Hlavsově tradici, což často ještě podtrhuje využití přehledných textů od J. H. Krchovského, Andreje Stankoviče a Ivana Jirouse. Tři příspěvky Evy Turnové reprezentují něžnější, někdy až romanticky zasněnou polohu, která však nakonec do celkového pojetí dobře zapadá a příhodně kontrastuje s Brabencovým expresivním saxofonem. Jedna píseň je od Ludvíka Kandla, dvě napsal klávesista Josef Janíček – jeho Tygr v Praze působí jako spojení klezmerem říznutého šramlu s dětskou písničkou; z celkového pojetí alba vyčnívá asi nejvíc a má spíše roli přídavku. Vratislav Brabenec napsal řadu působivých textů, explozivní hra na saxofon a nezaměnitelné deklamace z něj dělají nejvýraznější interpretační osobnost skupiny – třeba v Kandlově skladbě Marie vstávej, jednom z vrcholů alba.
Plastici dnes znějí jako kapela, která dobře ví, co chce, je v potřebné míře ukotvena v minulosti a má přitom dost tvůrčího potenciálu, aby mohla příjemně překvapit. Zároveň se nepouští do ošidných dobrodružství, jakým by mohla být neúměrná míra hudebních provokací nebo povrchní chytání aktuálních trendů. Plastici se nemusejí poměřovat s ničím kolem: jen se svou velkou minulostí. A té rozhodně dostáli s pozoruhodnou vitalitou a důstojností.
Autor je hudební publicista.
The Plastic People Of The Universe: Maska za maskou. Guerilla Records, 2009.