Pikové dámy

Karty

Tanečnice je nalíčená, připravená k nástupu na scénu. Sedí sama ve své šatně a vykládá si karty. Městečko na pobřeží Středozemního moře halí noc. Otevřeným oknem je vidět zářící přístav. Vzduch je teplý. Ani když se vykloníte oknem ven, neuniknete pachu divadla, je cítit prachem, záchodky, lacinými parfémy a pomerančovou kůrou. Prostupuje celé kasino, jako vůně mandlí a krému v marcipánovém dortu od cukráře. Můžete se ho nadýchnout až v zahradách klesajících k moři.

Karty. Rozložené do tvaru kříže na toaletním stolku, na utěrce umazané od líčidel. Tanečnice se jich rychle dotýká rukou a šeptá: láska, štěstí, úspěch. Otáčí jednu po druhé a její obličej se zachmuří. Karty odpovídají na všechny otázky záporně. Na nalíčeném obličeji se objevují drobné krůpěje potu, hlavně u kořínků vlasů a u nosních dírek. Netrpělivě potřásá hlavou. Je drobná a lehká jako muška. Má ostré rysy, široká chvějící se víčka. Její hrudník i boky jsou úzké, nohy dlouhé a svalnaté. Odhazuje karty. Jak jsou dnes večer mizerné! Štěstí, láska, úspěch, všechno jí uniká. Myslí na smlouvu, se kterou najisto počítala a z níž nakonec sešlo, na Rodolpha… na publikum, poslední dobou studené, lhostejné až hrůza. Zdá se, že ji lidé už neznají, že na svou Anitu zapomněli.

Křečovitě svírá štíhlé, jemné prsty. Jejím úzkostným, přecitlivělým tělem probíhají nenápadné záchvěvy únavy a nejistoty. Za takových podmínek nedokáže dopředu říct, jak bude tančit. Všechno závisí na prvním pohledu, s nímž se střetnou její oči, když vchází na scénu, na jediném povzdechu, na jediné uštěpačné poznámce vyslechnuté z publika. Může být úžasná, okouzlující, půvabná, nebo taky slabá, nešikovná, těžkopádná, jedním slovem špatná. Šeptá: „Bože, zařiď prosím, ať jsem dnes večer dobrá, ať dobře tančím, ať si je získám, ať si je udržím jako dřív.“ Jenže dřív sama v sebe i ve své umění hluboce věřila. Teď je čím dál častěji sklíčená, má podezření, že to, jestli dobře nebo špatně tančí, jestli má nebo nemá úspěch, nic neznamená. Dokonce ani to, jestli je jí její příliš mladý manžel věrný, nic neznamená.

Mechanicky opakuje: láska, štěstí, úspěch, ale ani v jedno už nevěří. A v tom tkví její neštěstí.

Slyší zvonek volající ji na scénu. Ještě trochu líčidla mezi obočí. Ještě jeden pohled do zrcadla. Na obličeji se jí objeví zářící, prázdný úsměv, nabízí ho publiku večer co večer. Vybíhá na scénu. Zdraví. Odpovídá jí chladný potlesk. Tančí. Dotančila. Tančila špatně. Vrací se do šatny, a ještě než se odlíčí a svlékne, sahá znovu po svých kartách. Vztekle je pozoruje a znovu se ptá.

Někdo v jejím okolí jí nosí smůlu, ohrožuje ji. Ví to. Vždycky je to tak. Vzpomíná si na jedno turné v Paříži. Nic se nedařilo, jako tady. Až do chvíle, kdy odhalila, že dívenka prodávající květiny u vchodu do divadla má na ni zhoubný vliv. Jednoho dne dívenka zmizela. Turné skončilo triumfálním úspěchem. Rodolphe mluví o hloupé pověrčivosti a babských řečech, ale jí nikdo nic nenamluví. Ona ví. Koluje jí v žilách cikánská krev. Umí číst znamení, čísla, sny.

Ano, karty jí řeknou pravdu. Piková dáma je mezi srdcovým klukem a károvou devítkou. Je to u ní doma. V minulosti, v nedávné minulosti jí nějaká neznámá přinesla smutek, potíže, smůlu. Budoucnost? Zachvěje se. Karty mluví jasně. Stejná neznámá jí přinese smrt. Ale kdo to je? Zkoumá karty zarputilým pohledem. Brunetka, neustále v její blízkosti, v domě…

Mezitím vstoupil do šatny Rodolphe. Mladý muž s hezkým, netečným obličejem, chladným a zároveň přívětivým. Miluje ho. Chytá ho za ruku.

