Pohledy do různých stran

Básnířka vydává básnické debuty. To je případ Terezy Riedlbauchové (nar. 1977), jež před čtyřmi lety, inspirována domácím literárním salonem ve svém někdejším bytě na Loretánském náměstí, přibrala ke svým tvůrčím činnostem i tu vydavatelskou a editorskou. Jak přesvědčivé jsou sbírky s pořadovým číslem 10–12?

Literární salon zatím vydává ročně tři sbírky, a obohacuje tak českou poezii o tu výraznější, tu méně výrazné básnické knihy, především prvotiny. Sbírku zde vydal například Ondřej Macura (Žaltář, viz A2 č. 4/2009) nebo Eva Košinská (Solný sloup, viz A2 č. 25/2009), pozornost si zaslouženě získal i výbor z poezie Evy Oubramové Co zbývá? (viz A2 č. 11/2010), publikovaný dvanáct let po autorčině smrti.

Stejně jako v předchozích letech i trojice sbírek, které vyšly v září 2010, jako by vyhlížela do tří různých stran. S pointou není třeba čekat na závěr, je totiž evidentní: sbírka Ireny Šťastné výrazně převyšuje texty Johany Hořejší i Ondřeje Zajace.

Konvence a snadnost

Ondřej Zajac (nar. 1982) se poezii věnuje hned ve dvou rovinách. Je totiž také překladatelem současné srbské a bulharské poezie; pro Literární salon přeložil sbírku Lapidárium od Georgiho Gospodinova (česky 2009). Bohužel jeho debut Pojmenovaná dokládá známou pravdu, že znalost řemesla a praxe jsou sice dobrým základem, ale k vytvoření nové kvality samy o sobě nestačí. Zajacovy stručné básně, zřídka zabírající víc než půl stránky, mají spád, švih a smysl pro pointu, ale také ne všechny, a jejich humor, v poezii vítaný už pro svou vzácnost, někdy vyznívá prvoplánově.

Převažují milostné verše, což je úplně v pořádku – jen kdyby konvencí o něco častěji probleskla invence (Koupeš se, Malý prostor, Vítr bez listí…, Zimní). Ve sbírce však mají přesilu slabší „kousky“ (Mlha, Nahota, Ráno, Poezie pro cestující, Pozdní sběr), nemluvě o úrodě klišé (přezrálé slzy, otlučené srdce, mapa paměti). Pokud Ondřej Zajac počítá ke svým přednostem snadnost, s níž se jeho básně čtou, pak by si měl o to bedlivěji hlídat momenty, ve kterých se plus vrtošivě mění v minus. Má­li vyšší ambice než být autorem předvídatelných milostných veršů či cynicky vtipných glos, které fungují jenom jednou („1. láska: mladé lásce/ make up ničí/ první slzy// buď se nemaluj anebo neřvi“), nechť je při sestavování další sbírky sám k sobě náročnější.

Dívka a její povzdechy

Tereza Riedlbauchová prokázala kus odvahy, když vydala sbírku teprve dvaadvacetileté studentky biologie Johany Hořejší. Název Okraje višní není při svých „východních“ konotacích nejšťastnější: na čtenáře vytryskne vodopád naléhavé, temperamentní poezie, která jako by neznala břehů: „magnetizující vlny nočního vzduchu/ ovíjí své temně modré hadí smyčky kolem mého těla/ slyším jak syčí když se vinou spolu s prameny vlasů/ vábí vše živé a tvárné uvnitř na povrch…“ (Noc jara). Verše zpočátku imponují svou intenzitou i senzitivitou. Poetika Johany Hořejší odkazuje tu ke směrům konce 19. století, tu k poetismu či (už vzdáleněji) k surrealismu, přesto planě nenapodobuje, ale se samozřejmým gestem si bere, co potřebuje. V tom proudu nehledí nalevo napravo, takže některé verše, obtíženy přemírou zbytných přívlastků, poklesávají v dívčí povzdechy či rovnou v kýč („medově hladká bublina temnoty/ v nitru tvojí duše; šedým mdlým likérem zapomnění“), a co by chtělo být zasaženo, je jen obkružováno přirovnáními (slůvko jako vykazuje velmi bujnou frekvenci).

