Tajemství Kralitzů

PROCITL JSEM z hlubokého spánku a seznal jsem, že u mne mlčky postávají dva přízraky v černých obinadlech; jejich tváře se v přítmí nezřetelně bělaly. Sotva jsem si protřel spánkem zkalené oči, jedna z postav už mi netrpělivě pokynula a já se rázem upamatoval, co tu ony půlnoční zjevy hledají. Očekával jsem je celé roky, od chvíle, kdy mne můj otec, baron Kralitz, zpravil o jistém tajemství a jisté kletbě uvalené na náš starobylý rod. A tak jsem beze slova vstal a následoval své průvodce zšeřelými chodbami našeho zámku, jenž mi byl od narození domovem.

Jak jsem za nimi kráčel, před očima mi vyvstal otcův přísný obličej a v uších mi zazněla jeho vážná slova, z nichž jsem se poprvé dozvěděl o pověstném prokletí rodu Kralitzů, o záhadném tajemství, jež v každé generaci přecházelo na nejstaršího syna, když nadešel čas.

„Ale kdy?“ zeptal jsem se otce, který tehdy na smrtelné posteli bojoval o poslední dech.

„Až budeš připravený je pochopit,“ odvětil otec, sleduje přitom zpod chumáčů bílého obočí napjatě moji tvář. „Někteří se je dozvědí dříve než jiní. To tajemství se předává už od prvního barona Kralitze –“

Vtom se otec popadl za hrudník a umlknul. Uběhlo plných pět minut, než znovu sebral sílu, aby promluvil pevným, zvučným hlasem. Toho bohdá nebude, aby se baron Kralitz na smrtelném loži dýchavičně zajíkal!

„Víš, kde za vsí leží rozvaliny starého kláštera, Franzi,“ vzchopil se nakonec. „První baron ten klášter vypálil a mnichy nechal popravit. Tamní opat se příliš často stavěl do cesty jeho vrtochům. Když jednou v klášteře vyhledalo ochranu jisté děvče a opat je odmítl vydat, pohár baronovy trpělivosti přetekl – znáš ty legendy, které o něm dodnes kolují.

Opata zavraždil, podpálil klášter a děvče si odvedl. Opat však svého vraha před smrtí proklel a s ním i nenarozené syny budoucích pokolení. Tajemstvím našeho rodu je, v čem opatova kletba spočívá.

Já ti její povahu vyložit nemohu. A ty sám se nepokoušej odhalit pravdu o ní dříve, než ti bude zjevena. Trpělivě vyčkej, v pravý čas si tě strážci tajemství odvedou a sestoupí s tebou po schodech do podzemní jeskyně. Tam uhlídáš, jaké je tajemství Kralitzů.“

S posledním slovem, jež přešlo přes jeho rty, otec zemřel, aniž by tvrdé rysy jeho tváře pozbyly něco ze své přísnosti.

HLUBOCE ZABRÁN do vzpomínek, nedával jsem pozor na cestu, dokud se temné postavy mých průvodců nezastavily před otvorem v kamenné dlažbě. Jím se po schodišti, na něž jsem při svých potulkách po zámku nikdy dřív nenarazil, sestupovalo do hloubi podzemí. Pustili jsme se po schodech dolů a zanedlouho jsem zpozoroval, že uvnitř není úplná tma – chabá rozptýlená zář však nevycházela z žádného patrného zdroje, až mi připadalo, že spíš než by byly vedeny skutečným světlem, se moje oči pouze přizpůsobují temnotě.

Cesta dolů trvala věčnost. Schodiště se ve skále zatáčelo a kroutilo a jedině dvě pohupující se postavy přede mnou mi byly vzpruhou v tom nekonečném, jednotvárném sestupování. Hluboko v podzemí však dlouhé schody přece jen končily a já se přes ramena svých průvodců zahleděl na veliké dveře, jež mi nyní zahrazovaly cestu. Dveře byly hrubě vytesány z masivního kusu kamene a na povrchu nesly nezvyklé a podivně zneklidňující rytiny mně zcela neznámých symbolů. Otevřely se a já jimi prošel, ale hned jsem se zarazil a rozhlížel se kolem sebe v moři šedivé mlhy.