„Byla jsem dnes večer dobrá? Líbila jsem se ti?“

Říká, že ano. Ale ji nic neuklidní. Rodolphe se ptá: „Jsi sama?“

„Ano, necítím se dobře. Nechtěla jsem nikoho vidět. Pojďme.“

Vracejí se domů. Bydlí nedaleko kasina, v malém rodinném penzionu spolu s celým souborem. Po představení se vždycky večeří a hraje. Ale Anita dnes zůstane s kamarády jen chvilku. Odchází ze společné místnosti. Jde do svého pokoje. Ve stínu vidí dvě postavy, velmi blízko u sebe. Poznává Rodolpha a pokojskou, dívku, kterou nemůže vystát, dlouhé bledé stvoření s vlasy staženými černou čelenkou. Rodolphe zmizí jako stín. Vždycky se takhle vypaří, když cítí, že jeho žena ztropí scénu. Anita a služka zůstanou stát proti sobě a Anita tu tichou dívku nenávistně pozoruje. Zdá se jí arogantní a její obličej v ní vyvolává nějakou trapnou vzpomínku zasutou do hlubin paměti.

Ptá se: „Postel je odestlaná?“

Služka jí odpovídá tichým, mírným hlasem, lehce klopí hlavu, nedívá se jí do očí. A v tu chvíli se Anita z ničeho nic zachvěje a pomyslí si: „To ona mi nosí smůlu.“

Teď poznává ten bledý, nakloněný obličej, úzké rty, účes, černou čelenku: poznává pikovou dámu, kterou jí ukázaly karty. Ta holka musí odejít, musí zmizet! Srdce tanečnice zachvátil prudký odpor. A tahle dívka si dovolila oslovit Rodolpha, provokovala ho, určitě ho políbila, možná i… Hnus… Nebude moct spát, dokud s ní tahle žena bude pod jednou střechou. Nepřiznává si, že žárlí, dává svému neštěstí jiná jména. Neštěstí přijde od téhle ženy. Karty to předpověděly jasně. Karty se nikdy nemýlí.

Najednou sejde znovu do salonu a chce mluvit s ředitelem penzionu. Ředitel je baculatý, malý a bez vlasů, nad horním rtem se mu ježí řídký knírek, má oteklá, růžová víčka. Vypadá jako laboratorní krysa. Je to ruský emigrant, zbožňuje hudbu a tanec a miluje Anitu. Udělá pro ni cokoli. Políbí jí ruku. Co si přeje? Není spokojená s pokojskou? Ale co jí vyčítá? Anita mu to nemůže prozradit? Ta dívka neplní dobře své povinnosti? Je to ještě vážnější? Něco delikátního? Snad krádež? Ne, nezlobí se, najal to děvče na začátku sezony, když ještě netušil, že bude tak špatný rok, teď má aspoň záminku je propustit.

„To jste vy, Rose?“ říká. „Děvenko, budete si muset sbalit kufry a odejít. Nemůžu si vás tady dále nechat.“

„Ale proč? Co jsem udělala, pane?“

„Tady mladá paní má k vám vážné výhrady.“

Dívka zbledne. Dívá se na Anitu. Neprotestuje.

„Nespletla jsem se,“ pomyslí si Anita, „mezi ní a Rodolphem se něco stalo.“

„Ale kam půjdu, pane?“ ptá se najednou dívka, v jejím hlase je slyšet náznak vzpoury a skryté beznaděje. „Kam mám jít? Sezona příliš pokročila, už mě nikde nepřijmou. Musím si vydělávat na chleba. Já nejsem tanečnice. Umím pracovat jen rukama. Nemůžete mi vzít práci, pane. To by bylo… to by bylo nebezpečné,“ řekne úplně potichu.

Jako všichni slaboši, aby unikl nepříjemné scéně a ženským slzám, je ředitel najednou krutý.