Největší slabina je však jinde: celek působí ve své mnohomluvnosti nakonec monotónně, takže je pro čtenáře vcelku náročné prokousat se až na konec. Žádná změna, žádné překvapení, první báseň nasadila jasný směr i tempo, a pak už se jen jede dál. Samozřejmě, básnická sbírka není příběh, který se lineárně vyvíjí, nicméně jistá proměnlivost celku, nabízející vedle souladu i skrytou konfliktnost a dráždící svou nejednoznačností, je jen žádoucí, neboť vybízí k opakovanému čtení a interpretování. Okraje višní se však stále rozeznívají ve stejné tónině a nepomůže ani fakt, že se v ní autorka zjevně našla a že některé básně jasně ukazují její talent (Vzpomínky, Zkroucená kopyta z vosku…, Zastavení, Hroty nebe, a zejména plathovská Kde jste?). Přes všechny výhrady je zřejmé, že Johana Hořejší přidává do spektra současné české poezie odstín, který jí už chyběl: vyvřelou, intenzivní, velmi ženskou poezii. To je důležité – a teď je na básnířce, co s tím provede dál.

Lehké existenciálno

Všechny tvoje smrti jsou debutem Ireny Šťastné (nar. 1978), avšak zároveň druhou sbírkou básnířky, která se před svatbou jmenovala Irena Václavíková (Zámlky, 2006). Z trojice nových sbírek vydaných v Literárním salonu je nejpropracovanější a – nepřekvapivě – nejvyzrálejší. Kompozice sbírky má přesně to, co chybí debutu Johany Hořejší: celek je dynamický a přitom ne roztříštěný, tempo se organicky proměňuje, básně syté obraznosti jsou občas vystřídány „prostšími motivy“ (Vzpomínka, Kvítkovice). Poetika Ireny Šťastné je založena na silné metaforice, která jen zřídka poklesá v samoúčelné bludiště, a na dramatických kontrastech. Odosobněný tón, odkazující k poezii Kateřiny Rudčenkové (s níž bude tvorba básnířek nejspíš poměřována ještě pěkných pár let), působí zároveň naléhavě, až fyzicky těsně, přimykavě.

Základní existenciální, neli tragické naladění nevyznívá bolestínsky, naopak se prolne tu s lehkostí, tu s hranou cyničností, především však se spásným odhlédnutím od konkrétního k obecnému, které je úlevně převyšuje. Smrt, přítomná už v názvu sbírky a vtělená například do naturalisticky zachycených detailů nemoci (Pan P.), je podána jako osobní tragédie, ale zároveň nevyhnutelnost, přírodní děj, jako cosi, co je zcela v pořádku – a přitom se s tím nelze smířit. Protipólem není ani tak zrození, ve verších též několikrát variované, jako spíš život, živoucí přítomný moment. I proto básnířka tak ráda sahá po slovesech v činném rodu a děje předkládá téměř reportážně: „Semafory hvízdly/ kolona se hnula/ tlačila polykala tě/ mlela hrubě divoce/ na struhadle poledne.// Jen oblinou/ zpětného zrcátka/ zůstala ta žena.“ Název Dějství prvé, uvozující první část a zároveň celou sbírku, jen dokládá dramatičnost této poezie. Poetiku Kateřiny Rudčenkové připomene také akcentovaná smyslovost a tělesnost, u Ireny Šťastné související s onou těsností, intenzitou a zároveň potřebou přesnosti téměř hmatatelné: vedro hnětlo to odpoledne prsa krajině; času slepily se dásně. Práce s básnickým jazykem by vydala na samostatnou kapitolu, prostor však zbývá už jen na glosu: je to zvláštní náhoda, že dvě z nejvýraznějších básnířek své generace nyní sdílejí stejné příjmení – Šťastná.

Autorka je bohemistka.