Stál jsem na vrcholku mírného svahu, který ubíhal do mlhou zastřené dálky, odkud tlumeně zazníval pekelný tartas dunivého ryku a vysokého, pisklavého kvičení, jež vzdáleně připomínalo chlípný smích. Z mlžného oparu se vynořovala temná, sotva postižitelná zjevení a zase mizela a nad hlavou mi neslyšně přelétaly veliké okřídlené stíny nezřetelných obrysů. Na krok ode mne stál dlouhý obdélný kamenný stůl a kolem něho byly usazeny dvě řady mužů, kteří na mne upírali strnulé pohledy žhoucích očí, hluboko zapadlých v očních důlcích. Moji dva průvodci mezi nimi mlčky zaujali svá místa.

Znenadání se hustá mlha začala zvedat. Zadul studený vítr a v cárech ji odvál pryč. Jakmile se rozptýlila, mým zrakům se odkryly rozlehlé, šeravé prostory jeskyně a já tam oněměle stál sevřený mocným děsem a zároveň si mne nepochopitelně podmaňoval právě tak silný záchvěv radostného vzrušení. Jedna část mé mysli jako by se ptala, co za hrůzu to je, zatímco druhá mi našeptávala, že tohle místo znám!

Avšak mně bylo jasné, že jsem je předtím v životě neviděl. Kdybych byl tušil, co se tají hluboko pod zámkem, posedl by mne takový děs, že už bych v noci nikdy nemohl spát. Věděl jsem to, neboť jak jsem tam bez hlesu stál, zatímco mým tělem projížděly protichůdné vlny odporu a slastného vytržení, patřil jsem na tajemné obyvatele toho skrytého podsvětí.

Byli tam démoni, netvoři a nepopsatelné příšery! Temnotou s ryčením pochodovali titáni z nočních můr a s nimi si tam na pahýlovitých nohou vzpřímeně vykračovaly beztvaré šedé zrůdy, podobné obřím slimákům. Kroutily se tam a svíjely v zlověstné záři neforemné žoky rozbředlého rosolu, po jejichž zohavených trupech byly rozesety stovky plamenných očí jako po bájném Argovi. V šerém ovzduší poletovali a třepotali se okřídlení tvorové, a nebyli to netopýři, a sykavě si šepotali – lidskými hlasy.

V dálce pode mnou svah končil, sbíhaje do míst, kde jsem spatřil chladně se blyštící vody skrytého neslunného moře. Dováděly tam a křičely bytosti, jejichž křivky přede mnou milosrdně tajilo přítmí a vzdálenost, a čeřily hladinu jezera, o jehož rozlehlosti jsem se mohl toliko dohadovat. Do blízkosti nad mou hlavou nalétla křídly tlukoucí stvůra, okamžik tam visela, kožnatá křídla nade mnou rozepjatá jako baldachýn, a zírala na mne planoucím okem, než znovu vystřelila pryč a zmizela v temnotách.

A po celou dobu, co jsem tam stál, třesa se hnusem a odporem, ve mně jakýsi zlý vnitřní hlas škodolibě šeptal: „Tady to znáš! Sem patříš! Což to není pěkné, být doma?“

Ohlédl jsem se za sebe. Veliké dveře se opět zavřely; nebylo možné odsud uniknout. A pak mi přišla na pomoc pýcha. Jsem přece ­Kralitz! A žádný Kralitz by nepřiznal svůj strach, i kdyby hleděl do tváře samotnému ďáblovi!

I POKROČIL jsem kupředu a zpříma jsem stanul před strážci, kteří dál nehybně seděli a měřili si mne upřenými zraky, v nichž jako by to doutnalo plamenem. Potlačil jsem šílenou hrůzu, že před sebou možná naleznu jen dvě řady vybělených koster, přešel jsem do čela stolu, kam byl přistaven jakýsi hrubě zhotovený trůn, a zblízka jsem vrhl pohled na mlčenlivou postavu po mé pravici.

Místo na holou lebku jsem však zíral do mrtvolně bledého vousatého obličeje. Mužovy rty byly smyslně vykrojené a tak temně rudé, až vypadaly jako nalíčené, a jeho strnulé oči truchlivě hleděly skrze mne. Sinavá tvář byla hluboce zbrázděná nelidskou agonií a v mrtvolných, zapadlých očích doutnala mučivá trýzeň. Nemohu doufat, že se mi podaří vylíčit tu naprostou zcizenost, tu auru nepozemskosti, jež muže obklopovala téměř hmatatelně, právě tak jako smrdutý puch hrobu, čišící z jeho tmavých svršků. Rukou ovinutou černým obinadlem mi pokynul k prázdnému místu v čele stolu a já se posadil.

