Druhá sbírka bývá klíčová, zvlášť pokud se debut vydařil. Proti autorovi jako by se všechno spiklo: skončila doba hájení a nastal čas potvrdit kvality. Marcela Pátková v druhé sbírce, nazvané Zpívat bláznům, naprosto změnila poetiku.
Básnířce Marcele Pátkové (nar. 1980) vyšla roku 2006 v Hostu vydařená prvotina Bylas u toho… Nyní, už pod jménem Marcela Pátková Linhartová, vydává v nakladatelství Pulchra druhou sbírku Zpívat bláznům. Řekněme to rovnou: rozdíl mezi těmi dvěma knížkami je diametrální, skoro jako by je psaly jiné bytosti.
Co se změnilo? Prvotina českobudějovické básnířky byla téměř průzračná; tak snadno a splavně se četla. Na kladení rafinovaného odporu čtenářům nebyl čas: bylo nutné říct všechno jasně a čistě, i když zvlášť v oblasti erotiky taky pěkně na rovinu. Tahle oblast v debutu ostatně dominovala, nejen frekvencí, ale také nápadností a doslovností (nechceme říct, že se souložilo na každé stránce; nanejvýš na každé druhé…). Ovšem pozor, to vše při zachování jakési záhadné čistoty, takže se průměrný čtenář nečervenal, spíš usmíval. Tak byla ta poezie ženská, skoro ještě dívčí. Pátková to ovšem instinktivně vybalancovala tak, že se nepřehoupla ani do prosté naivity, ani do protřelosti femme fatale.
Větší než malý kontrast
O předchozí sbírce mluvíme takto podrobně i proto, aby se zvýraznil kontrast s tou přítomnou. Zpívat bláznům: zní to prostě, ale poezie je to překvapivě komplikovaná. Kondenzovaná, koncentrovaná. Hutná, intenzivní, ale bez rušivé okázalosti. Emotivní, jenže skrytě; noblesní, vznosná. Pokládá před čtenáře jednu překážku za druhou – a to je dobře, protože snaha o přímočarost se často zvrtává do mudrlantství, které svou prvoplánovostí až zarazí („Pro nevěstinec slov/ i člověk se stal/ mnohým“). Přibývá slov, nápadně zejména abstrakt; už to není vyprávění nebo črtání pomíjivého, protože (po)citového. Emoce zůstávají skryty za pevnou mřížkou slov. Verše působí jako zakódované, jako by se za každým z nich skrývala ještě další rovina (někdy ano, jindy je to spíš literární hra). Kde bývalo plynutí a čeření, stojí náhle struktura; kde byly emoce, byť filtrované, stojí nyní vědomí, snaha pojmenovat. Jako by autorka uvažovala, zvažovala a utřiďovala, a vydala text z rukou až ve chvíli, kdy je v něm přesně to, co chtěla říct; jen zřídka z něj přitom zavane chlad nebo vyumělkovanost. To se jasně ukazuje například v básni Už: „Ploštic zploštělý tvar,/ nádech na čtyři doby,/ zadržení, na šest dob uvolnění./ Helicid. Lamictal./ Mrtvých ploštic zájem/ o to nezáměrné./ Už mi bijí, už odbíjejí/ andělé rušeni hlukem bušení/ na uzamčenou bránu./ Nestálost nerovností.// Že máma vždycky ví?“
Mimochodem, pointy Pátková opravdu umí, a dobře o tom ví. Pointa tu bývá rázným „posledním slovem“, ať už má podobu otázky, závěrečného argumentu anebo polemického dovětku, který se proti celku bez varování obrátí jako trn na konci štířího ocasu.
Racionalita i ženskost
Co se změnilo, je tedy patrné. Co ale zůstalo? Ženskost, vkus, cit pro míru: verše, obraznosti i výrazu. Schopnost verš, báseň i sbírku dobře strukturovat a skončit radši o něco dřív než příliš pozdě, tedy jakási racionalita, která přitom ani náhodou neubírá básním na tzv. ženskosti. Sympatická je i skutečnost, že spíš než odcizování a chlad je akcentována naopak intimita (či její potřeba). Pokud se už mluví o samotě či osamělosti, básnířka se nepouští do lítostivé lamentace. Spíš jen konstatuje stav věcí a soustředí se na maximální přesnost vyjádření, ať už zrovna vyžaduje přímé pojmenování nebo metaforu.
Přestože se tahle sbírka nečte zrovna hladce (a není kvalitativně úplně vyrovnaná, i když vyloženě slabé básně tu nejsou), těžko ji člověk odloží, dokud nedospěje na poslední stránku. Nudit opakováním sebe samé? Marcela Pátková Linhartová není ten typ. A je jisté, že pokud to takhle půjde dál, bude česká poezie bohatší o jeden velmi osobitý hlas.
Autorka je bohemistka.
Marcela Pátková Linhartová: Zpívat bláznům. Pulchra, Praha 2009, 72 stran.