„Řekl jsem, abyste odešla,“ křičí. „Svou měsíční gáži jste si vybrala dopředu. Nic vám nedlužím.“

„Ale já už ji utratila, pane. Už dávno jsem ji utratila. Mám nemocnou matku. Já…“

Najednou zmlkne. Jde ke dveřím. Zastaví se na prahu a řekne: „Skončím buď na ulici, nebo na dně moře.“ Vysloví to tak potichu, že ji nikdo neslyší. Podívá se na Anitu. Až doteď ji obdivovala, téměř milovala. Rodolphe ji jednou objal, to je pravda. Ale nelíbí se jí. Nikdo se jí nelíbí. Milovala jen jednoho muže, ale ten zemřel. Nic jí nezůstalo. A teď jí ještě hrozí bída. Kvůli hlouposti, sobectví, zatvrzelosti jednoho lidského stvoření. Sklopí hlavu a odchází.

Dva dny poté čekala pokojská na tanečnici před divadlem. Přistoupila k ní. Revolver, který chtěla původně použít pro sebe, vystřílela na mladou usměvavou ženu, konečně šťastnou, protože dobře tančila, když se zbavila pikové dámy (a přesto byly dnes v noci karty zase mizerné). Tanečnice nekřičela. Překvapeně vzdychla. Je mrtvá. Ze zahrad kasina stoupá teplý prach, vznáší se nehybným vzduchem a zahaluje jasný měsíc mlhou.

Magie

Ve Finsku, během revoluce, v roce 1918, se nás několik chlapců a děvčat vždycky večer bavilo tím, že jsme vyvolávali duchy. Bydleli jsme uprostřed lesa a byla zima; léto tam netrvá déle než tři měsíce. Jakmile padl soumrak, lesní cesty bývaly nebezpečné: prchající vzbouřenci se skrývali za stromy v roklích plných sněhu a nepřátelští vojáci je pronásledovali – štvali je mezi keři jako divou zvěř. Střely létaly sem tam, a kdyby nějaká zbloudilá kulka zasáhla ruského pocestného, co uprchl do této země před svou revolucí…, co naplat! Neměli jsme konzula, který by nás bránil nebo oznámil rodině naši předčasnou smrt.

Tvořili jsme v té vesnici takovou malou ruskou kolonii přežívající ve starém dřevěném domě, bývalém rodinném penzionu, tehdy už dost oprýskaném. Pokoje pro hosty byly rozlehlé a temné a velké společenské místnosti zely prázdnotou. Jeden ze salonů byl vyhrazen mládeži; naši rodiče hráli bridž nebo whist ve vedlejších místnostech.

Od listopadu byla vypnutá elektřina; přidělovali nám šest svíček na večer. Čtyři osvětlovaly hrací stoly dospělých, dvě náš stolek. Představte si ohromnou místnost s nízkým stropem, oválnými okny bez záclon a okenic, okenní tabulky pokryté ledem. V rohu stálo piano zakryté šedým cvilinkovým přehozem, na zdi viselo zrcadlo v těžkém dřevěném rámu, ve skříni sousedily roztroušené svazky Balzakova díla se sklenicemi od marmelád, bohužel většinou prázdnými. Uprostřed místnosti stál kulatý stolek.

Sedávali jsme všichni okolo toho stolku osvětleného dvěma svíčkami zaraženými do lahví. Jak jen popsat ticho těch severských nocí, v němž se neozval ani závan větru, ani sténání kol, radostný výkřik na cestě, zvolání, smích. Jen někdy z lesa zaznělo suché, lehké prásknutí výstřelu nebo z horních pokojů pláč probuzeného dítěte. To jsme pak slyšeli jeho matku odhodit karty a běžet ke schodům. Šustění dlouhých šatů se ztrácelo v chodbě. Ty chodby byly nekonečné, ledové, ponuré. Obvykle jsme udělali všechno pro to, abychom šli nahoru společně, procházeli jsme chodbami za halasného smíchu a zpěvu, srdce sevřené hrůzou.

Nevím, jestli to bylo nervozitou, již jsme všichni pociťovali, nebo dílem nějakého nemístného šprýmaře, ale nikdy jsem neviděla stůl, který by se pod našima rukama pohyboval s takovou lehkostí, tancoval ode zdi ke zdi, kymáceje se jak bárka v bouři. Dělal při tom takový hluk, že nás rodiče prosívali, ať si najdeme jinou zábavu. Říkali, že nárazy toho prokletého stolu a hluk výstřelů dalece přesahovaly snesitelnou míru a že stáří si zaslouží úctu.