Nechtělo se mi věřit, že ta noční můra je skutečná! Jako bych se ocitl v zajetí snu a jakási skrytá zlá část mé mysli se pomalu probouzela ze spánku, ožívala a ujímala se nade mnou vlády. Stůl byl prostřený starožitnými číšemi a krájecími podnosy, jaké se nepoužívaly už celá staletí. Na podnosech bylo maso a drahými kameny vykládané poháry svítily rudým likérem. Nozdry mi naplnila omamná, pronikavá vůně, jež se mísila s hrobovým puchem mých společníků a zatuchlým pachem celé té vlhké, bezslunečné končiny.

Všechny ty zbledlé tváře byly ke mně nyní přivráceny a všechny mi připadaly podivně povědomé, ačkoli jsem neměl tušení proč. Všechny měly stejně chlípné, krvavě rudé rty, všechny nesly stopy téže mučivé agonie a jejich černé spalující oči, propastné jako jícny Tartaru, na mne upřeně zíraly, až jsem cítil, jak se mi ježí chloupky vzadu na krku. Ale – jsem přece Kralitz! Vstal jsem a staro­germánštinou, jež mi kupodivu přirozeně splývala s rtů, jsem směle pronesl: „Jsem Franz, jedenadvacátý baron Kralitz. Co po mně žádáte?“

Kolem stolu to zašumělo souhlasem. Nastal krátký rozruch a na opačném konci hodovní tabule povstal mohutný vousáč s děsivou jizvou, jež mu z levé poloviny obličeje ponechala jen odpornou změť bílé, vyhojené tkáně. Opět mnou projel podivně vzrušující pocit důvěrné známosti; ten obličej už jsem kdysi viděl a nyní se mi matně vracelo, jak si ho v jakémsi soumračném šeru prohlížím.

Muž promluvil starou hrdelní germánštinou. „Buď zdráv, Franzi, barone Kralitzi. Buď zdráv, Franzi, připíjíme ti – a připíjíme na rod Kralitzů!“

S těmi slovy se chopil poháru před sebou a pozvedl ho do výše. Po celé délce stolu nyní vstávali muži zafačovaní v černých obvazech, zvedali zdobené číše a zhluboka mi připíjeli. Zatímco vychutnávali doušky nápoje, poklonil jsem se, jak žádal obyčej, a na jazyk se mi téměř samovolně vydrala slova: „Buďte zdrávi, kdož jste strážci tajemství rodu Kralitzů, i já vám na oplátku připíjím.“

Všechno vůkol rázem utichlo až do nejzazších koutů šeré jeskyně, ustalo i ryčení a skučení i pomatené špitání okřídlenců. Moji společníci se ke mně s očekáváním napřeli. Stoje samojediný v čele dlouhého stolu, pozvedl jsem číši a napil se. Likér byl opojný a povzbuzující a slabě chutnal po brakické vodě.

A najednou jsem věděl, odkud ten bolestí ztýraný, zohyzděný obličej svého spolustolovníka znám; často jsem vídal jeho podobu mezi portréty svých předků, odkud ta šklebící se, znetvořená tvář zakladatele rodu Kralitzů nevraživě shlížela ze zdi v přítmí velkého sálu. V tom kratičkém záblesku jasnozřivosti jsem také odhalil, kdo jsou moji ostatní druhové; všechny do jednoho jsem je poznával, vybavoval jsem si jejich portréty na plátnech obrazů. Avšak jaká se s nimi udála proměna! Jako nepostižitelný závoj byly ve zmučených tvářích mých hostitelů vetkány nezahladitelné stopy zla, jež jim podivně změnily rysy, takže jsem si ani nemohl být u každého z nich skutečně jistý, že dotyčného poznávám. V jednom zsinalém, zatrpklém obličeji jako bych shledával otcovu podobu, s určitostí jsem to však tvrdit nemohl, tak strašlivě byl výraz oné tváře zrůzněný.

Stoloval jsem se svými předky – s představiteli rodu Kralitzů!

Posud jsem svíral pohár, pozvednutý do výše, a nyní jsem ho vyprázdnil, ježto trudné odhalení, které jsem učinil, pro mne nebylo tak docela nečekané. V žilách se mi rozproudila nepoznaná horkost a já se hlasitě rozesmál, neboť jsem pocítil nával zlé rozkoše. Moji kumpáni se smáli se mnou a jejich hluboké hrdelní veselení znělo jako štěkání vlků – jako zmučený smích mužů napínaných na skřipec, jako chechot pomatenců v pekle! Temná jeskyně se celá rozezvučela povykem ďáblových zplozenců! Kolohnáti, tyčící se mnoho loktů do výše, se rozkymáceli v ohlušujících projevech bujaré radosti a stíny přelétající nad našimi hlavami si začaly potutelně štěbetat. Vlna úděsného veselí se přehnala vší tou obrovskou rozlohou, až i zpola zřená cháska v černých vodách začala vydávat řev, který mi rval ušní bubínky, a neviděná klenba vysoko nad námi vracela to jásotné ryčení v burácivých ozvěnách.

A já se s nimi smál vespolek, chechtal jsem se jako šílenec, dokud jsem vyčerpáním neklesl na židli, abych si vyposlechl zjizvence na druhém konci stolu, jenž se znovu ujímal slova.

„Jsi hoden se s námi družit, jsi hoden s námi zasednout k jednomu stolu. Už jsme si vzájemně připili, patříš mezi nás. Nyní ještě společně pojezme.“

A tak jsme se pustili do jídla, jako lačné šelmy jsme trhali šťavnaté bílé maso ležící na drahokamy zdobených podnosech. Posluhovaly nám prazvláštní nestvůry; když jsem v jednu chvíli ucítil na rameni mrazivý dotek, obrátil jsem se v tu stranu a spatřil jsem, jak mi číši dolévá děsuplné stvoření, sytě rudé jako z kůže stažené děcko. Byl to neskonale podivný a nevýslovně bezbožný hodokvas. Řičeli jsme, řehtali se a sytili v tom skrovném přísvitu a všude kolem nás hřímala ta zlopověstná čeládka. Pod zámkem Kralitzů se prostíralo peklo a dnešní noci se v něm konal bezuzdný karneval.

ZAKRÁTKO JSME už notovali divokou pijáckou odrhovačku a hlubokými poháry jsme mávali sem a tam do taktu svého halasného prozpěvování. Ačkoli to byla pradávná písnička, zastaralé výrazy mi nečinily nejmenší obtíže, vyslovoval jsem je tak snadno, jako bych se jim učil od matky už v kolébce. Při tom náhlém pomyšlení na matku jsem se roztřásl a projela mnou prudká vlna slabosti, ale zahnal jsem ji mocným lokem opojného likéru.

Dlouho, předlouho jsme v té obrovské jeskyni vyřvávali, vyzpěvovali a hýřili, až nakonec jsme společně povstali a hromadně se přesunuli k úzkému, vysoko klenutému mostu, jenž se nesl přes ponuré vody jezera. Avšak o tom, co se nachází na druhé straně za mostem, mluvit nemohu, ani o těch nevýslovných stvořeních, jež jsem tam uhlídal – a baže! Poučil jsem se o houbovitých, lidem nepříbuzných bytostech žijících na dalekém a chladném Yuggothu, o kyklopských tvorech z družiny samotného Cthulhu, jenž ve svém podmořském městě nikdy docela nespí, jakož i o ne­obyčejných rozkoších, jichž se mohou nadít vyznavači leprovitého, v podzemí číhajícího Yog­Sothotha, a obeznámil jsem se též s neuvěřitelnými zvyklostmi, jimiž ve vnějších galaxiích uctívají Ioda, sám Zdroj; pronikl jsem do nejčernějších propastí pekla a vynořil jsem se z nich nazpátek – s chechotem! Stal jsem se rovnocenným spolčencem těch temnotných strážců a bratřil jsem se s nimi v úděsných saturnáliích až do chvíle, než zjizvenec znovu promluvil.

„Náš čas se krátí,“ pravil a jeho vousatá, zohavená tvář v pološeru bledě zasvitla jako škleb chrliče. „Brzy se rozloučíme. Tys ovšem pravý Kralitz, Franzi, a jest nám souzeno, abychom se opětně shledali a hodovali a hýřili vespolek po dobu delší, než si dovedeš pomyslit. Naposledy si připijme!“

Přenechal jsem mu přípitek. „Na rod Kralitzů! Nechť nikdy nezanikne!“

A s hurónským jásotem jsme ze dna číší vypili i poslední sedlinu palčivého likéru.