Tak jsme naši metodu po nějakém čase vylepšili. Postupovali jsme takhle: napsali jsme abecedu na list papíru, doprostřed jsme umístili obrácený podšálek poznačený tužkou, velmi lehce jsme na jeho hranu zatlačili konečky prstů a on se pohyboval od jednoho písmena k druhému a tvořil tak slova rychlostí téměř zázračnou.

Bylo nám mezi patnácti a dvaceti lety, kdy člověk o všem pochybuje. Nikdo z nás tomu nadpřirozenému úkazu nevěřil. Oprávněně jsme si mysleli, že temnota, ticho a bezpochyby nebezpečí, kterému jsme pomalu začínali přivykat, ale které nám už celé měsíce svíralo hrdlo, docela stačí, aby rozehrály nevědomé síly v našich duších a umožnily nám zahlédnout naše touhy, skrytá přání, sny s neobvyklou přesvědčivostí a důvtipností. Může vám být docela dobře jasné, že nešlo o nic jiného než o milostné záležitosti. Podšálek neúnavně odhaloval, komentoval, upřesňoval naše naděje a potěšení.

Nuže ten večer bylo právě 6. ledna. V Rusku té noci vycházejí dívky na práh domu, ptají se kolemjdoucího, jak se jmenuje, a dozvídají se tak jméno svého neznámého snoubence. Jiné dívky lijí roztavený vosk do studené vody a z tvaru prudce ochladlého vosku se pokoušejí uhodnout svůj osud. Někdy se z vody vynoří hrubé obrazy kříže, beránka nebo koruny. Existuje samozřejmě mnoho dalších způsobů, jak předpovídat osud, ale nám se nejvíce zamlouval ten, jenž nás už dlouho zdržoval v ledově studeném salonu.

Stalo se tedy, že se jeden z nás, dvacetiletý mladík, říkejme mu Saša, zeptal: „Duchu, prozraď mi jméno ženy, která je mým osudem.“

Saša se dvořil jedné z dívek, plavovlasé, robustní Nině. Předpokládali jsme tedy, že duch poslušně napíše její jméno. Jenže podšálek se pod našimi prsty velmi rychle roztočil a my jsme četli: Doris.

Tohle jméno, v angličtině tak běžné, v ruštině neexistuje.

Nina trochu nervózně řekla: „To má být vtip? Slyšela jsem, jak se smějete.“ A ukázala na mě a mou sousedku. Upřímně jsme protestovaly. „Zkusme to znovu. Ať duch jméno zopakuje.“ „DORIS,“ přečetl potichu Saša.

„Příjmení,“ dožadovali jsme se.

Podšálek ukázal následující písmena: W-I-L-L-I-A-M-S. Nina škubala rameny a křičela: „Našli jste to jméno v nějakém anglickém románu! Jste pitomí! Přiznejte, že je to hloupý vtip!“

Nic ji nemohlo přesvědčit. Prudce odstrčila židli. „Je to ubohé. Vymyslete něco jiného. Co budeme dělat?“

Protože jsem byla nejmladší a jen mě mezi sebou trpěli, dost nesměle jsem navrhla: „Zrcadla.“ Zrcadla jsou další zábavou na večer 6. ledna. Člověk zůstane sám v temné místnosti. Uprostřed scény je velké zrcadlo osvětlené dvěma svíčkami, vlevo a vpravo další dvě malá zrcadla, každé z jedné strany jeho hlavy. Počká, až odbije půlnoc. Plameny svíček tvoří v zrcadlech dlouhou, křivolakou cestu. Po nějakém čase přestanete vidět svůj vlastní bledý a vystrašený obličej. Z hloubky zrcadla se vynoří stíny a vy jim dáte tvar svého snu.

A tak jsme to udělali. Jeden po druhém jsme zůstali před svým obrazem, zatímco ostatní čekali v temné chodbě a vyprávěli si historky o fantomech, aby ještě vystupňovali už tak dost napjatou atmosféru večera.