Přepadla mne podivná malátnost. Spolu s ostatními jsem se obrátil zády k jeskyni a všeliké té chamradi, která skřehotala, skotačila a hemžila se v jejích útrobách, a vyšel jsem rytinami zdobeným kamenným portálem ven. Jeden za druhým jsme potom stoupali po nekonečných schodech výš a výš, až nakonec jsme prolezli otvorem zejícím v kamenné dlažbě a v mlčenlivém zástupu pokračovali dál nekončícími chodbami. Postupně ve mně sílil dojem, že začínám rozeznávat okolí, až v jednu chvíli už jsem s jistotou věděl, kde se nacházím.

Ocitli jsme se ve vznosných kryptách pod zámkem, kam byli slavnostně pohřbíváni všichni baronové z rodu Kralitzů. Každý baron tu byl uložen ve vlastní kamenné rakvi v oddělené komnatě, jednotlivé síně spolu sousedily, seřazené jako korálky na růženci jedna za druhou, takže jsme jimi mohli volně procházet od těch nejzazších, kde odpočívali nejstarší představitelé rodu, až k těm nejpřednějším, posud neobydleným. Bylo odnepaměti zvykem, že poslední krypty čekaly prázdné a holé, až nadejde čas a na své místo bude přinesena nová těžká kamenná rakev, svrchu přizdobená rytým pamětním nápisem. Uspořádání to bylo vskutku náležité, aby v něm mohlo tajemství Kralitzů v skrytu přečkávat.

Pojednou jsem si uvědomil, že s výjimkou vousáče se znetvořeným obličejem jsem osaměl. Ostatní se kamsi vytratili a hluboko v srdci jsem cítil, že mi jejich společnost nechybí. Můj druh ke mně natáhl ruku v černých fáčích, aby mne na odchodu z krypty zadržel, a já se k němu tázavě otočil. „Tady tě opustím,“ oznámil mi zvučným hlasem. „Musím se vrátit na své místo.“ Ukázal zpátky směrem, odkud jsme přišli.

Přikývl jsem, neboť jsem již mezitím pochopil, jak se to s mými společníky má. Vyrozuměl jsem, že každý z baronů odpočívá ve své hrobce, odkud jako příšerný zjev, ani mrtvý, ani živý, povstává, jen aby sestupoval do oné jeskyně v podsvětí a účastnil se zlovolných saturnálií. Vyrozuměl jsem také, že s přicházejícím úsvitem se všichni spěchají navrátit do rakví, kde musí ve smrti podobném hypnotickém spánku ležet, dokud jim zapadající slunce opět na krátký okamžik neposkytne úlevné vysvobození. Soukromé studium mne učinilo v okultismu sdostatek zběhlým, abych tyto děsivé skutečnosti nahlédl.

Uklonil jsem se tedy svému druhovi a už jsem se chystal, že se vydám zpátky do hořejších podlaží zámku, avšak vousatec mi zahradil cestu. Pomalu zavrtěl hlavou a jeho jizva se v šeravé síni ohavně zableskla.

„Cožpak ještě nesmím odejít?“ zeptal jsem se ho.

Pohlédl na mne zmučenýma, sálajícíma očima, jež se druhdy upíraly do samotného pekla, a ukázal na jakýsi předmět, vedle něhož jsem stál, a já jsem teprve tehdy, v okamžiku strašlivého porozumění, odhalil to pravé rodové tajemství – skutečnou povahu kletby Kralitzů. Poznání, jehož se mi v tu chvíli dostalo, rázem proměnilo mou mysl v děsu­plnou nádobu, v níž se už navždy budou s jekotem prohánět přízraky temnoty – ježto jsem seznal, jak zněla příšerná odpověď na moji otázku, kdy že budu tak jako každý baron přede mnou do tajemství zasvěcen a přijat mezi své pokrevní sbratřence. Neboť jsem dobře věděl – věděl jsem –, že žádná rakev nikdy nebyla do krypty přenesena bez těla, a na kamenném sarkofágu u svých nohou jsem si nyní přečetl nápis, jenž mi umožnil nazřít i moje prokletí – bylo tam vytesáno mé vlastní jméno:

„Franz, dvacátý prvý baron z rodu Kralitzů“.

Z anglického originálu The Secret of Kralitz (Weird Tales č. 28/3) přeložila Jitka Cardová. Ilustrace na dvojstraně František Štorm.