Když z místnosti vyšel Saša, vypadal zmateně a vyděšeně. Řekl: „Přísahám, že si z vás nedělám legraci, ale viděl jsem obličej nějaké ženy. Usmívala se. Měla černý klobouček s růžemi a zdálo se, že si nadzvedává závoj, nevím…“

„Viděl jsi její obličej?“

„Jen na okamžik. Pak se všechno ztratilo…“

„Byla aspoň hezká?“

Vypadal tak ztracený ve svých myšlenkách, že ani neodpověděl. Dovedete si představit, jaké vtípky následovaly a že je Nina snášela s ještě menší trpělivostí než on.

A pak… čas běžel dál. Uběhlo mnoho času. Celé roky. Někteří z těch Rusů se vrátili do své vlasti a zmizeli, jako by se po nich slehla zem. Jiní odešli do Paříže. Mezi nimi i Saša a Nina, kteří se vzali v Helsinkách několik měsíců po téhle příhodě.

Vídala jsem je často. Nezdáli se nešťastní. Ale musím říct, že šťastní také ne. Jenže ruský emigrant, sevřený starostmi o to, aby našel práci, zaplatil dluhy a nechal si prodloužit občanku, nemá čas přemýšlet o svém manželském štěstí. Žijeme spolu, protože jsme jednou spolu začali žít. A roky pomalu utíkají, někdy je líp, jindy hůř.

Jednoho dne jsem u přátel potkala Sašu. Večer mě doprovodil domů. Bylo to na podzim a on mi po cestě řekl:

„Neslyšelas o tom? Našel jsem Doris Williams.“

Nemusel mi nic vysvětlovat. Okamžitě jsem si s neuvěřitelnou přesností vybavila velký, tmavý, prázdný pokoj, zrcadlo pověšené na stěně i starý dřevěný stolek.

„Kde?“

„U…“ A řekl jméno jedné ruské rodiny, kterou jsem znala.

„Přišel jsem k nim. Byla tam žena v černém kloboučku s růžemi. Právě si vzala cigaretu a nadzdvihovala si kraťoučký černý závoj, aby si mohla zapálit. Pomyslel jsem si: ‚Kde jsem ji jen viděl?‘ Nemohl jsem si vůbec vzpomenout. Dozvěděl jsem se, že je anglická novinářka; už nebyla úplně nejmladší, mohlo jí být tak čtyřicet. Řekla nám, že hodně cestovala. V každé ze zemí, které znala, jsem nějakou dobu byl nebo jí projížděl při své porevoluční pouti. Ale nikdy ve stejnou dobu jako ona. Byl jsem v Persii v roce 1919 a ona 1921. Byl jsem před třemi lety osm dní v Bournemouth a ona loni v dubnu. A nakonec jsme se před čtyřmi lety o čtyřicet osm hodin minuli v Salcburku. Když se zvedla k odchodu, najednou jsem si zničehonic vzpomněl na tu noc ve Finsku a řekl jsem: „Jmenujete se Doris Williams, že?“ Vypadala překvapeně. „To bylo mé dívčí jméno. Teď jsem vdaná.“ Odešla. Nechal jsem ji odejít.

„Doris Williams je přece docela běžné jméno,“ řekla jsem, abych ho utěšila.

Přinutil se k úsměvu. „Že ano?!“

„A přece,“ podotkla jsem, „jestli…“

Pokrčil rameny: „Jsem ženatý. Mám děti. K čertu s osudem. Ukázal se mi příliš pozdě.“

„Ale jestli je opravdu psáno, že máš být s tou ženou a ona s tebou, ještě se setkáte…“

„Bůh mě chraň,“ zašeptal. „Už tak mám dost těžký život. Ještě aby se do toho pletly city a vášně.“

„Setkáš se s ní,“ řekla jsem.

A přece to byl nakonec on, kdo měl pravdu. Dnes ráno jsem četla v novinách, že v Londýně našli tělo mladé ženy, novinářky, Doris MilneWilliams, která spáchala sebevraždu. Uváděli, že měla osobní problémy a že nežila se svým mužem. Někde v sítích, které nám osud splétá, musela být chyba, špatně utkané očko.

Z francouzského originálu Les Vierges et autres nouvelles, vydaného v Éditions Denoël, Paris, 2009, přeložila Miluše Janišová.